ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3082.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3082/2011-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P. , bytem v P., zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému Ing. P. P. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 250/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 54 Co 448/2010-550, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 30 C 250/2006-484, ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2010, č. j. 30 C 250/2006-510, z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti v k. ú. K., obci P., a to rodinný dům, postavený na pozemcích parc. č. 2287/5 a 2287/7 a pozemky parc. č. 2286/5, 2287/7, 2329/3 a 2329/4, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1244 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., v celkové hodnotě 10,800.000,- Kč (výrok I.), dále blíže specifikované movité věci (výrok II.), pohledávku z účtu životního pojištění u AVIVA životní pojišťovny, a. s., ze smlouvy, se zůstatkem ke dni 2. 10. 2006 ve výši 77.322,- Kč, pohledávku z běžného účtu u České spořitelny, a. s., se zůstatkem ke dni 2. 10. 2006 ve výši 13.790,66 Kč, pohledávku České spořitelny, a. s., za žalobkyní i žalovaným z nesplacené části stavebního úvěru ke dni 30. 4. 2010 ve výši 88.688,50 Kč, s měsíční splátkou 1.200,- Kč, a dále 6 ks akcií Stavební dopravy a mechanizace Praha, a. s., v hodnotě 600,- Kč (výrok V.). Z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného blíže specifikované movité věci (výrok III.), pohledávku z účtu penzijního připojištění u Penzijního fondu České spořitelny, a. s., ze smlouvy, se zůstatkem ke dni 2. 10. 2006 ve výši 40.766,54 Kč a pohledávku z běžného účtu u České spořitelny, a. s., se zůstatkem ke dni 2. 10. 2006 ve výši 1.901,84 Kč (výrok IV.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 5,853.144 Kč do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI.) a žalovanému uložil povinnost vyklidit dům na pozemcích parc. č. 2287/5 a 2287/7 a pozemky parc. č. 2286/5, 2287/7, 2329/3 a 2329/4, zapsané na listu vlastnictví č. 1244 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., pro k. ú. K. a obec P., a vyklizené je předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok VII.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII. až X.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 54 Co 448/2010-550, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že celkovou hodnotu nemovitostí specifikovaných ve výroku I. ponížil na 10,600.000,- Kč a současně s tím ponížil i částku, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do čtyř měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání jeho podílu na 5,794.443,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až VII. ve věci samé potvrdil. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII. a IX. ohledně částky, kterou je každý z nich povinen zaplatit státu do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení tak, že původně stanovenou částku 5.320,- Kč zvýšil na 7.746,- Kč, a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a odůvodnil je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc aby mu vrátil dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“). Propojení přezkoumávané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, publikovaný v Souboru pod č. C 5768).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně hodnoty vypořádávaných nemovitostí a vzhledem k tomu i ohledně částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění účastníků. Dovolatel v této části rozsudek odvolacího soudu nenapadá, a jeho dovolání tak směřuje pouze do potvrzující části napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání by proto připadala do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká, že nezohlednily, co ze svého vynaložil na výlučný majetek žalobkyně (konkrétně hodnotu jeho vlastní práce), a dále, co bylo na její výlučný majetek vynaloženo investicemi ze společného jmění účastníků. Domnívá se, že zhodnocení výlučného majetku žalobkyně mělo být vyčísleno znaleckým posudkem.
Výrazem ustálené soudní praxe v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů je závěr, podle kterého do bezpodílového spoluvlastnictví nepatří věc, která byla pořízena zcela z výlučných prostředků jednoho z manželů jako jediného kupujícího (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 2096). V rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, publikovaném v Souboru pod č. C 3975, zaujal Nejvyšší soud závěr, že investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela. Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže požadavek žalovaného ohledně zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně prací žalovaného nezohlednil.
Obdobně chybí vymezení otázky zásadního právního významu i v té části dovolání, v níž žalovaný poukazuje na skutečnost, že po zániku společného jmění manželů uhradil ze svých výlučných prostředků částku 58.600,- Kč na studium dcery, a odvolací soud k této investici nepřihlédl. Použití finančních prostředků na účely zajištění obživy dětí, tedy i zajištění potřeb pro jejich studium, nelze považovat za investici do společné věci a jako takovou ji nelze vypořádat. Jde o výkon běžných záležitostí týkajících se zajištění potřeb rodiny (finančních prostředků) a jestliže pak tyto finanční prostředky byly spotřebovány ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nelze je vypořádat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1113/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 7476). Nadto, jak sám dovolatel uvedl, finanční prostředky poskytl dceři až po zániku společného jmění manželů. Předmětem vypořádání však mohou být podle §149 odst. 2 obč. zák. pouze prostředky vynaložené před jeho zánikem. Odvolací soud postupoval správně, pokud tyto finanční prostředky součástí vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví neučinil.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vyčítá, že nepřihlédl ani k závazkům ve výši 99.000,- Kč, které má vůči svým klientům. Účastníci řízení předmětem vypořádání podnik žalovaného neučinili. Nemohly být proto ani samostatně vypořádány tvrzené závazky žalovaného ze zálohových plateb přijatých v rámci jeho podnikání.
Jestliže dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu o neprokázání poskytnutí výlučných prostředků žalovaného na stavbu domu a úhradu závazků se stavbou spojených, ne podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ale pouze polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů (nutno poznamenat, že vždy řádně odůvodněnými), aniž by konkretizoval otázku zásadního právního významu. Nezpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu