ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2693.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2693/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalovanému P. L., zastoupenému JUDr. Luďkem Jiroušem, advokátem se sídlem v Trutnově, Komenského 63, o 381.739,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 54/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 2010, č. j. 26 Co 361/2010-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 9 C 54/2008-163, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 172.927,80 Kč s úroky z prodlení, co do částky 208.987,65 Kč s příslušenstvím a v části požadovaných úroků žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel se žalobcem dne 28. 12. 2000 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu - ideální poloviny nemovitostí (budovy a parcel v Peci pod Sněžkou) s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 29. 12. 2000. V řízení zahájeném dne 22. 12. 2003 bylo rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 4. 2005, č. j. 6 C 176/2003-148, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2005, určeno, že vlastníkem předmětného podílu na nemovitostech je žalovaný, neboť spoluvlastník nemovitosti se z důvodu porušení jeho předkupního práva úspěšně dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. V souvislosti se soudními řízeními, které žalobce vedl s ostatními spoluvlastníky z důvodu ochrany a prosazení svých spoluvlastnických práv v průběhu let, v nichž se domníval, že je oprávněným vlastníkem spoluvlastnického podílu, vznikly mu výdaje na soudních poplatcích, na náhradě nákladů řízení a na úhradě právních služeb, jejichž náhradu požaduje v tomto řízení na žalovaném. Žalobou uplatnil celkem jedenáct dílčích nároků. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že částky, jichž se žalobce domáhá, nejsou nutnými náklady vynaloženými na věc vydanou žalobcem jako předmět bezdůvodného obohacení ve smyslu §458 odst. 3 obč. zák., neboť žalobce nikdy neměl možnost předmětné nemovitosti užívat ani na ně cokoliv vynakládat. Uplatněný nárok posoudil podle §420 odst. 1 obč. zák., podrobně se zabýval jednotlivými částkami a žalobě částečně vyhověl. Částku 52.748,- Kč zaplacenou Renatě Drozdové na náhradě nákladů řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 283/2001, soud žalobci nepřiznal, neboť těmto výdajům žalobce mohl předejít včasným zpětvzetím žaloby proti ní poté, co zjistil, že ona není ve věci pasivně legitimována, a vzhledem k tomu, že částka 108.186,- Kč, která představuje doplatky cen právních služeb advokáta JUDr. Josefa Bílka v předchozích soudních řízeních, nebyla žalobcem dosud zaplacena, dovodil, že škoda žalobci ještě nevznikla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 26 Co 361/2010-200, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právním posouzením podle §420 obč. zák. a ohledně jednotlivých nároků odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Námitku žalobce, že jeho nárok je nárokem na náhradu nákladů vynaložených na předmět bezdůvodného obohacení, který žalovanému vydal, neshledal soud důvodnou, neboť nutnými náklady ve smyslu §458 odst. 3 obč. zák. se rozumí náklady vynaložené na péči o faktický stav vydávané věci a na její řádné opatrování. Náklady řízení zaplacené úspěšné protistraně v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 283/2001 mohl žalobce minimalizovat dřívějším zpětvzetím žaloby, a jak vyplývá ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, protiprávnost jednání žalovaného neměla na výsledek uvedeného řízení žádný vliv.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rekapituluje jednotlivé spory se spoluvlastníky nemovitosti a uvádí, že veškeré výdaje byly vynaloženy na spory vedené za účelem ochrany jeho spoluvlastnických práv, v řízení byly doloženy a tyto náklady na uspořádání spoluvlastnických vztahů byly nezbytné k tomu, aby mohl nemovitost udržovat. Bez možnosti řádného výkonu vlastnického práva nelze totiž věc uchovat v řádném stavu a udržovat ji. Nesouhlasí proto se závěrem soudů obou stupňů, že náklady, které vynaložil v soudních řízeních a na právní pomoc, není možno považovat za náklady ve smyslu §458 odst. 3 obč. zák. Ani v době, kdy byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, nemohl nemovitosti užívat, a musel tedy podniknout právní kroky k tomu, aby mohl nemovitost udržovat, předpoklady §458 odst. 3 obč. zák. jsou splněny a za nesprávné považuje zamítnutí žaloby z hlediska předpokladů pro náhradu škody. Pro úplnost dodává, že soudy nepřihlédly k prevenční povinnosti žalovaného (§415 obč. zák.), který ačkoliv věděl, že kupní smlouva je neplatná, a věděl i o všech sporech, mohl svým jednáním převážnou měrou zamezit vynaložení nákladů žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. prosince 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 208.987,65 Kč s příslušenstvím, která je součtem deseti částek, požadovaných na jednotlivých nárocích. Vzhledem k tomu, že se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem, přípustnost dovolání se posuzuje zvlášť u každého z nároků bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolání tak není přípustné v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částek nepřevyšujících 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání ohledně částek 52.748,- Kč, a 108.186,- Kč se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Zásadní právní námitky dovolatele směřují proti kvalifikaci jeho nároků jako nároků na náhradu škody, zatímco podle jeho názoru bylo třeba aplikovat §458 odst. 3 obč. zák. Tyto námitky však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §458 odst. 3 obč. zák. ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.
Odvolací soud (a ostatně i soud prvního stupně) vycházel při svém rozhodnutí ze správného právního názoru na náhradu nutných nákladů podle §458 odst. 3 obč. zák., podloženého odkazem na konstantní soudní judikaturu (např. zpráva Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněná pod číslem R 1/1979 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a shodného i s publikovanou právnickou literaturou. Ostatně, jak vyplývá přímo ze znění zákona, nutné náklady vynaložené na vydávanou věc jsou náklady, jejichž ekvivalentem bylo plnění dotýkající se fyzického stavu věci, jedná se o náklady vynaložené „na věc,“ nikoli platby vynaložené na soudní spory „v souvislosti či za účelem užívání věci“.
Ani námitka porušení prevenční povinnosti žalovaným, který neučinil nic, čím by žalobci zabránil ve vynaložení nákladů na soudní spor se spoluvlastnicí nemovitosti, nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu; rozhodnutí odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby ohledně částky 52.748,- Kč spočívá totiž na závěru, že náhradu nákladů řízení protistraně mohl sám žalobce svým jednáním minimalizovat (zpětvzetím žaloby poté, co zjistil, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována), a dále na závěru, že mezi jednáním žalovaného a touto částkou vynaloženou žalobcem není příčinná souvislost. Pokud dovolatel napadá otázku příčinné souvislosti, je třeba uvést, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, obě rozhodnutí jsou na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), a pokud namítá, že žalovaný věděl již dříve o důvodu neplatnosti kupní smlouvy, napadá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a uplatňuje tak dovolací důvod podle §243b odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř., což však není tento případ.
Základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, posoudil odvolací soud plně v souladu s ustálenou judikaturou, když dovodil, že škoda ve výši 108.186,- Kč žalobci zatím nevznikla, neboť dosud nezaplatil částku, jejíž náhrady se domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu