ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1087.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1087/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně JUDr. M. S. , proti žalovaným 1/ A. J. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pařížská 131/28, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, jako vedlejšího účastníka na jeho straně, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 2/ Ing. Z. D. , zastoupené JUDr. Ivetou Hodkovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Arbesovo náměstí 257/7, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 264/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 20 Co 131/2012-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1/ částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Šímové, advokátky se sídlem v Praze, Pařížská 131/28, a vedlejšímu účastníku na jeho straně částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Jana Mikše, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, oběma do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 2/ nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2 (pozdější vedlejší účastník na straně žalovaného 1/) je vlastníkem „bytové jednotky č. 715/6 ve 2. nadzemním podlaží budovy S. č. p. 715, bytový dům, postavené na pozemku parcelní číslo 715, spoluvlastnického podílu na společných částech budovy S. č. p. 715 ve výši 718/30608 a spoluvlastnického podílu na pozemku parcelní číslo 715 ve výši 718/30608, vše v k. ú. S., obec P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnila tvrzením, že od února 1999 bydlela ve společné domácnosti s I. K. postupně v různých p. bytech a že dne 19. prosince 1999 se přestěhovali do předmětného bytu, který I. K. získal do nájmu výměnou za byt na adrese P., U Obecního dvora 5. V květnu 2002 se I. K. z předmětného bytu odstěhoval a odnesl si z něj všechny své věci. Dne 29. března 2004 s ním pak hlavní město Praha (tehdejší vlastník bytu) uzavřelo kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva za dne 29. března 2004“), jíž mu předmětný byt převedlo do vlastnictví. Vlastnické právo k bytu pak I. K. převedl kupní smlouvou ze dne 14. června 2007 na žalovaného 1/, jenž v roce 2008 byt prodal žalované 2/ (zapsané v katastru nemovitostí jako jeho nynější vlastnici). Podle názoru žalobkyně však ve skutečnosti zůstal vlastníkem bytu vedlejší účastník, neboť již kupní smlouva ze dne 29. března 2004 byla absolutně neplatná v důsledku toho, že byt nenabídl k odkoupení jí přesto, že v době uzavření citované smlouvy jí svědčilo nájemní právo, které na ni přešlo v květnu 2002 v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti I. K.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 22 C 264/2007-145, ve spojení s usnesením ze dne 20. února 2012, č. j. 22 C 264/2007-195, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka (výrok II.).
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1/ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2012, č. j. 20 Co 131/2012-222, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil ve výroku o věci samé, tj. v zamítavém výroku I., změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nejprve předběžně dovodil, že na žalobkyni nájemní právo k předmětnému bytu nepřešlo proto, že její společné soužití s I. K. trvalo v předmětném bytě pouze od prosince 1999 do května 2002, tj. méně než tři roky, a tudíž nebyl naplněn jeden z předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době odchodu I. K. z bytu, tj. ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003. Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně, který se žalobou zabýval meritorně – uzavřel, že za tohoto stavu nemůže mít žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni jeho rozhodování (dále jen „o.s.ř.“); proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. května 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání nepřihlížel, neboť byl dodán do datové schránky soudu prvního stupně až dne 8. března 2013, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§242 odst. 4 o.s.ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 2 písm. a/ o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný pod č. 210 v sešitě č. 12 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Současně však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro nějž nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, že dovolatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., neboť podle jeho předběžného právního názoru na ni nepřešel nájem předmětného bytu (podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.). Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru v dovolání ani nezpochybnila; přitom je nerozhodné, že napadla správnost zmíněného předběžného právního názoru. Z uvedeného současně vyplývá, že napadený rozsudek nespočívá (nemůže spočívat) na posouzení dobré víry žalovaných při postupném nabývání vlastnického práva k bytu, jak se snad mylně domnívala dovolatelka. Vyslovil-li odvolací soud i přesto názor, že soud prvního stupně v dané věci případně poukázal na dobrou víru žalované 2/ při nabývání předmětného bytu, lze tento jeho názor chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“).
Pro úplnost však dovolací soud přesto pokládá za potřebné zdůraznit, že ve vztahu k předběžnému právnímu názoru týkajícímu se otázky přechodu nájmu předmětného bytu (podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s §708 obč. zák.) nelze – a to i vzhledem k ničím nezpochybněnému skutkovému stavu – považovat za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací námitku, že judikáty Nejvyššího soudu, na které v rámci řešení uvedené otázky odkázal odvolací soud, jsou „nepatřičné, na předmětnou kauzu se nevztahují, jsou pro ni nepoužitelné, použít je možno toliko některé z kontextu vytržené, či v jiných situacích platné výroky“ . Uvedenou dovolací námitku totiž dovolatelka učinila bez jakékoli spojitosti s konkrétními (zjištěnými) okolnostmi daného případu. Pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V posuzovaném případě dovolatelka rovněž vyjádřila přesvědčení, že „za samostatnou úvahu a zkoumání … stojí role vedlejšího účastníka, … v jehož zájmu … v předmětném sporu žalovala“ . Zmíněné vyjádření je však natolik obecné a současně neurčité, že z něj nelze ani dovodit, který konkrétní dovolací důvod jím uplatnila (pokud jím vůbec zamýšlela uplatnit dovolací důvod).
Nejvyšší soud pak ani nezjistil (postupem podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.), že by řízení bylo postiženo zmatečnostními vadami (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), nebo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Na existenci posléze uvedené vady sice dovolatelka usuzovala z toho, že „před soudy obou stupňů vždy zastupovaly … žalované … a vedlejšího účastníka … pouze právní zástupkyně“ , že „fyzicky se nikdy nikdo z žalovaných k jednání nedostavil“ , že tedy „nikdy neměla možnost pokládat těmto účastníkům otázky, či je vyzvat k předložení, či popření důkazů“ , a že mimo jiné i tím „byla zkrácena na svých ústavních právech na spravedlivý proces“ . Z takto postavené dovolací výtky však nelze úspěšně dovozovat, že v projednávaném případě je řízení postiženo vadou (natož kvalifikovanou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Je tomu tak už proto, že z ní nevyplývá žádné procesní pochybení přičitatelné soudu. Kromě toho účastník řízení (vedlejší účastník) nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám (osobně). Může se dát v řízení zastupovat zástupcem (zmocněncem), jejž si zvolí (srov. §24 odst. 1 větu první o.s.ř.). Povinnost vykonat něco v řízení osobně (např. dostavit se k výslechu nebo jinému úkonu soudu, dostavit se ke znalci, apod.) má zastoupený účastník jen v případě takových činností, z jejichž povahy vyplývá, že je nemůže učinit nikdo jiný než on sám, a tedy ani jeho zmocněnec (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 344). Takový případ ovšem v souzené věci nenastal, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaní (vedlejší účastník) byly povinni cokoli vykonat v řízení osobně. Z toho je zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby následkem osobní nepřítomnosti žalovaných (vedlejšího účastníka) zejména při jednáních před oběma soudy byla dovolatelka „zkrácena na svých ústavních právech na spravedlivý proces“ .
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) – dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému 1/ a vedlejšímu účastníku (jehož právní postavení se řídí ustanovením §93 odst. 3 věty první a druhé o.s.ř.) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátů. Uvedené náklady jsou u obou z nich shodné a sestávají vždy z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč (§9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s §7 bodem 5. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud v této souvislosti dodává, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Protože podle obsahu spisu žalované 2/ nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, dovolací soud rozhodl, že v poměru mezi dovolatelkou a žalovanou 2/ nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu