ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1314.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1314/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně EOS KSI Česká republika, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994 , PSČ 142 21, IČO 25117483 , zastoupené Mgr.Veronikou Nedbalovou , LL.M. , advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9, s adresou pro doručování Novodvorská 994 , 142 00 Praha 4 , proti žalované Raiffeisen stavební spořitelna a.s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, IČO 49241257, o zaplacení částky 7.982.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 63/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 3 Cmo 87/2011-123, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 3 Cmo 87/2011-123, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 5 Cm 63/2009-89, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, č. j. 5 Cm 63/2009-89, že žaloba, kterou by bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 7.982.520,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. února 2009 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Žalobou uplatněná částka 7.982.520,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. února 2009 do zaplacení představuje nárok z finančního vypořádání mezi žalobkyní jako mandantářem a žalovanou jako mandantem při zániku mandátní smlouvy uzavřené dne 11. října 2004 (ve znění tří dodatků) výpovědí žalované ke dni 31. srpna 2008.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a právní předchůdce žalované uzavřeli mandátní smlouvu, podle níž žalobkyně jakožto mandatář vykonávala pro mandanta činnost specifikovanou ve smlouvě a jejích dodatcích (zajištění mimosoudního inkasa pohledávek za dlužníky žalované a soudního a exekučního řízení) za sjednanou úplatu. Ve smlouvě byla sjednána možnost obou smluvních stran smlouvu vypovědět, aniž byly sjednány podmínky vyrovnání. Výpovědí z 21. července 2008 mandant mandátní smlouvu vypověděl, odvolal plné moci a žalobkyně mu předala všechny rozpracované i ukončené případy. Žalovaná žalobkyni vyplatila polovinu odměny podle článku 9.3 dodatku č. 1 k mandátní smlouvě a i po ukončení smlouvy jí poskytovala dílčí platby. Finanční vyúčtování se provádělo nikoliv za každý konkrétní případ, ale vždy po určitém časovém období. Žalobkyně podle soudu prvního stupně v žalobě tvrdila, že má proti žalované nárok na zaplacení částky 7.982.520,- Kč z titulu plnění z mandátní smlouvy, z titulu bezdůvodného obohacení a z titulu náhrady škody. Ohledně nároku z mandátní smlouvy odvozovala výši nároku z vlastního výpočtu, jako základ použila plnění, které by jí bylo vyplaceno v případě, že by smlouva nebyla ukončena. Bezdůvodné obohacení spatřovala v převzetí části rozpracovaných případů žalovanou, škodu v zisku, který jí ušel v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, kterého se žalovaná dopustila jednostranným ukončením mandátní smlouvy. Po opakovaném poučení soudu žalobkyně upřesnila svá tvrzení tak, že se domáhá pouze plnění z titulu mandátní smlouvy, když nad rámec jí vyplacené 50% zálohy v souladu s článkem 9.3. dodatku č. 1 k mandátní smlouvě jí v souladu s ustanoveními §574 odst. 4 a §572 obchodního zákoníku náleží další částka, kterou vypočetla třemi jí zvolenými způsoby výpočtů.
Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku dále jen „obch. zák.“) a §79 odst. 1 a §101 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně na opakované výzvy soudu, aby specifikovala náklady vynaložené podle ustanovení §572 obch. zák., úplatu, na jejíž přiměřenou část by jí vypovězením mandátní smlouvy mandantem vznikl nárok podle ustanovení §574 odst. 4 obch. zák., a nároky ze smlouvy z doby její platnosti, reagovala odkazem na své výpočty obsažené v žalobě a následných podáních, aniž by doplnila konkrétní tvrzení ohledně vynaložených nákladů a přiměřené odměny, unesla povinnost tvrzení pouze ohledně existence smluvního vztahu mezi účastnicemi, nikoliv ohledně tvrzeného nároku. Žalobkyní předložené výpočty nahrazující žalobní tvrzení vycházely podle soudu prvního stupně pouze z hypotetických úvah žalobkyně, nikoliv z reálných podkladů. Návrh žalobkyně na určení výše žalovaného nároku postupem podle ustanovení §136 o. s. ř. hodnotil soud prvního stupně s ohledem na nesplnění její povinnosti tvrzení jako bezpředmětný.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 3 Cmo 87/2011-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první odstavec výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která shledal pro rozhodnutí ve věci dostatečnými. Zopakoval, že podle obsahu žaloby spatřuje žalobkyně právní základ nároku v úplatě podle ustanovení §574 odst. 4 obch. zák. za činnost uskutečněnou do účinnosti výpovědi smlouvy a v náhradě škody odpovídající nerealizovanému zisku ze soudem přiznaných nákladů soudních a exekučních řízení. Při jednání soudu prvního stupně dne 10. listopadu 2009 upřesnila, že se domáhá vypořádání mandátní smlouvy (jejíž existence i způsob jejího ukončení byly mezi účastnicemi nesporné) s odkazem na ustanovení §574 odst. 4 obch. zák., eventuálně vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala předáním rozpracovaných případů s tím, že náhradu škody nepožaduje. Podáním ze dne 16. prosince 2009 upřesnila žalobní tvrzení tak, že se domáhá nároku z mandátní smlouvy, když rozdělila všechny spravované pohledávky do tří skupin, u každé skupiny vypočítala nejprve všechny nároky, které by jí příslušely podle mandátní smlouvy, pokud by nebyla ukončena, v celkové výši 17.260.059,- Kč vč. DPH, a z nich určila 50% podíl odměny, kterou požaduje po žalované. Připustila, že jí žalovaná po podání žaloby uhradila 221.753,29 Kč. Při jednání dne 25. května 2010 k výzvě soudu, aby specifikovala náklady, jichž se domáhá podle ustanovení §572 obch. zák., žalobkyně uvedla, že faktury na jí tvrzené dlužné částky žalované nevystavila, neboť se domáhá plnění, na něž jí nevznikl platný nárok, dovozuje jej s odkazem na dobré mravy, když nárok na úplatu jí vznikl tím, že provedla pro žalovanou úkony, za něž jí podle smlouvy nevznikl nárok na odměnu, proto jí vypočtený nárok prostřednictvím tří výpočtů snížila zhruba o 45 %. Žalobkyně byla poté soudem opakovaně vyzvána, aby uvedla, jaké náklady konkrétně vynaložila k jednotlivým, žalované předaným, případům. Podáním ze dne 23. června 2010 žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení v tom smyslu, že se domáhá nároku podle ustanovení §574 odst. 4 a §572 obch. zák. a jelikož jsou náklady zahrnuty v úplatě, bude záležet pouze na posouzení přiměřenosti jejího požadavku. Nabídla dvě varianty výpočtu přiměřenosti úplaty s tím, že konečné posouzení by měl učinit soud podle §136 o. s. ř. Při jednání soudu dne 30. listopadu 2010 žalobkyně specifikovala svůj nárok tak, že se domáhá plnění podle ustanovení §574 odst. 4 a §572 obch. zák. jak z mandátní smlouvy, tak i nároků vzniklých po jejím vypovězení žalovanou s tím, že specifikovat jednotlivé nároky nepovažuje za nutné, neboť jsou zahrnuty ve smluvené, eventuálně přiměřené úplatě. Uvedla, že se domáhá úplaty přibližně ve výši 8 milionů Kč, představující přiměřenou část úplaty za činnost, kterou pro žalovanou vykonala, v níž je zahrnuta odměna i náklady, které účelně vynaložila. Při dalším jednání dne 7. prosince 2010 ještě upřesnila, že jí uplatněný nárok se týká pouze činnosti podle dodatku č. 1 smlouvy, tj. činnosti ve vztahu k soudům a exekucím.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala existenci smluvního vztahu mezi účastnicemi založeného mandátní smlouvou s třemi dodatky, nikoli však tvrzeného nároku, když jí předložené výpočty nahrazující žalobní tvrzení vycházely pouze z jejích hypotetických úvah, nikoli z reálných podkladů. Bylo přitom na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, co ve prospěch žalované podle předmětné smlouvy učinila, a to bez ohledu na počet případů, jakékoliv právní či hypotetické úvahy potřebná skutková tvrzení nahradit nemohou. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně žalobkyni opakovaně vyzýval i poučoval, aby doplnila konkrétní tvrzení k prokázání výše žalobou uplatněného nároku, avšak bezvýsledně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Jeho přípustnost založila na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací důvod vymezila tak, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Napadený rozsudek má podle dovolatelky ve věci samé po právní stránce zásadní význam, resp. řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Zásadní právní otázky vymezuje následovně:
1) Kdo, jak a z čeho určí výši přiměřené části úplaty za mandatářem řádně uskutečněnou činnost do účinnosti výpovědi mandátní smlouvy ve smyslu ustanovení §574 odst. 4 obchodního zákoníku?
2) Pokud je známo skutkové vymezení obsahu mandatářem uskutečněné činnosti do účinnosti výpovědi mandátní smlouvy, jaká další skutková tvrzení je třeba přednést, aby se dala aplikovat ustanovení o přiměřené části úplaty ve smyslu §574 odst. 4 obchodního zákoníku?
3) Je třeba pro úspěch ve sporu jednotlivě specifikovat běžné náklady mandatáře, které již byly zahrnuty do odměny ve smyslu úpravy uvedené v ustanovení §574 odst. 4 obchodního zákoníku ve spojení s jeho ustanovením §572?
Dovolatelka připomíná, že pro žalovanou řádně provedla činnost, k níž se zavázala mandátní smlouvou, a nedostala za ni zaplaceno. Ustanovení §574 odst. 4 ve spojení s §572 obchodního zákoníku v tomto případě přiznává mandatáři právo na přiměřenou část úplaty a úhradu vynaložených nákladů. Dovolatelka specifikovala přiměřenou část úplaty jednak exaktním způsobem, tj. specifikovala každý jednotlivý úkon u každého jednotlivého spisu, a jednak pomocí tří různých postupů (odměna smluvní v maximální dosažitelné výši, odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Žádné hypotetické úvahy o rozsahu uskutečněných úkonů pro žalovanou neuváděla, naopak, ve snaze maximálně specifikovat objem uskutečněné práce sestavila výčet jednotlivých úkonů ke každému jednotlivému inkasnímu případu. O tyto seznamy se však soudy nezajímaly přesto, že i žalovaná učinila v řízení nesporným jejich obsah a tedy učinila nesporným objem práce, kterou dovolatelka u jednotlivých spisů a tedy i celkově pro žalovanou odvedla. Pojem „hypotetická odměna“, kterou soudy opakovaně argumentovaly, je jen jiným pojmenováním pro odměnu přiměřenou. Dovolatelka svůj nárok kvantifikovala všemi v úvahu přicházejícími způsoby, jednak jako nárok na odměnu vyplývající ze smlouvy, pokud by nedošlo k jejímu předčasnému ukončení, jednak výpočtem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a nakonec výpočtem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Přitom každá ze tří nabídnutých definicí nároku určila odměnu dovolatelky vyšší, než jakou požadovala v žalobě, dovolatelka se ani nebránila akceptovat jiný názor soudu ohledně určení přiměřenosti jejího nároku, když objem skutečně vykonané práce byl u každého jednotlivého případu znám a žalovaná ani údaje uvedené dovolatelkou nesporovala. Dovolatelka je tak přesvědčena, že prvostupňový i odvolací soud nesprávně aplikovaly ustanovení hmotného práva, konkrétně §574 odst. 4 a §572 obchodního zákoníku, která suplují nedostatek smluvní úpravy pro případy, kdy je mandátní smlouva ukončena dříve, než je smluvená služba dokončená. Přiměřenost v sobě obsahuje prvek dynamický, mění se v čase v závislosti na objemu konané práce a nemůže být určena k datu uzavření smlouvy, ale musí být posuzována k okamžiku jejího ukončení. Nicméně napadené rozhodnutí jinými slovy konstatuje, že pokud strany smluvně neurčí přiměřenost svého nároku, nelze se ho soudně domáhat aplikace ustanovení §§572 a 574 obchodního zákoníku, a to ani v tom případě, že je objektivně znám rozsah vykonané práce.
Nesprávným byl podle dovolatelky rovněž požadavek soudu na specifikaci nákladů spojených s provedením činností podle mandátní smlouvy, neboť ustanovení §574 odst. 4 obchodního zákoníku odkazuje na §572, který jasně říká, že náklady se přesně specifikují, ledaže z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty v úplatě. Jedná se tedy o náklady běžné, obvyklé. Z jazykového výkladu plyne, že obvyklé náklady, jejichž prokazování není reálně možné, se mimo odměnu nespecifikují, zákonodárce je zahrnul do odměny, pokud jsou to náklady obvyklé. U rozpracované služby je pak obvyklý náklad rovněž součástí přiměřené odměny, kterou je třeba určit. Soud odvolací i prvostupňový však dovolatelkou tvrzenou nemožnost prokazovat tímto způsobem náklady vyložil jako neunesení povinnosti tvrdit, přestože dovolatelka náklady přisoudit v žalobě nežádala a soudy se pustily do jejich specifikace zcela svévolně nad rámec toho, co požadovala. Dovolatelka v žalobě vůbec nedělila žalovanou částku na úplatu a náklady, protože náklady byly tvořeny pouze těmi, jež jsou z povahy věci již zahrnuty v úplatě. I v této části sporu vznikla otázka, kterou soudy prozatím ještě neřešily a kterou lze vymezit následovně:
4) Je třeba pro úspěch ve sporu jednotlivě specifikovat běžné náklady mandatáře, které již byly zahrnuty do odměny?
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvostupňového zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Žalovaná se podle obsahu spisu k obsahu dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se zřetelem k bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“), dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem I. stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovoláním napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tedy dovolací soud touto právní otázkou dosud nezabýval, nebo řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, což je mimo jiné tehdy, pokud odvolací soud posoudil určitou právní otázku (procesní nebo hmotněprávní) jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
V posuzovaném případě je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) založen na právním závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně žalobou uplatněného nároku, když na opakované výzvy soudu, aby své nároky specifikovala, reagovala odkazem na své výpočty obsažené v žalobě a následných podáních. V souvislosti s tímto závěrem dovolatelka vymezila právní otázku (posuzováno podle obsahu dovolání), tak, zda lze skutková tvrzení doplnit odkazem na listiny, které jsou účastníkům známy. Protože tuto právní otázku odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Otázkou, za jakých podmínek (předpokladů) může účastník za řízení splnit povinnost tvrzení podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (unést břemeno tvrzení), jestliže některé skutečnosti významné pro rozhodnutí věci vyplývají z listin (důkazů), které jsou účastníkům známy, se dovolací soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007. V tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že jestliže žalobce po poučení soudu prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. nedoplnil vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin, z nichž žalobce vycházel, navrhl je jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy, nezpůsobuje jeho nečinnost v tomto směru důvod k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v posuzované věci. V této otázce tak není závěr odvolacího soudu, kterým přisvědčil správnosti postupu soudu prvního stupně, správný.
Žalobkyně (po opakovaném doplnění žalobních tvrzení) nárok na zaplacení částky 7.982.520,- Kč s příslušenstvím odůvodňuje tvrzením, že na základě mandátní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalované dne 11. října 2004, ve znění dodatků, pro žalovanou vykonávala činnosti spojené se soudním a exekučním vymáháním pohledávek za dlužníky žalované, že žalovaná smlouvu ke dni 31. srpna 2008 vypověděla a odvolala jí plné moci, že jí žalobkyně předala všechny, i rozpracované, případy a že jí žalovaná za činnosti, které pro ni žalobkyně do účinnosti výpovědi smlouvy skutečně vykonala, dluží v souladu s článkem 9.3 dodatku č. 1 mandátní smlouvy odměnu nejméně ve výši žalobou uplatněné částky, v níž jsou zahrnuty i účelně vynaložené náklady, které samostatně neuplatňuje. V podání ze dne 16. prosince 2009 žalobkyně podrobně vysvětluje, jak k žalované částce dospěla, a pokud jde o popis jednotlivých případů včetně stadia rozpracovanosti (tedy specifikace provedených činností) a výše odměny, kterou si za každý jednotlivý případ nárokuje, odkazuje na jí vypracované tabulky, které jsou žalované známé a z nichž žalovaná učinila nespornými údaje o dlužnících, o výši jejich dluhů a o existenci zde uvedených rozpracovaných případů. Důkaz těmito tabulkami byl k návrhu žalobkyně proveden při jednání soudu prvního stupně dne 7. prosince 2010. Tato tvrzení jsou podle názoru dovolacího soudu způsobilým podkladem, aby mohlo být o žalobním nároku (po provedeném dokazování) rozhodnuto. Závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně nepochybil, zamítl-li žalobu pro neunesení břemene tvrzení žalobkyní, tedy není správný. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně v průběhu řízení opakovaně uvedla, že se žalobou nedomáhá účelně vynaložených nákladů, jelikož jsou zahrnuty v úplatě, proto nebylo žádného důvodu vyzývat ji ke specifikaci těchto nákladů. Měl-li přesto odvolací soud za to, že bylo na místě žalobkyni poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř., nepostupoval správně, pokud nenapravil vlastním řádným poučením pochybení soudu prvního stupně, jehož poučení neobsahovalo i poučení o následcích, které nastanou, pokud žalobkyně výzvě k doplnění tvrzení nevyhoví, nejednalo se tedy o poučení řádné.
Vytýká-li dovolatelka soudům obou stupňů nesprávnou aplikaci hmotněprávních ustanovení §574 odst. 4 a §572 obchodního zákoníku, přehlédla, že soudy obou stupňů tato ustanovení neaplikovaly, neboť žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení. Ze stejných důvodů se dovolací soud nezabýval otázkami formulovanými dovolatelkou, uvedenými shora pod body 1 až 4, neboť na nich není napadené rozhodnutí založeno.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a proto je podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu