ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.625.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 625/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Zbyněk Poledna a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Sampa Invest, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Josefově, Maiselova 38/15, identifikační číslo osoby 27107515, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Husova 102, proti povinnému M. D. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, pro částku 10.144.950,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 0 Nc 1415/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 5. října 2011, č. j. 17 Co 380/2010-478, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že v II. odstavci výroku opravil zřejmou chybu v psaní v protokole o jednání z 26. září 2010) potvrdil usnesení ze 6. května 2010, č.j. 0 Nc 1415/2003-400, jímž okresní soud zamítl (opakovaný) návrh na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka (přisouzená žalobkyni Interbance, a. s., později BAWAG Bank CZ, a. s., posléze postoupená nynější oprávněné Sampa Invest, s. r. o., která ji 22. února 2005 dále postoupila Z. P.) zanikla započtením (proti)pohledávky I. P. (jedné ze čtyř osob společně zavázaných exekučním titulem), kterou měl I. P. mít vůči Z. P. Odvolací soud s poukazem na tam uvedenou literaturu (pátý odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí) zdůraznil, že má-li více dlužníků splnit dluh témuž věřiteli společně a nerozdílně (solidárně), je věřitel oprávněn postoupit pohledávku (§524 a následující občanského zákoníku) i jen vůči některému z těchto dlužníků třetí osobě, přičemž se tato třetí osoba, postupník, stane věřitelem pohledávky pouze ve vztahu k tomuto dlužníku a ostatní spoludlužníci jsou k témuž plnění i nadále zavázáni postupiteli. S poukazem na rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2009 vysvětlil, že v případě pasivní solidarity existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků, že postoupí-li věřitel svou pohledávku za jedním z více solidárně zavázaných spoludlužníků, závazek všech spoludlužníků zaniká uspokojením kteréhokoli věřitele jeho dlužníkem, a že každý z věřitelů může vymáhat plnění jen od svého dlužníka. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1790/2009 doplnil, že je-li ve smlouvě o postoupení pohledávky sjednáno, že postupitel postupuje pohledávku pouze za jedním z více solidárně zavázaných dlužníků, nelze ze samotné identifikace postupované pohledávky dovodit, že předmětem postoupení byla také pohledávka věřitele za ostatními solidárně zavázanými spoludlužníky. Odvolací soud pak uzavřel, že bylo-li by v projednávané věci prokázáno, že dluh I. P. vůči Z. P. skutečně, jak začalo být tvrzeno v odvolacím řízení, zanikl jejich dohodou o započtení vzájemných pohledávek, znamenalo by to v konečném důsledku, že tu – jak povinný správně argumentoval – již není ani jeho touto exekucí vymáhaný dluh vůči oprávněné Sampa Invest, s. r. o. a že by tudíž byl důvod k navrhovanému zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) případně h) o. s. ř. podle toho, k jakému okamžiku by dluh započtením zanikl.
Pro účel zjištění, zda dluh I. P. vůči Z. P. opravdu započtením zanikl, zdůraznil odvolací soud, bylo třeba objasnit, zda v okamžiku uzavírání dohody o započtení Z. P. I. P. vskutku dlužil odpovídající částku, jelikož jedině v kladném případě by mohlo dojít k započtení vzájemných pohledávek, a tedy i k zániku dluhu I. P. vůči Z. P. Při posuzování věrohodnosti výpovědí obou těchto svědků (č. l. 337, 447 a 448) i samotného povinného odvolací soud tyto výslechy hodnotil v souvislosti s jinými, zejména listinnými důkazy, především s „dohodou, která předchází potvrzení o splnění pohledávky, jež je vydáváno Z. P. I. P.“ z 9. května 2007 (č. l. 450), s „potvrzením o přijatém plnění na pohledávku“ z téhož dne (č. l. 213), s kvitancí z 25. února 2005, s vysvětlením podaným Z. P. na Policií ČR v Trutnově dne 21. listopadu 2005 (č. l. 173) a dalšími důkazy podrobně popsanými na č. l. 5 – 10 napadeného rozhodnutí (k jejichž provedení byl za účelem posouzení věrohodnosti svědků veden nejen „ustanoveními §153 odst. 1 a §1 o. s. ř.,“ ale zejména rozpory ve výpovědích a dalších důkazech) a dospěl k závěru, že existence pohledávky I. P. vůči Z. P. dostatečně věrohodně prokázána nebyla a že tudíž „nemohl přiznat relevanci“ ani dohodě o započtení z 9. května 2007 a vyvodit právě z ní zánik dluhu I. P. vůči Z. P. a tedy ani zánik dluhu povinného vůči oprávněné. Za jeden z důvodů k tomuto závěru považoval odvolací soud část textu dohody z 9. května 2007, z níž plyne, že se Z. P. zavázal I. P. (jemuž chtěl pomoci, protože se cítil morálně odpovědným za hospodářské problémy dalšího subjektu společně zavázaného týmž exekučním titulem k úhradě stejné pohledávky, společnosti Liberta CZ, do nichž se tato společnost dostala v souvislosti s některými zahraničními obchody, s nimiž měl Z. P. co do činění) pro případ, že ten by byl jako ručitel podepsaný na směnce (na základě níž byl vydán směnečný platební rozkaz, který je v souzené věci exekučním titulem) povinen cokoli z tohoto směnečného závazku plnit, toto plnění v plném rozsahu nahradit, k čemuž však nedošlo, jelikož „I. P. do té doby nesporně ze svého ručitelského závazku nikomu neplnil.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm posuzovány judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešené právní otázky, a to zejména:
1. zda závazek solidárních spoludlužníků vůči jejich věřiteli zaniká jen tehdy, jestliže některý z dlužníků dluh splní a v případě, že mezi některými ze spoludlužníků a jejich věřitelem dojde k započtení vzájemných pohledávek, nebo i v jiných případech, upravených v právních předpisech jako způsob zániku závazků,
2. zda je nezbytné v každém případě, aby slib odškodnění byl učiněn v písemné formě, a jaké jsou důsledky skutečnosti, že v této formě učiněn nebyl
3. zda lze platně dohodou založit závazek k poskytnutí plnění v případě, že žádající osoba požaduje po druhé straně určité jednání či právní úkon, k němuž druhá osoba není povinna, a současně žádající osoba se zaváže zajistit, že druhé osobě nevznikne z jednání či právního úkonu žádná škoda, resp. že tuto škodu nahradí nebo jinak zprostí druhou osobu závazku, aniž by muselo jít striktně o slib odškodnění ve smyslu §725 obchodního zákoníku.
Pokud jde o první vymezenou právní otázku, spatřuje povinný nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v závěru odvolacího soudu, že zánikem závazku bez uspokojení věřitele nedojde k zániku dluhu ostatních solidárních či obdobně zavázaných dlužníků a že i pokud by Z. P. I. P. dluh prominul, důvodem k zastavení exekuce vedené proti povinnému to není.
V souvislosti s druhou nabídnutou právní otázkou spočívá podle povinného naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v závěru odvolacího soudu, že i kdyby Z. P. na sebe vůči I. P. nějaký právní závazek vzal, šlo by nejspíše o závazek právem výslovně neupravený, že by tedy nešlo o slib odškodnění ve smyslu §725 obchodního zákoníku, jelikož ten musí být v písemné formě. Podle jeho názoru nelze považovat slib odškodnění učiněný v jiné než písemné formě za absolutně neplatný vždy bez výjimky, tj. i v případě, že nikdo z aktivně legitimovaných osob námitku neplatnosti nevznáší, jelikož je nutno respektovat autonomii vůle účastníků a úpravu obchodního zákoníku, která vychází ze zásady neformálnosti právních úkonů a ze závěru, že neplatnost může uplatňovat pouze ten z účastníků, v jehož prospěch případná neplatnost právního úkonu je.
Při řešení v pořadí třetí otázky měl podle dovolatele odvolací soud za situace, kdy dospěl k závěru, že mezi Z. P. a I. P. neexistuje vztah ze slibu odškodnění, pečlivě zvážit, zda Z. P. nevznikl vůči I. P. závazek z jiného důvodu, resp. z dohody. Za stavu, kdy se oba svědci ohledně existence dohody mezi nimi vyjádřili shodně, nebyl dán důvod k tomu, aby soud nepřiměřeně okolnostem přikládal značný důraz některým drobným rozporům mezi výpověďmi svědků nebo tím, že se svědci k určité záležitosti nevyjádřili nebo tak neučinili zcela přesně či shodně. O tom, že oba svědci postupovali v souladu s dohodou a dosáhli tak jejího cíle, svědčí podle dovolatele i fakt, že své vztahy vypořádali tak, že nikdo z nich vůči druhému žádná další či jiná práva neuplatňuje. Dovolatel tak uzavírá, že rozhodnutí soudu obou stupňů jsou „nesprávná, vycházející z nesprávného právního posouzení věci, vydaná po nesprávně provedeném řízení.“
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně, dospěje-li soud k závěru, že je přípustné, jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný sice napadenému rozhodnutí takový význam přisuzuje, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. V dovolání totiž – ač jej ohlašuje – ve skutečnosti (jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci (spočívající v nesprávném výkladu /interpretaci/ či použití /aplikaci/ určité právní normy) neuplatňuje, nýbrž napadá hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny „správně“, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Pokud jde o první v pořadí formulovanou otázku, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Návrh na zastavení exekuce byl totiž zamítnut proto, že svědecké výpovědi I. P. a Z. P. považoval odvolací soud, zejména ve světle výše uvedených listinných (i dalších, např. jiných výpovědí týchž svědků) důkazů za nevěrohodné, a že tedy existence (proti)pohledávky I. P. za Z. P. zůstala neprokázána. V tomto směru odvolací soud ani nezastával právní názor odlišný od názoru povinného, naopak výslovně uvedl, že byla-li by existence (proti)pohledávky I. P. za Z. P. prokázána, vedlo by její započtení k zániku pohledávky Z. P. za I. P. a tudíž i k zániku vymáhané pohledávky oprávněné za povinným, a že by tak byl dán důvod k zastavení exekuce. Byl to ostatně sám povinný, který svůj návrh na zastavení exekuce odůvodněný zpočátku tvrzením o zániku práva splnění podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. teprve v průběhu řízení začal odůvodňovat započtením (proti)pohledávky I. P. za Z. P. (viz konstatování odvolacího soudu ve třetím odstavci třetí strany napadeného rozhodnutí, že „zásadním momentem v průběhu odvolacího řízení se stalo předtím nikým neprezentované tvrzení krajským soudem vyslechnutých svědků I. P. a Z. P., že ve skutečnosti dluh I. P. nezanikl splněním, nýbrž jejich dohodou o započtení vzájemných pohledávek, čemuž pak přizpůsobil svou argumentaci i povinný.“).
Napadené rozhodnutí nespočívá ani na řešení otázek vymezených pod body 2. a 3., jelikož návrh na zastavení exekuce nebyl zamítnut s poukazem na neplatnost slibu odškodnění podle §725 obchodního zákoníku pro nedostatek písemné formy, a pokud jde o vznik případné kompenzabilní pohledávky I. P. za Z. P. „z jiného důvodu resp. z dohody“, jak se uvádí v dovolání, vznik takovéto pohledávky soud vzal za neprokázaný právě s ohledem na nevěrohodnost svědeckých výpovědí hodnocených v souvislosti s dalšími důkazy.
Pokud jde o námitky neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, ty lze uplatnit jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., jež jsou ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilé (viz. §237 odst. 3 in fine).
Porušení zásady dvojinstančnosti řízení a nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu lze vytýkat rovněž pouze prostřednictvím dovolacího důvodu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tedy jako vadu řízení), k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezpůsobilého.
Dovolatelův argument, že v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 18Nc 7099/2014 byla částečně zastavena exekuce nařízená proti Z. Š., čtvrtému žalovanému zavázanému k úhradě téže pohledávky týmž exekučním titulem (společně s povinným, I. P. a společností Liberta CZ) je nerelevantní, jelikož rozhodnutí vydané v řízení uvedené spisové značky (s odlišným okruhem účastníků) není pro soud v předmětném řízení závazné (§159a odst. 1, 4 o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu