ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.45.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 45/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. V. , zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem se sídlem v Uherském Brodu, Masarykovo náměstí 72, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 58/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 28. června 2011, č. j. 59 Co 17/2011-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. června 2011, č. j. 59 Co 17/2011-137, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 5 C 58/2005-116, určil, že vlastnicí části pozemku v k. ú. a obci U. parc. č. 916/45, označeném v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. 3063-486/2004 ze dne 14. října 2004 jako pozemek parc. č. 916/55, který tvoří nedílnou součást rozsudku, je žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy z 16. 6. 1992 získala žalobkyně od J. a E. Š. do výlučného vlastnictví pozemky v k. ú. U. parc. č. 941 a 942, dnes vedené v katastru nemovitostí jako parc. č. 916/42, 916/43 a st. 4559, na němž stojí žalobkyní postavený zahradní domek. Žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 916/45. V roce 1998 na žádost vlastníků pozemků v dané lokalitě došlo ze strany Pozemkového úřadu v Uherském Hradišti k zadání předběžného vytýčení hranic pozemků vlastníků, které nejprve prováděla společnost Agroprojekta, s. r. o. Uherské Hradiště. Jí vytýčené hranice pozemků odpovídaly i hranicím uživatelským. Dokončit plánovanou pozemkovou úpravu, k níž nakonec nedošlo, měla kancelář Ing. V. Dne 18. 11. 1998 se konalo jednání k odsouhlasení vytýčených bodů na hranicích pozemků, provedených Ing. V. Navrhovaný stav neodpovídal stavu současnému. Dne 12. 4. 2001 svolal Ing. V. nové jednání za účelem převzetí vytýčených hranic pozemků podle měřičského náčrtu č. zak. 2304-12/2000 z 2. 4. 2001, podle něhož došlo k posunutí hranice ve prospěch žalovaného, a opět nesouhlasilo s dosavadními faktickými hranicemi pozemků. Podle tohoto zaměření je v současné době vyznačena hranice mezi pozemky v katastru nemovitostí. Žalobkyně nechala zpracovat další měřičský náčrt na vytýčení hranic pozemků, který dne 30. 5. 2001 vyhotovila geodetická kancelář Ing. P. Č. a L. B. pod č. zak. 2334-105/2001, a který potvrdil původní hranice pozemků. Z přípisu Zeměměřického a katastrálního inspektorátu Brno z 10. 3. 2003, z jeho rozhodnutí z 26. 5. 2004, č. j. O-40/205/2004, a dále z oznámení Katastrálního pracoviště v Uherském Brodě z 20. 1. 2004 a z jeho rozhodnutí z 24. 3. 2004, č. j. OR-58/2003-742/4, vyplynulo, že vytyčené hranice podle obou měřičských náčrtů se sice liší, lze je však obě považovat za správné, neboť rozdíl nepřekračuje mezní odchylku stanovenou příslušnou vyhláškou. Sporná část pozemku je označena v geometrickém plánu č. 3063-486/2004 ze 14. 10. 2004 jako parc. č. 916/55. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla vlastnictví ke spornému pozemku vydržením, neboť oba měřičské náčrty jsou rovnocenné, a žalovaný zpočátku uznával hranice pozemků vytýčené měřičským náčrtem Ing. P. Č. a L. B. z 30. 5. 2001, který respektoval jejich faktický stav. Dobrá víra žalobkyně, že je vlastnicí sporného pozemku, tak trvala od uzavření kupní smlouvy z 16. 6. 1992 až do června 2004, kdy ji žalovaný vyzval k posunutí hranice, tedy 12 let.
Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 5 C 58/2005-116, předcházel rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 5. března 2009, č. j. 59 Co 508/2008-94, který zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. července 2008, č. j. 5 C 58/2005-75, jímž soud prvního stupně rozhodl o tom, že vlastnicí sporného pozemku je žalobkyně. Odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby vyzval žalobkyni jednak k doplnění náležitostí tak, aby rozsudek byl způsobilý k zápisu do katastru nemovitostí, a dále k doplnění a upřesnění jejích žalobních tvrzení stran důvodů, pro které se domáhá určení vlastnictví ke spornému pozemku, tj. zda trvá na vlastnictví ke spornému pozemku, vycházeje z průběhu hranic stanoveným měřičským náčrtkem a následně geometrickým plánem Ing. Č., či zda při respektování hranic, které jsou nyní vyznačeny v katastru nemovitostí, uplatňuje vydržení sporného pozemku.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 59 Co 17/20011-137, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nemohlo dojít k vydržení sporného pozemku pro absenci dobré víry žalobkyně. Ta se sice chopila držby sporného pozemku na základě kupní smlouvy z 16. 6. 1992, avšak již 18. 11. 1998 na jednání svolaném Ing. V. k odsouhlasení vytýčených bodů na hranicích pozemků, byla seznámena s tím, že sporný pozemek není v jejím vlastnictví, což bylo následně o tři roky později potvrzeno na jednání vlastníků konaném 12. 4. 2001, svolaném za účelem převzetí vytýčených hranic pozemků. Po obou jednáních proto musela mít důvodné pochybnosti o průběhu hranic mezi pozemky a musela být narušena její dobrá víra, že je vlastnicí sporného pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3). Obsahem dovolání je tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil narušení její dobré víry před uplynutím zákonné desetileté lhůty pro vydržení sporného pozemku. Domnívá se, že do vydržecí lhůty měl odvolací soud započíst i dobu, po kterou měla nemovitost ve vlastnictví její právní předchůdkyně E. Š., jíž pozemek vrátilo „JZD“ 28. února 1991. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na jednáních konaných 18. 11. 1998 a 12. 4. 2001 z důvodu pozemkových úprav byla narušena její dobrá víra ohledně vlastnických práv ke spornému pozemku. Tvrdí, že v roce 1998 nebyly vůbec zpochybněny hranice mezi pozemky žalobkyně a žalovaného, a že mohla být narušena maximálně její dobrá víra ohledně hranice mezi jejím pozemkem a pozemkem pana V. parc. č. 938. Ing. V. nebyl v roce 1998 vyhotoven žádný geometrický plán, podle něhož měl být sporný pozemek součástí parc. č. 916/45 ve vlastnictví žalovaného, žalobkyně s ním nikdy nebyla seznámena a ani jím nebyl v řízení proveden důkaz. Jestliže na něj odvolací soud odkazuje, vychází ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování. Její dobrá víra nemohla být narušena ani v roce 2001, neboť s navrhovanými pozemkovými úpravami Ing. V., zachycenými v jím vyhotoveném geometrickém plánu, nikdo z vlastníků dotčených pozemků nesouhlasil. Uvedla, že z důvodu nesouhlasu s navrhovanými pozemkovými úpravami nechala vyhotovit nový geometrický plán Ing. Č. a L. B., s nímž se obrátila na katastrální úřad, který jí přípisem z 20. 5. 2003 vyrozuměl o tom, že hranice mezi pozemky účastníků budou považovány za sporné. Má za to, že až od této doby mohla být narušena její dobrá víra, která bez ohledu na dobrou víru její právní předchůdkyně E. Š. trvala od 16. 6. 1992 do 20. 5. 2003, tedy skoro 11 let. Je přesvědčena o tom, že existence dvou geometrických plánů, z nichž každý stanoví odlišný průběh hranic mezi pozemky, nemůže mít za následek ztrátu dobré víry vlastníků jimi dotčených pozemků. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedených v odst. 2) nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§129 odst. 1, §130 odst. 1 věta prvá obč. zák.).
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068 (dále jen „Soubor“)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává ( viz např. r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Soubor č. C 1176).
Dovolatelka zpochybňuje především právní závěr odvolacího soudu, že předmětnou nemovitost nemohla nabýt vydržením z důvodu ztráty dobré víry, že jí sporný pozemek patří, před uplynutím zákonné vydržecí doby. Zároveň napadá i skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterých se „dne 18.11.1998 konalo jednání k odsouhlasení vytýčených bodů na hranicích pozemku, provedených Ing. V. z geodetické kanceláře, a tehdy se již žalobkyně seznámila s tím, že sporná část pozemku není v jejím vlastnictví“. Podle závěrů odvolacího soudu tím došlo k „narušení“ dobré víry žalobkyně „v držbě předmětné sporné části pozemku“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud napadené skutkové závěry učinil s odkazem na žalobní tvrzení. Z obsahu žalobního návrhu však taková skutková tvrzení vůbec nevyplývají. Je sice pravdou, že žalobkyně v žalobě odkázala na jednání k odsouhlasení vytýčených bodů na hranicích pozemků konané dne 18. listopadu 1998, navrhované pozemkové úpravy se však podle jejích tvrzení netýkaly sporného pozemku, ale naopak mělo podle nich dojít k „posunutí“ hranice s pozemkem parc. č. 938 ve vlastnictví „pana V.“. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že na jednání konaném 18. listopadu 1998 byla žalobkyně seznámena s tím, že sporná část pozemku není v jejím vlastnictví, nemá proto oporu v provedeném dokazování, a je tak v tomto rozsahu dán dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu o ztrátě dobré víry žalobkyně, že jí sporný pozemek patří, opřel odvolací soud i o obsah jednání o novém vytýčení hranic pozemků (mimo jiné i hranice mezi pozemky parc. č. 942 a 944), které se konalo dne 12. dubna 2001, a na kterém byla žalobkyně seznámena s geometrickým plánem č. 2304-15/2000, vypracovaným dne 2. dubna 2004 Ing. D. V. Tím byla dobrá víra žalobkyně trvající od 16. června 1992, kdy se žalobkyně chopila držby pozemku na základě kupní smlouvy, narušena a nemohlo proto dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku.
Odvolací soud však při hodnocení doby trvání oprávněné držby žalobkyně zcela přehlíží, že žalobkyně již v žalobním návrhu tvrdila, že sporný pozemek byl „bez omezení“ užíván i jejími právními předchůdci. K okolnostem držby a užívání pozemku vyslechl soud prvního stupně jako svědkyni E. Š., právní předchůdkyni žalobkyně. Odvolací soud však tvrzení žalobkyně ani provedený důkaz nijak nehodnotil.
Žalobkyně se od počátku soudního řízení domáhala i započtení doby držby svých právních předchůdců. Možnost započíst si do vydržecí doby držbu právního předchůdce jakožto oprávněného držitele vyplývá z jednoznačného znění zákona (§134 odst. 3 obč. zák.). Jestliže se odvolací soud tvrzenou držbou právních předchůdců žalobkyně při svých závěrech vůbec nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu