ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.952.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 952/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. D. S. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Pařezem, advokátem se sídlem v Kladně 2, Italská 2419, proti povinné OFEX – stav, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Pod Stárkou 4, identifikační číslo osoby 40230848, pro částku 22 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 0 E 198/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 9. srpna 2012, č. j. 20 Co 420/2012-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 21. března 2012, č. j. 0 E 198/2001-53, okresní soud (bez návrhu) zastavil výkon rozhodnutí nařízený zřízením soudcovského zástavního práva na tam specifikovaném pozemku. Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odůvodnil skutečností, že předmětný pozemek byl tam citovanými rozhodnutími vydanými proti oprávněnému na základě excindační žaloby právního nástupce povinné Mgr. D. F. z výkonu rozhodnutí vyloučen.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že Mgr. F. vlastnictví k předmětnému pozemku nabyl s účinky ke dni podání návrhu na vklad, tj. 16. června 1998, tedy před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Protože předmětný pozemek byl – pravomocně ke dni 9. ledna 2012 – z výkonu rozhodnutí vyloučen, je to důvodem k zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.“, aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, oprávněný ohlašuje všechny tři dovolací důvody. Bez specifikace, v čem by mělo naplnění každého z nich spočívat, zdůrazňuje, že jak v řízení (sp. zn. 12 C 61/2010), v němž bylo excindační žalobě Mgr. F. vyhověno, tak v řízení (sp. zn. 0 E 1420/2002), ve kterém soud jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí vyhověl také, podal dovolání, takže soud měl podle něj v předmětném řízení do vydání rozhodnutí o těchto dovoláních počkat. Podle jeho názoru „v daném případě spěch vůbec nebyl na místě. Když zákon neumožňuje přerušení exekučního řízení, soud je neměl z vlastní iniciativy zahájit, a když k tomu došlo, krajský soud měl několik týdnů, resp. měsíců do rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkat, resp. rozhodnutí okresního soudu jako předčasné zrušit, jelikož návrhem účastníků není vázán. Tento spěch je krajně podezřelý, zváží-li se, že soudy dosud v předmětné věci byly léta nečinné.“ Oprávněný má za to, že dovolání je podáno i v souladu s ustanovením §112 odst. 1 o. s. ř., jelikož jde o stejný předmět řízení týkající se týchž účastníků, což soudy obou stupňů rovněž pominuly. Dále pak vysvětluje, že „k rozmělnění skutku (žalovaného nároku) došlo vinou soudu prvního stupně v hl. věci, když tento evidentně stranil straně žalované a nárok oprávněného byl po zásazích soudu odvolacího přiznáván postupně po částech (salámovou metodou), od čehož se pak odvíjely i jednotlivé návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí.“ V dalších podrobnostech poukazuje na svá předchozí dovolání podaná v řízeních sp. zn. 0 E 1420/2010 a 13 C 61/2010 (správně 0 E 1420/2002 a 12 C 61/2010).
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel (navíc kromě odkazu na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jenž je ovšem zcela nepřípadný, jelikož napadenému usnesení žádné kasační rozhodnutí nepředcházelo) však žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nevymezuje. Namítá-li nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle nějž „je prodávající ve vztahu k převáděné nemovitosti pozdější vlastníkem než kupující, takže proti novému vlastníku nelze vést výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení §338d odst. 2 o. s. ř.,“ pak na takovém závěru napadené rozhodnutí, odůvodněné výlučně ustanovením §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nespočívá.
Odkazuje-li oprávněný na svá dovolání v řízeních o excindační žalobě právního nástupce povinné a o jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí vedeného proti němu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že obě dovolání byla jako nepřípustná odmítnuta, a to v řízení sp. zn. 12 C 61/2010 usnesením Nejvyššího soudu z 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 1994/2012, a v řízení sp. zn. 0 E 1420/2002 usnesením téhož soudu z 31. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 2177/2011.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu