ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3288.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3288/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce B. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Dospělovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovaným: 1 ) O. P., a 2) R. P., zastoupeným JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 36/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2012, č. j. 25 Co 107/2012-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 3.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Jaroslavy Dospělové.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 8 C 36/2008-351, žalovaným uložil, aby vyklidili pozemky parc. č. 50/1 (vodní plocha) a parc. č. 55 (lesní pozemek) v k. ú. M., obec Z., do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uvádějí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
I když žalovaní tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňují skutková zjištění nalézacích soudů (svědkyně JUDr. R. D. jim po roce 1992 nesdělovala, že neoprávněně užívají pozemky žalobce, a v roce v 1996 se nezúčastnili zaměření pozemků). K těmto námitkám však nelze přihlédnout, což vyplývá výslovně i z §237 odst. 3 o. s. ř. Tyto námitky ústí ve zpochybnění závěru, že žalovaní nemohli být od roku 1992, kdy koupili pozemek parc. č. 119/4 v k. ú. M. se zřetelem ke všem okolnostem po desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že jim patří i části sousedních pozemků parc. č. 50/1 a parc. č. 55.
Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“), usnesení sp. zn. 22 Cdo 751/2011 a další].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
Dovolatelé v dovolání výslovně uvedli, že pokud by se v roce 1996 zúčastnili zaměření předmětných pozemků, nemohli by nadále být oprávněnými držiteli části pozemků žalobce. V řízení byl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Evy Svobodové, znalkyně z oboru geodézie a kartografie, jehož přílohou je také Protokol o vytýčení hranice z 25. 9. 1996, který je žalovaným 1) podepsán. Z toho je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní nebyli od roku 1992 oprávněnými držiteli části pozemků žalobce po desetiletou vydržecí dobu není nepřiměřený, byť odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná držba v roce 1992 vůbec nevznikla a žalovaní připouští, že trvala jen do roku 1996, tedy pouhé čtyři roky.
Výtka žalovaných, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým jim bylo uloženo vyklidit celé pozemky žalobce parc. č. 50/1 a č. 55, ačkoliv užívají jen jejich části, směřuje k otázce vykonatelnosti rozhodnutí. Jde tedy o vadu řízení a kromě toho žalovaní přehlédli, že hranice mezi jejich pozemkem parc. č. 119/4 a pozemky žalobce parc. č. 50/1 a 55 byla zaměřena znalkyní Ing. Evou Svobodovou, takže její průběh je znám. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 není přiléhavý, neboť geometrického zaměření části pozemku, vyznačeného dosud v katastru nemovitostí jako pozemek jiného vlastníka, je třeba ve věcech určení vlastnického práva žalobce k této části pozemku.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly. Představují odměnu advokátky za zastoupení v dovolacím řízení za dva úkony – převzetí věci v dovolacím řízení a sepis vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je dána odměnou ve výši 3.000,- Kč stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3 a §11 odst. 1 písm. a) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkony byly učiněny před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), a paušální náhradou hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 3.600,- Kč. Lhůta a místo plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. listopadu 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu