ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2638.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2638/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému D. Č. , P., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176/2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 37/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013, č. j. 39 Co 219/2010-126, ve znění usnesení ze dne 5. února 2013, č. j. 39 Co 219/2010-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013, č. j. 39 Co 219/2010-126, ve znění usnesení ze dne 5. února 2013, č. j. 39 Co 219/2010-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2010, č. j. 26 C 37/2009-55, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 26 C 37/2009-55, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt – bytovou jednotku v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3025 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 39 Co 219/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 26 Cdo 3482/2011-106, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. 39 Co 219/2010-126, ve znění usnesení ze dne 5. února 2013, č. j. 39 Co 219/2010-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil předmětný byt vyklidit a žalobci předat do 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že „nájemní“ smlouva z 22. 3. 1994 (dále jen „Smlouva“) je absolutně neplatným právním úkonem, neboť neobsahuje podstatnou náležitost nájemní smlouvy v podobě určení výše nájemného (§663 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni jejího uzavření); žalovaný tak užívá předmětný byt bez právního důvodu. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 (uveřejněné pod č. R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl k závěru, že s ohledem na věk žalovaného pro něj bude nejvhodnější poskytnutí delší než zákonné lhůty k vyklizení. Konstatoval, že zamítnutí žaloby „pro tentokrát“ by jeho postavení žádným způsobem nezlepšilo a žalobci by nebránilo domáhat se vyklizení předmětného bytu znovu (R 6/2010), přičemž za přiměřenou považoval lhůtu 6 měsíců, čímž nedojde k nadměrnému zvýhodnění žalovaného na úkor žalobce. Neshledal důvod vázat vyklizovací povinnost žalovaného na poskytnutí bytové náhrady, a to s ohledem na současnou relativně dobrou situaci na trhu s byty jak v Praze, tak i mimo ni; „postavení žalovaného by žádným způsobem neposílilo“ ani zajištění přístřeší, jako dočasného ubytování do doby, než si opatří řádné bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o.s.ř. a odůvodnil ji konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně posoudil Smlouvu jako neplatný právní úkon, a namítá, že při výkladu tohoto úkonu je potřeba vycházet především z vůle jeho účastníků. Uvádí dále, že odvolací soud pochybil i tím, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (R 6/2010, rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 915/2011) nepodmínil za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jeho vyklizovací povinnost zajištěním bytové náhrady, resp. žalobu nezamítl. Rovněž namítá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že užívá předmětný byt bez právního důvodu, měla mu být přiznána bytová náhrada na základě §3 odst. 1 obč. zák., neboť splňuje „kritéria“ vymezená judikaturou Nejvyššího soudu odůvodňující takový postup. Přitom cituje z jeho rozhodnutí publikovaného pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a poukazuje na to, že po dobu cca 16-ti let žalobce jeho právo na bydlení v předmětném bytě nijak nezpochybňoval a utvrzoval jej v tom, že mu byt bude převeden do vlastnictví. Byl proto v dobré víře, že mu svědčí platný právní titul k užívání předmětného bytu, jenž užíval po značně dlouhou dobu, udržoval jej, zveleboval a investoval do něj nemalé finanční prostředky. Vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k uvedeným okolnostem mohl odvolací soud žalobu na vyklizení rovněž zamítnout, a přitom poukazuje na to, že v předmětném bytě žije se svou rodinou a že neplatnost Smlouvy nezpůsobil; vytýká mu, že se omezil toliko na zkoumání existence titulu k užívání bytu, aniž se zabýval okolnostmi, za jakých jej užíval, a otázkou, zda je spravedlivé, aby po tolika letech jeho užívání v dobré víře byl nucen byt vyklidit. Odvolací soud taktéž nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 (což mu bylo uloženo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3482/2011-106). Odchýlení se od „tohoto názoru“ odůvodnil zejména věkem žalovaného (nar. 1970) a dospěl k závěru, že pro něj bude nejvhodnější poskytnutí delší než zákonné lhůty k vyklizení. S tímto názorem dovolatel vyjadřuje nesouhlas a namítá, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 43/2009, „ve kterém bylo rozhodnuto NS ČR právě citovaným rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 915/2011“, vystupovala na straně žalované účastnice s ročníkem narození 1969. Je proto evidentní, že argumentace věkem není rozhodně přiléhavá, když rozhodnutí se týká nejen jeho, ale celé rodiny, s níž předmětný byt užívá. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, namítl, že dovolání nesplňuje formální náležitosti „dle novelizované právní úpravy“, obsáhle vyvracel dovolací námitky žalovaného a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud zastává názor, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, a které závisí na vyřešení otázky výkonu práva realizovaného žalobou na vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitky směřující proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti Smlouvy nejsou z hlediska přípustnosti dovolání relevantní, neboť jde obsahově o námitky skutkové (zjišťování obsahu vůle jejích účastníků), nikoliv právní (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady z obsahu spisu nevyplynuly (a nebyly ani namítány).
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo až přijetím (odvolacím soudem citovaného) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod R 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na závěry v něm vyslovené navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a z 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).
Podle ustálené soudní praxe rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (srov. odůvodnění již citovaného usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 3942/12). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
V poměrech projednávané věci především nelze přehlédnout, že odvolací soud v rámci své úvahy při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. bez dalšího vyslovil názor, „jak promítnout rozpor s dobrými mravy na straně žalující do „zásadně vyhovujícího rozhodnutí“, avšak z odůvodnění jeho rozsudku se již nikterak nepodává, na jakých relevantních okolnostech tento svůj závěr založil.
Ve vztahu k žalovanému pak odvolací soud při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. vyslovil názor, že případné zamítnutí žaloby, resp. vázání vyklizovací povinnosti žalovaného na zajištění bytové náhrady by jeho postavení „žádným zásadním způsobem nezlepšilo“. Přehlédl však, že zjevným zájmem žalovaného je v souzené věci nikoli „zlepšení“ jeho stávajícího postavení, nýbrž zájem na tom, aby nadále mohl svoji bytovou potřebu uspokojovat v předmětném bytě. Odvolací soud navíc tuto úvahu učinil bez jakékoli spojitosti s konkrétními (zjištěnými) okolnostmi daného případu, z čehož vyplývá, že tak vlastně v konečném důsledku s obecnou platností vyloučil možnost zamítnutí vyklizovací žaloby pro rozpor s dobrými mravy. Veden posléze uvedenou zjevně nesprávnou úvahou, nezabýval se již odvolací soud okolnostmi na straně žalovaného významnými pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák, jež vyšly přinejmenším v řízení najevo (že žalobce převzal v roce 1994 od žalovaného zálohu ve výši předpokládané ceny bytu /590.128,- Kč/, předal mu předmětný byt do užívání, s prostředky disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou opakovaně deklarovanou smluvní povinnost /uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalovaného/ a že žalovaný měl za to, že do doby vložení jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo předmětný byt užívat, což žalobce nezpochybňoval/). V této souvislosti lze rovněž připomenout, že dovolací soud již ve svém zrušujícím rozsudku z 23. 8. 2012, č. j. 26 Cdo 3482/2011-106, konstatoval, že odvolací soud, veden nesprávným právním názorem, se (ve svém v pořadí prvním rozsudku) nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a námitkami, jež v tomto směru vznášel žalovaný (a to i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) a tudíž není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř. ). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu