ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.291.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 291/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) MUDr. H. S., a b) M. K., obou zastoupených JUDr. Josefem Panenkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 259/41, proti žalovaným 1) A. K, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 505/118, a 2) J. K. , zastoupenému JUDr. Klárou Hulswitovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Chrastavská č. 273/30, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 255/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. září 2011, č. j. 29 Co 5/2011-185, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 15.9.2011, č.j. 29 Co 5/2011-185, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26.5.2010, č.j. 12 C 255/2006-149, potvrzen ve výrocích I., IV. a V. (kterými bylo určeno, že žalobce b/ je dědicem po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 17.11.2005, že J. K. je dědicem po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 17.11.2005, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), a jímž bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.803,16 Kč k rukám JUDr. Josefa Panenky a žalovanému 2) 12.720,- Kč k rukám JUDr. Kláry Hulswitové, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 30.6.2009, č.j. 28 Co 552/2008-87, zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.2.2008, č.j. 12 C 255/2006-69, ve znění opravného usnesení ze dne 3.3.2009, č.j. 12 C 255/2006-86, pro vady řízení, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že – z hlediska dovoláním uplatněných důvodů – je rozhodnutí odvolacího soudu co do závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce b) a žalovaného 2) zůstavitelem ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. i co do závěru o poučovací povinnosti soudu o náležitostech žaloby podané podle §175k odst. 2 o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že v dovolání žalované 1) byly dále uplatněny již jen dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti vydědění pozůstalých synů M. K. (žalobce b/) a J. K. (žalovaného 2/) listinou o vydědění ze dne 16.10.1997, odvolací soud aplikoval a interpretoval ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).
Rovněž závěr odvolacího soudu o poučovací povinnosti soudu o náležitostech žaloby podané podle §175k odst. 2 o.s.ř. je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011). Namítá-li dovolatelka, že žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace, neboť se řízení neúčastnili všichni nerozluční společníci, pak přehlíží, že usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8.6.2006, č.j. 35 D 1833/2005-61, neobsahovalo poučení o tom, proti komu je třeba podat žalobu pro případ, že některý z odkázaných účastníků žalobu sám nepodá, a proto byl postup soudu správný.
Podstatou ostatních námitek žalované 1/ (např. že „zůstavitel nijak nepřispěl k tomu, že se podstatně omezily osobní styky s jeho potomky“ a že „o bližší a častější kontakt se svými potomky stál“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že příčinou „zhoršení vztahů v rodině“ bylo to, že „zůstavitel uzavřel manželství s žalovanou 1/“ a že „osobní styky dětí se zůstavitelem se omezily“ z důvodu, že „děti nebyly v nové rodině jejich otce vítány“, což vyústilo v to, že pozůstalý syn J. K. byl se zůstavitelem „v kontaktu telefonicky“ a „dcera H. a syn M. se s otcem vídali záměrně nikoli na půdě jeho nové rodiny (v ordinaci zůstavitele, na chatě dcery H. nebo v restauracích)“ a že „kontakty mezi dětmi a zůstavitelem neustaly, ale nebyly již tak intenzivní a měly i jinou formu, což bylo reakcí na vzniklou situaci“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Tyto námitky proto nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalované 1) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Dovolatelka dále soudům vytýká, že „jako dědic po zůstaviteli byl určen účastník řízení v postavení žalovaného (pozůstalý syn J. K.)“, v čemž spatřuje „vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Ani tato námitka není opodstatněná. Předně z toho důvodu, že k připuštění účastníka na stranu žalovanou se nevyžaduje souhlas tohoto účastníka a procesní postavení pozůstalého syna J. K. na straně žalované mu tak nelze klást za vinu. Kromě toho z obsahu podání pozůstalého syna J. K. doručeného soudu prvního stupně dne 3.3.2010 - ač bylo označeno jako „vzájemná žaloba“ - jednoznačně vyplývalo, že se jedná o samostatnou žalobu ve smyslu ust. §175k odst. 2 o.s.ř., která odůvodňovala postup soudu podle ust. §112 odst. 1 o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2011, sp. zn. 21 Cdo 2120/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 153, ročník 2011). Konečně tato námitka nemůže zpochybnit správnost závěru, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá, totiž že pozůstalí synové M. K. (žalobce b/) a J. K. (žalovaný 2/) jsou dědici po zůstaviteli, neboť listina o vydědění ze dne 16.10.1997 je neplatná.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky spočívající v tom, že pozůstalý syn J. K. „neuplatnil své právo dle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. ve stanovené lhůtě“, a to již z toho důvodu, že – jak vyplývá z obsahu spisu a jak také soudy správně dovodily – pozůstalý syn J. K. podal žalobu včas (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8.6.2006, č.j. 35 D 1833/2005-61, mu bylo řádně doručeno až při jednání konaném dne 12.3.2010).
Protože dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 1) nemá podle výsledku dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu