ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.354.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 354/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Janou Smilovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 131/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2012, č. j. 15 Co 601/2012-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. září 2012, č. j. 15 Co 601/2012-122, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud vypořádal společné jmění manželů.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 C 131/2010-67, ve výroku I. vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal skútr Shenke a do výlučného vlastnictví žalované bytovou jednotku v domě, nacházejícím se na pozemku parc. č. st. 920/1, 920/2, 920/3, 920/4, 920/5, 920/6, 920/7, 920/8, 920/9, 920/10 v katastrálním území a obci S., včetně spoluvlastnického podílu ve výši 104/17261 na společných částech domu a těchto pozemcích. Dále do výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci uvedené v tomto výroku a práva a povinnosti ke sporožirovému účtu vedenému u České spořitelny, a. s. Ve výroku II. uznal soud prvního stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku ve výši 61.419,01 Kč. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společné jmění účastníků zaniklo dnem právní moci rozsudku o rozvodu 10. února 2010. Ohledně osobního automobilu Ford Mondeo, který byl navrhnut k vypořádání, soud prvního stupně zjistil, že jej žalovaná pořídila na základě kupní smlouvy v době trvání manželství. Bylo však zjištěno, že automobil pořizovala k výkonu svého zaměstnání, užívala jej sama a byl zaplacen z peněž, které dostala darem od svých rodičů. Do společného jmění manželů soud zařadil práva a povinnosti ke sporožirovému účtu, movité věci a bytovou jednotku spolu s podílem na společných částech domu a podílem na pozemku. Žalovaná v řízení uplatnila vnos ve výši 450.000,- Kč, který spočíval v členském podílu v bytovém družstvu vztahujícím se k předmětné bytové jednotce. Bylo prokázáno, že tato členská práva převedla žalované M. M. s tím, že se o ni žalovaná ve stáří postará a M. M. bude v bytě doživotně bydlet.
Soud prvního stupně po započtení vnosu žalované z výlučného majetku na majetek společný vyšel z toho, že čistá hodnota společného jmění manželů činí 137.838,02 Kč. Pokud jde o osobní automobil Ford Mondeo, ten do vypořádání nezařadil, neboť byl zakoupen z prostředků, které žalovaná obdržela darem od svých rodičů.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 15 Co 601/2012-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. 1. žalobci přikázal do výlučného vlastnictví skútr Shenke a žalované ve výroku I. 2. do výlučného vlastnictví přikázal bytovou jednotku v domě nacházejícím se na pozemku parc. č. st. 920/1, 920/2, 920/3, 920/4, 920/5, 920/6, 920/7, 920/8, 920/9, 920/10 v katastrálním území a obci S. včetně spoluvlastnického podílu ve výši 104/17261 na společných částech domu a těchto pozemcích. Dále do výlučného vlastnictví žalované týmž výrokem přikázal movité věci uvedené v tomto výroku. Ve výroku I. 2. (správně zřejmě mělo jít o „3“) odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku ve výši 346.419,01 Kč. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se zabýval přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém byl žalobcem napaden. Žalobce v odvolacím řízení brojil proti závěrům soudu prvního stupně ohledně vypořádání vnosu žalované, spočívajícím v členském podílu v bytovém družstvu, a ohledně osobního automobilu Ford Mondeo.
Odvolací soud nesouhlasil s tím, že se v případě členských práv v bytovém družstvu v hodnotě 450.000,- Kč jedná o vnos žalované. Uvedl, že k převodu bytové jednotky podle §23 zákona č. 72/1994 Sb. došlo za trvání manželství, a vznikl tak společný nájem bytu manžely a společné členství manželů v bytovém družstvu podle §703 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud žalovaná tvrdila, že členská práva v bytovém družstvu nabyla darem, nemůže se podle názoru odvolacího soudu jednat o vnos, neboť o vnosu lze hovořit jen tehdy, pokud by při platbě úhrady za převod členských práv použila žalovaná své výlučné finanční prostředky.
Pokud jde o automobil Ford Mondeo, odvolací soud je do masy společného jmění manželů zařadil, neboť žalovaná v průběhu řízení tvrdila, že automobil zakoupila z peněz získaných na základě půjčky. Odvolací soud uvedl, že movitá věc nabytá za trvání manželství, byť z peněz získaných půjčkou, je součástí společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka uvedla, že otázka, zda je předmětná bytová jednotka součástí společného jmění manželů, byla mezi účastníky řešena již v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 153/2010. Odkázala na odbornou literaturu s tím, že je třeba zohlednit hodnotu bytové jednotky získané darem v rámci vypořádání společného jmění manželů. Zopakovala, že prokázala, že jí byl členský podíl v bytovém družstvu převeden paní M. M. Připomněla, že se jednalo o bezúplatné nabytí. Ve formuláři, který byl podkladem pro převod, bylo sice uvedeno, že dovolatelka a M. M. mezi sebou hodnotu členského podílu ve výši 10.260,- Kč vyrovnají, nicméně nebylo prokázáno, že k nějakému takovému vyrovnání došlo. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nedoložila, že při platbě úhrady za převod členských práv byly použity její výlučné prostředky, pak je i z tohoto zjevné, že muselo jít o dar. Dovolatelka nesouhlasila dále s tím, že byl osobní automobil Ford Mondeo zahrnut do společného jmění manželů. Uvedla, že žalobce ve svých výpovědích připustil, že o tomto automobilu nevěděl. Současně tvrdila, že závazek z půjčky ve výši 340.000,- Kč, za který byl automobil pořízen, překračoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a převzala jej bez souhlasu žalobce. Proto se jednalo o její výlučný závazek, na základě kterého vozidlo nabyla. Skutečnost, že tento dluh byl splacen z prostředků darovaných dovolatelce jejímu rodiči, svědčí pro to, že do společného jmění manželů nepatří.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu především v části týkající se způsobu žalovanou požadovaného zohlednění vnosu ve výši 450 000,- Kč, jenž měl představovat hodnotu členského podílu, který žalovaná nabyla darem a prostřednictvím kterého došlo k nabytí do společného jmění manželů bytové jednotky č. 646/84.
Soud prvního stupně uvedenou investici v řízení zohlednil ve prospěch žalované, naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že uvedenou okolnost nelze v řízení posoudit jako investici z výlučného majetku žalované do majetku společného.
Soudy obou stupňů v tomto směru konstituovaly práva a povinnosti účastníků odlišně, rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, a přípustnost dovolání je tak dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je v této části důvodné.
Podle §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Při posouzení, co lze považovat za započitatelné vynaložení odděleného majetku právní úprava vychází z toho, že se jedná o hodnoty vynaložené z výlučného majetku na společný majetek – typicky se jedná o případy, kdy společná věc existuje a je do ní investováno z výlučných prostředků jednoho z manželů nebo se jedná o pořízení nové věci ve společném jmění, na kterou jsou použity prostředky tvořící výlučný majetek některého z manželů. V této souvislosti je v odborné literatuře správně zdůrazněno, že jde o to, o co se majetek společný obohatil (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 234) – (k tomu srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil své dosavadní závěry týkající se toho, co lze považovat za investice, které lze v souvislosti s členským podílem v bytovém družstvu zohlednit v řízení o vypořádání společného jmění manželů; shrnul, že v praxi se objevují případy investic spojených s členským podílem ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Je-li takový členský podíl úplatně převeden za trvání manželství na jinou osobu, získané finanční prostředky se stávají výlučným vlastnictvím manžela, kterému náležel tento členský podíl. Pokud pak následně tyto prostředky investuje do věci ve společném jmění manželů, jedná se o vnos zohlednitelný při vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3888/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9335).
Investice týkající se členského podílu se však může projevit i jiným způsobem než transformací na finanční prostředky s jejich následnou investicí. Jde o případy, kdy jeden z manželů použije hodnotu členského podílu v bytovém družstvu, který náležel výlučně jemu, na získání jiného a manželům již společného členského podílu v bytovém družstvu (zpravidla se jedná o případy, kdy dojde k převodu výlučného členského podílu s určitým finančním doplatkem a nabytí členského podílu již společného). V takových případech lze při vypořádání požadovat, aby takovému manželovi byla ze společného majetku tato hodnota uhrazena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3397).
Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 209/2012 naproti tomu nepovažoval Nejvyšší soud za investici z výlučného majetku do majetku společného případ, kdy jeden z manželů za trvání manželství nabyl od svých rodičů bezúplatně členský podíl v bytovém družstvu, který se stal součástí společného jmění manželů. V takovém případě totiž nejde o to, že by se takový manžel podílel bez dalšího na zhodnocení majetku ve společném jmění hodnotou náležející výlučné jemu. Členský podíl v bytovém družstvu před jeho převodem nenáležel takovému manželovi, ale jeho rodičům. Jestliže se na základě takového převodu stal členský podíl součástí společného jmění manželů, nešlo o investici z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný, protože investovaná majetková hodnota náležela rodičům manžela, a šlo proto „majetkovou investici“ rodičů tohoto manžela.
V této souvislosti dovolací soud dodal, že odborná literatura nepřehlíží možný dopad takového postupu do poměrů společného jmění manželů, nikoliv však v rovině vypořádání investice z výlučného majetku do majetku společného, ale prostřednictvím možné úvahy o tzv. disparitě podílů. Vychází z toho, že v individuálních a odůvodněných poměrech konkrétního případu mohou být okolnosti nabytí členského podílu darováním, tvořícího součást společného jmění manželů, zohledněny úvahou o možné disparitě podílů opírající se o přihlédnutí k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného majetku.
Z těchto východisek lze co do základu vycházet i při posouzení, zda nárok uplatněný žalovanou v souzené věci může být považován za tzv. vnos či nikoliv jak uzavřel odvolací soud, a to bez ohledu na způsob nabytí členského podílu žalobkyní. Odvolací soud totiž uzavřel, že i kdyby žalovaná nabyla členská práva a povinnosti darem, nemohlo by v daném případě jít o situaci zohlednitelnou v režimu §149 odst. 2 obč. zák., jestliže nebyly při úhradě za převod členského podílu použity její výlučné finanční prostředky.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněném pod č. 62/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že Smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů.
Podle dosavadního stavu řízení, který dovolatelka v dovolání nijak nezpochybňuje, a naopak na něm staví svou dovolací argumentaci, je předmětná bytová jednotka ve společném jmění manželů. Tato otázka byla mezi účastníka pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7C 153/2010, respektují jej výslovně oba účastníci a dovolací soud z něj vychází.
V rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 51/2010 dovolací soud dále uvedl, že převod bytové jednotky do vlastnictví nájemce a člena družstva ve svém důsledku představuje - z pohledu člena družstva - „transformaci“ jedné majetkové hodnoty (členských práv a povinností člena bytového družstva) do vlastnictví převáděné bytové jednotky. Byť totiž členovi družstva i po převodu bytové jednotky obvykle zůstane zachováno členství v bytovém družstvu (a s tím spojená práva a povinnosti), cena této majetkové hodnoty v důsledku převodu bytové jednotky (kdy již s členskými právy a povinnostmi nebude spojeno právo nájmu bytu) výrazně poklesne; místo toho získává člen družstva hodnotu jinou - vlastnické právo k převáděné bytové jednotce.
Podle §23 odst. 1 věta první zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen "družstvo"), jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.
Při převodu bytu podle výše uvedeného zákonného ustanovení nabývající vkládá do tohoto právního vztahu členský podíl jako majetkovou hodnotu. Pokud by ji tam nevložil, tak by k převodu bytu do vlastnictví fyzické osoby – člena družstva - vůbec nemohlo dojít. Podle přesvědčení dovolacího soudu pak hodnota členského podílu představuje hodnotu vynaloženou na získání společného majetku (jestliže účastníky smlouvy uzavřené podle §23 zákona č. 72/1994 Sb. byli oba manželé). V zásadě totiž nejde o odlišnou situaci např. oproti té, kdy by jeden z manželů členský podíl náležející výlučně jemu úplatně převedl na jinou osobu a získané finanční prostředky by použil na nabytí společného členského podílu. V takových případech totiž lze při vypořádání požadovat, aby takovému manželovi byla ze společného majetku tato hodnota uhrazena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3397).
Z uvedeného pak vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, že o investici z výlučného majetku do společného nemůže jít jenom proto, že žalovaná nepoužila na úhradu nabytí členského podílu své výlučné finanční prostředky. Z pohledu názoru vyjádřeného dovolacím soudem pak je pro řešení otázky možné investice z výlučného majetku do společného – oproti přesvědčení odvolacího soudu – významné posouzení, zda převod členského podílu byl proveden bezúplatně či úplatně; tímto posouzení se však odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – nezabýval.
Dovolatelka dále napadá vypořádání osobního vozidla Ford Mondeo jako součásti společného jmění manželů. Soud prvního stupně toto vozidlo za součást společného jmění manželů nepovažoval; odvolací soud naproti tomu vozidla do společného jmění manželů zařadil a jako jeho součást je vypořádal.
Soudy obou stupňů i v tomto směru konstituovaly práva a povinnosti účastníků odlišně, rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, a přípustnost dovolání je tak dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V této části je dovolání zčásti důvodné.
Dovolací námitky nejsou důvodné potud, pokud odvolacímu soudu dovolatelka vytýká zařazení automobilu do společného jmění manželů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, které dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, podle nějž byl uvedený automobil pořízen za finanční prostředky získané na základě smlouvy o půjčce mezi žalovanou a p. A. Jestliže na základě těchto skutečností uzavřel, že automobil je součástí společného jmění manželů, je jeho závěr správný.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 8309, vyložil, že věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené výlučně jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela.
Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit v tom, že není rozhodné, z jakých prostředků byla půjčka následně uhrazena; potud pak dovolání důvodné je.
Nejvyšší soud v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví formuloval závěry (aplikovatelné i v poměrech společného jmění manželů), podle nichž jestliže jeden z manželů za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů sám uzavřel úvěrovou smlouvu, byl z ní zavázán jen on sám, a hrazení úvěru ze společných peněz tak představovalo vynaložení společného majetku na jeho oddělený majetek; zároveň však platí, že pokud peníze úvěrem získané byly použity na společný majetek, bylo k nim třeba při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví přihlédnout. Z obou pravidel pak lze dovodit závěr, že pokud jeden z manželů použil peníze získané ze svého úvěru na společný majetek a pokud svůj úvěr ve stejném rozsahu uhradil ze společných peněz, nemůže žádný z manželů při vypořádání požadovat náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 4314/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Uvedené závěry se v poměrech souzené věci promítají potud, že pokud by se jednalo o závazek pouze žalované, jehož prostřednictvím byly získány finanční prostředky tvořící společné jmění manželů, za které byla pořízena věc taktéž tvořící součást společného jmění, a žalovaná by dluh uhradila ze svých výlučných prostředků, bylo by nutno k finančním prostředkům získaným půjčkou na společný majetek přihlédnout. Pouze tehdy, pokud by dluh z půjčky byl uhrazen ze společných prostředků, nemohl by manžel, jenž smlouvu o půjčce uzavřel (žalovaná), požadovat v řízení o vypořádání společného jmění manželů žádnou náhradu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná tedy uplatnila právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu