ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.958.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 958/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 4 To 27/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 322/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 103 T 322/2012, byl M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. K. a rovněž o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil spolu s D. K. tím, že dne 5. 11. 2012 v době kolem 16.30 hodin v P. , okres K. , na ulici V Z. d. poblíž domu č. p. ........ se záměrem i silou ihned vymoci domnělý dluh nejprve M. K. nasedl do osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz 190D, ve kterém na místě řidiče seděl L. B. , po kterém požadoval vydání domnělého dluhu ve výši 500 Kč, což tento po předchozí slovní rozepři s odůvodněním, že nic nedluží, odmítl, následně oba z vozidla vystoupili a k vozidlu přistoupil D. K. , který držel v ruce sekeru a hrozil L. B. , že pokud nesplatí dluh, že mu rozbije okno vozidla, přičemž jeho výhružku zopakoval i M. K. , který následně po slovní rozepři s požadavkem úhrady dluhu fyzicky napadl L. B. tak, že jej nejméně třikrát udeřil pěstí do obličeje, a proto L. B. ze strachu o svůj život a zdraví šel zpět do vozidla a předal M. K. finanční částku ve výši 500 Kč, a poté M. K. a D. K. odjeli, a tímto jednáním způsobili L. B. škodu ve výši 500 Kč a pohmoždění obličeje, jež si vyžádalo prvotní lékařské ošetření s následnou léčbou v délce minimálně jednoho týdne.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný M. K. a státní zástupce odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 4 To 27/2013, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu ohledně obviněného M. K. a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. K. zamítl.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále že „tresty uložené rozsudkem odvolacího soudu neodpovídají požadavkům fair procesu“.
Podle obviněného odvolací soud a před ním soud prvního stupně věc nesprávně posoudil podle hmotného práva, neboť naprosto vadně zjistil skutkový stav, a jeho právní závěry jsou tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně podle něj z provedených důkazů výběrově přebírá pouze ta zjištění, která zapadají do jeho konstrukce o vině obviněného, naopak obsah jiných důkazů odvolací soud zcela pomíjí a nevypořádává se s nimi. O svědeckých výpovědích J. L. a N. K. se odvolací soud vyjádřil tak, že byli evidentně vedeni snahou svou výpovědí obviněnému pomoci, k tomuto tvrzení však nemá soud žádné objektivně zjistitelné důkazy. J. K. mladší vypovídal podle obviněného u hlavního líčení rozporuplně oproti tomu, co vypověděl na policii v přípravném řízení. Rozpory lze nalézt i ve výpovědi J. K. staršího. Soudy se v žádném ohledu nezabývaly věrohodností poškozeného, který je ve svém okolí znám jako člověk, který prodává marihuanu a jiné lehké drogy, jejichž abusem je ovlivněn. Podle obviněného zde jsou proto pochybnosti o jeho schopnosti řádně vnímat a reprodukovat stejně jako o jeho objektivnosti a nezaujatosti. Dále obviněný napadenému rozhodnutí vytýká, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Poukazuje na výši způsobené škody a charakter zranění poškozeného, čemuž podle jeho názoru odpovídá trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 4 To 27/2013, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nalézací soud také logicky vysvětlil, jak dospěl k daným skutkovým zjištěním a toto odůvodnění nebudí pochybnosti. Jeho argumentace byla odvolacím soudem ještě doplněna. Dostatečná pozornost byla věnována i obhajobě obviněného. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že nešlo o žádnou situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak předestírá obviněný. Pokud jde o soulad soudy učiněných skutkových zjištění a přijatého právního posouzení, neshledává zde Nejvyšší soud žádný, natož extrémní rozpor.
K námitce zaměřené proti výroku o trestu je pak třeba ještě uvést, že k nápravě vad tohoto výroku je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v rámci své argumentace zcela pomíjí svou trestní minulost, kterou však Krajský soud v Ostravě pochopitelně při ukládání trestu hodnotil.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch