ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3275.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3275/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Markétou Brunovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 - Chodově, Filipova č. 2019/12, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 50/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2012 č. j. 57 Co 47/2012-68, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2012 č. j. 57 Co 47/2012-68, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 7. 9. 2011 č. j. 17 C 50/2011-24, jímž bylo určeno, že „kupní smlouva ze dne 16. 5. 2008, kterou pan P. M., prodal žalované bytovou jednotku č. 24 nacházející se v budově č. p., stojící na pozemku st. č. 1398 a k ní náležející spoluvlastnický podíl na společných částech budovy č. p. a pozemku st. č. 1398 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální území Krásno nad Bečvou, obec Valašské Meziříčí na LV 2560 a LV 1677“, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké tedy nepostačuje samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě jen to, že v řízení nebude prokázáno, že by žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistilo-li by se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3654/2011).
V posuzovaném případě odvolací soud při svém závěru, že žalovaná jako osoba blízká dlužníku P. M. (jeho sestra) nevynaložila v době uzavření kupní smlouvy, kterou na ni dlužník převedl označenou bytovou jednotku, náležitou pečlivost k tomu, aby poznala úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku, která měla vůči němu v době účinnosti kupní smlouvy vymahatelné pohledávky ve výši 1.890.941,87 Kč a 3.233.635,58 Kč s úroky z prodlení, neboť k vyvinutí takové pečlivosti nepostačovalo, že „byla ubezpečena dlužníkem, že jsou pohledávky žalobkyně plněny“, a že před uzavřením kupní smlouvy nahlédla do katastru nemovitostí, z uvedených východisek vyplývajících z ustálené rozhodovací praxe soudů vycházel.
V souladu s ustálenou judikaturou soudů je i závěr odvolacího soudu, že nemůže obstát ani obrana žalované spočívající v její námitce, že k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo v návaznosti na smlouvu o půjčce uzavřenou dříve mezi ní a dlužníkem, kdy bylo dohodnuto, že dlužník může žalované vrátit půjčenou částku buď vrácením peněz, nebo převedením předmětného bytu do vlastnictví žalované. Z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je totiž rozhodné, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006). Za zkracující je přitom považován i právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Otázky zásadního právního významu nenastoluje ani právní názor odvolacího soudu, podle něhož úvaha o možném uspokojení pohledávky věřitele z jiného majetku je na místě pouze v případě, že se jedná o jiný majetek dlužníka, a nikoli o majetek třetí osoby. Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Okolnost, zda se věřitel mohl zcela nebo zčásti uspokojit ze zástavy, k níž měl za účelem zajištění své pohledávky zástavní smlouvou uzavřenou se zástavcem, který není obligačním dlužníkem, zřízeno zástavní právo, a zda využil tohoto zajištění k jejímu (byť jen částečnému) uspokojení, není významná, neboť z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je rozhodující stav majetku dlužníka, který odporovaný právní úkon učinil a jehož majetek se tímto úkonem zmenšil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2905/2012).
Neopodstatněná je též námitka dovolatelky, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda se v projednávaném případě nejedná o absolutní neplatnost právního úkonu, neboť z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není neplatným právním úkonem, kterému by nebylo možné úspěšně odporovat, a že tento závěr také náležitě odůvodnil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu