ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2551.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2551/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce I. B. , zastoupeného Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou se sídlem v České Třebové, Nádražní 329, proti žalované D. H. , zastoupené Mgr. Martinem Blohoněm, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 215/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2011, č. j. 19 Co 407/2011-154, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2012, č. j 19 Co 407/2011-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2011, č. j. 19 Co 407/2011-154, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2012, č. j 19 Co 407/2011-161, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 12 C 215/2009-116, ve výroku I. vypořádal společné jmění manželů tak, že žalobci a žalované přikázal movité věci uvedené v tomto výroku (žalobci v hodnotě 900,- Kč a žalované v hodnotě 70.750,- Kč). Ve výroku II. žalobci přikázal dluhy z půjček od České spořitelny, a. s., GE Money Bank, a. s. a City bank a. s., celkem ve výši 280.134,- Kč. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 153.532,-Kč. a ve výrocích IV. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společné jmění účastníků zaniklo dnem právní moci rozsudku o rozvodu 15. listopadu 2006. Bylo prokázáno, že účastníci nabyli za trvání manželství movité věci uvedené ve výroku I. rozsudku a vznikly jim dluhy u peněžních ústavů v celkové výši 280.134,- Kč. Ze společných prostředků nabyli za trvání manželství také nemovité věci, které však byly dne 14. dubna 2009 prodány třetím osobám za částku 2.300.000,- Kč. Žalobce dosud žalované vyplatil část podílu na kupní ceně získané za tyto nemovitosti, a to 966.000,- Kč. Cena movitých věcí byla stanovena na základě znaleckých posudků. Osobní automobily, které byly rovněž součástí společného jmění manželů, byly prodány třetím osobám a jejich cenu se nepodařilo zjistit. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souvislosti s prodejem nemovitostí uhradil fakturu společnosti Sefir s. r. o., daň z převodu nemovitosti ve výši 34.500,- Kč, částku 5.800,- Kč za vyhotovení kupní smlouvy a návrhu na vklad, částku 2.580,- Kč za znalecký posudek a další nespecifikované náklady ve výši 6.000,-Kč.
Pasiva společného jmění manželů byla přikázána žalobci. Při stanovení výše vypořádacího podílu vyšel soud prvního stupně z čisté hodnoty majetku ve výši 1.979.053,-Kč.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 19 Co 407/2011-154, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2012, č. j. 19 Co 407/2011-161, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci v hodnotě 900,- Kč a do výlučného vlastnictví žalované movité věci v hodnotě 70.750,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalobci uhradit závazky z půjček u České spořitelny, a. s., GE Money Bank, a. s. a City bank a. s. ve výši 280.134,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III. uložil žalované povinnost žalobci zaplatit na vypořádacím podílu částku ve výši 69 805,- Kč. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně zabýval tím, zda byl soupis movitých věcí a jejich ocenění provedeno správně a zda byl správně určen vypořádací podíl, který má žalovaná zaplatit žalobci. Odvolací soud konstatoval, že v prvém případě soud prvního stupně postupoval správně a ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními. V druhém případě, tj. při určení výše vypořádacího podílu, však odvolací soud s postupem soudu prvního stupně nesouhlasil. Uvedl, že kupní cenu za prodané nemovitosti ve výši 2.300.000,-Kč je třeba snížit o náklady, které žalobce vynaložil s jejich prodejem, tj. dohromady o částku 93.380,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu tak výtěžek, který manželé utržili, činí 2.206.620,- Kč. Mezi výdaje s prodejem nemovitostí odvolací soud oproti soudu prvního stupně nezařadil peněžní prostředky zaplacené společnosti Sefir s. r. o., které byly vyfakturovány za zhotovení bytového jádra v novém bytě žalované. Výdaje související se stěhováním z předmětných nemovitostí ve výši 10.000,- Kč byly výdaji obou účastníků, proto je soud nepřičetl k tíži pouze žalované. Při stanovení výše vypořádacího podílu vyšel odvolací soud z částky 1.998.136,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, který v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka brojila proti odečtení částek od utržené ceny za prodej nemovitostí, které měly být žalobcem vynaloženy v souvislosti s prodejem společných nemovitostí. Podle jejího názoru částku ve výši 6.000,- Kč, sestávající z nákladů na odpojení topení v domě, žalobce nijak neprokázal. O tom svědčí i skutečnost, že soudy s touto částku počítaly jen jako s ,,nespecifikovanými náklady“. Brojila také proti odečtení částky ve výši 53.583,- Kč, kterou vynaložil žalobce bez souvislosti s prodejem nemovitostí na zhodnocení jejího výlučného majetku. Uvedla, že z rozhodnutí dovolacího soudu 22 Cdo 1574/2003 vyplývá, že neexistuje žádný zákonný podklad pro to, aby při vypořádání společného jmění manželů bylo přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého výlučného majetku na oddělený majetek druhého manžela. Připomněla, že žalobce ani nikdy netvrdil, že by měla být tato částka vynaložena ze společných prostředků. Pokud by měla být tato částka součástí společného jmění manželů, bylo by ji třeba zohlednit jako vnos ze společného majetku na majetek výlučný. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Trvá na tom, že výdaje ve výši 6.000,- Kč byly učiněny v souvislosti s prodejem nemovitosti, byly řádně specifikovány a jejich výše byla prokázána. Pokud jde o částku ve výši 53.583,- Kč, uvedl, že ji vyplatil žalované z částky tvořící polovinu kupní ceny za prodané nemovitosti, která náležela žalované. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu především v části, v níž měla být od kupní ceny předmětných nemovitostí odečtena částka 6 000,- Kč představující náklady na odpojení topení v domě.
Soud prvního stupně i odvolací soud uvedenou částku odečetl od aktiv společného jmění manželů. Soudy obou stupňů v tomto směru konstituovaly práva a povinnosti účastníků shodně, rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím v této části potvrzujícím, a přípustnost dovolání je tak dána podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v této části podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka ve vztahu k částce 6 000,- Kč neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není v této části nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatelka totiž výslovně uplatňuje toliko dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž však přípustnost dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Dovolatelka dále v dovolání zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud promítl do vypořádání částku 53 583,- Kč. Soud prvního stupně uvedenou částku vypořádal jako aktivum společného jmění manželů, zatímco odvolací soud tuto částku do aktiv nezahrnul. O 53 583,- Kč však snížil částku, která by žalované při vypořádání společného jmění manželů náležela.
V této části tak soudy vymezily práva a povinnosti účastníků odlišně; dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Z dosavadního stavu řízení vyplývá, že po zániku společného jmění manželů účastníci kupní smlouvou ze dne 15. dubna 2009 prodali dům s parcelou st. č. 777, garáží a kotelnou na pozemku parc. č. st. 92/2 za částku 2 300 000,- Kč. Žalobce z tohoto výtěžku žalované nezaplatil polovinu získané částky, ale podíl na žalovanou připadající snížil mimo jiné o 53 583,- Kč; tuto částku zaplatil žalobce za žalovanou obchodní společnosti SEFIR s. r. o. za zhotovení jádra v novém bytě žalované.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Těmto zákonným požadavkům ve vztahu k částce 53 583,- Kč rozhodnutí odvolacího soudu nedostojí.
Z rozhodnutí odvolacího soudu především není zřejmé, jaký právní režim odvolací soud uvedené částce přisuzuje.
Podle §149 odst. 2, 3 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Obecně platí, že prodej věci ve společném jmění manželů po zániku společného jmění manželů má za následek, že předmětem vypořádání společného jmění manželů je částka takovým prodejem získaná, neboť jde o transformaci věci ve společném jmění na získané finanční prostředky. Při rovnosti podílů by v takovém případě na každého z bývalých manželů připadala částka v rozsahu jedné poloviny.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu především není zřejmé, zda částka 53 583,- Kč má představovat součást společného jmění manželů, anebo se jedná o částku, která představuje již výlučné finanční prostředky žalobce získané po rozvodu manželství se žalovanou. Odvolací soud v tomto směru žádné závěry nečiní a omezuje se na konstatování toho, že uvedenou částku uhradil žalobce „za žalovanou“ společnosti SEFIR s. r. o.
Okolnost, že o celou tuto částku snížil odvolací soud částku na žalovanou v rámci vypořádání společného jmění manželů připadající, by napovídala tomu, že se má jednat o výlučné finanční prostředky žalobce. Pokud by tomu tak mělo být, absentuje v rozhodnutí odvolacího soudu skutkové zjištění, na základě kterého by k takovému závěru odvolací soud dospěl.
Formulace použitá odvolacím soudem, že se jedná o částku „z tohoto výtěžku“ (zjevně míněno z výtěžku prodeje věcí ve společném jmění manželů) by naopak nasvědčovala tomu, že se má jednat o část prostředků tvořících společné jmění manželů. Žalobce však v průběhu celého řízení netvrdil, že by se mělo jednat o prostředky tvořící společné jmění manželů, k charakteru této částce se konkrétně nevyjádřil a omezil se na konstatování, že tuto částku ve prospěch žalované uhradil. Na tuto skutečnost pak poukazuje v dovolání také žalovaná, podle jejíhož názoru se nemá jednat o prostředky tvořící společné jmění manželů. Současně však důvodně namítá, že pokud se mělo jednat o částku tvořící součást společného jmění manželů, neobstojí závěry odvolacího soudu potud, že o celou tuto částku snížil podíl na žalovanou náležející. Jestliže totiž tuto částku poměřoval odvolací soud samotným nárokem žalované na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů, pak by se částka tvořící společné jmění manželů nemohla promítnout do snížení vypořádacího podílu žalované o celou tuto částku, ale pouze o její polovinu právě proto, že by se jednalo o prostředky tvořící společné jmění manželů a nikoliv o prostředky tvořící výlučný majetek žalobce.
Pokud by naproti tomu měla částka 53 583,- Kč představovat výlučný majetek žalobce, schází v odůvodnění rozsudku odvolacího jakákoliv právní úvaha podepřená odkazem na konkrétní zákonné ustanovení, jíž by odvolací soud vysvětlil, proč se do vypořádání společného jmění manželů promítá výlučný majetek žalobce. Jestliže by totiž tato částka měla být uvažována jako částka, o kterou by se měl snížit vypořádací podíl žalobkyně, je zřejmé, že by nešlo o vypořádání částky, kterou by žalobce z výlučného majetku investoval do majetku tvořícího společné jmění, s jehož zohledněním v rámci vypořádání společného jmění manželů počítá ustanovení §149 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud by za takového stavu musel v odůvodnění rozsudku vysvětlit svou úvahu, že by se v řízení o vypořádání společného jmění manželů měla zohlednit částka, kterou by žalobce z výlučného majetku vynaložil na úhradu výlučného dluhu žalované, a to odkazem na příslušné zákonné ustanovení a jeho charakteristiku. Ani takovou úvahu však odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahuje. Tato úvaha by byla namístě tím spíše, že ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze přihlížet k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8626).
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem právní úvahy a závěr odvolacího soudu v rozhodných skutečnostech nejsou úplné, a právní posouzení věci tak nelze považovat za správné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná proto uplatnila právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu