ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2343.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2343/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky E. (A.) P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 22/1011, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2013, sp. zn. 12 Co 622, 623/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 180/2010 (žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23/1011, proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, 117 025 Praha 1, Těšnov č. 17, a 2. Lesům České republiky, státnímu podniku, Hradec Králové, 501 68 Hradec Králové, Přemyslova č. 1106, o určení vlastnictví k pozemku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 180/2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2011, č.j. 12 C 180/2010-67 (s doplňujícím usnesením ze dne 9. srpna 2011, č.j. 12 C 180/2010-170). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut proti oběma žalovaným žalobní návrh žalobkyně na určení, že pozemek parc. č. 794/1, který je z důvodu sloučení parcel součástí pozemku parc. č. 769 v katastrálním území R., byl ke dni úmrtí JUDr. A. S. (z 27. 2. 1950) ve vlastnictví JUDr. A. S.. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2013, sp. zn. 12 Co 622, 623/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2011, č.j. 12 C 180/2010-67 (s doplňujícím usnesením ze dne 9. srpna 2011, č.j. 12 C 180/2010-170) potvrzen ve výrocích označených I. a II. (ve věci samé a o nákladech řízení před soudem prvního stupně), ale byl změněn ve výroku (označeném III.) tak , že žalobkyni bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 3.000,- Kč na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení předcházející vydání rozsudku, ale odvolání žalobkyně neshledal důvodným; shledal pochybení pouze v doplňujícím usnesení, a to ve vztahu k uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek“.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v tomto řízení tvrdila, že původní vlastník pozemku par. č. 794/1 v katastrálním území R. (který je z důvodu sloučení parcel součástí pozemku par. č. 769 v katastrálním území R.) byl ke dni úmrtí JUDr. A. S. (tj. k datu 27. 2. 1950) ve vlastnictví tohoto zůstavitele a až do okamžiku své smrti nepozbyl žádným legálním způsobem svůj movitý majetek a žalobkyně uplatňuje své právo k pozemku (jehož vlastnictví je nyní zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch České republiky a hospodaří s ním Lesy České republiky, s.p.) v rámci dědického řízení po zemřelém.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve svém rozsudku vycházel z toho, že vlastnictví k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, přešlo na stát dne 13. srpna 1947 nabytím účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví hlubocké větve S. na zemi Českou (jak na to poukázáno co do majetku Dr. A. S. /s výjimkou tzv. S. hrobky/ v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. ledna 2009, I. ÚS 2477/08). Dědictví po A. S. bylo projednáno Okresním soudem v Murau v Rakousku a rozhodnutím tohoto soudu ze dne 29. listopadu 1951 bylo celé odevzdáno dědici J. S.; dědictví po J. S. bylo pak projednáno Okresním soudem v Judenburgu a jeho rozhodnutí ze dne 27. července 1967 bylo odevzdáno univerzálnímu dědici K. S. Soud prvního stupně pak ve svém rozhodnutí poukázal (jak zdůrazňoval odvolací soud) na to, že i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 4212/2009 vyplývá, že žalobkyně není dědičkou po zemřelém A. S. Na návrh žalobkyně bylo však zahájeno i u Okresního soudu v Českých Budějovicích (pod sp. zn. 54 D 97/2006) řízení o projednání dědictví po JUDr. A. S. co do nemovitostí v České republice a A. P. v tomto dědickém řízení uplatňuje, že „je jedinou dědičkou českého majetku JUDr. A. S. (zemřelého 27. 2. 1950) a svůj nárok odůvodňuje závětní dědickou posloupností po zemřelém předkovi; v tomto řízení o dědictví bude jednáno i nadále, uváděly soudy obou stupňů.
Odvolací soud v daném případě požadovaného určení co do majetku, v němž vlastnické právo zaniklo ještě před 25. 2. 1948, neshledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na tomto požadovaném určení. Odvolací soud dovozoval, že „chybí-li podmínka existence naléhavého zájmu na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), je nadbytečné zabývat se ve vztahu k vlastnictví předmětného pozemku správnosti výkladu otázky konfiskace majetku v daném případě podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., otázkou platnosti či neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb., bližšími okolnostmi zabrání majetku JUDr. A. S. a dopady restitučního zákonodárství na tento případ; podstatné nejsou ani okolnosti, za nichž probíhalo a případně ještě probíhá dědické řízení po zemřelém A. S“.
Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. Odvolací soud pouze změnil podle §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (per analogiam) výrok rozhodnutí soudu prvního stupně co do stanovení výše poplatkové povinnosti ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb. (položky 2 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem a ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu žalobkyně dne 14. května 2013 a dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 15. července 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §27 odst. 2 občanského soudního řádu); dovoláním dovolatelky byly napadeny všechny výroky napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je přesvědčena, že v tomto případě nemá jinou možnost, jiný prostředek ochrany práv svého právního předchůdce – zůstavitele JUDr. A. S. než právě žalobu na určení, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, byl kde dni úmrtí uvedeného zůstavitele jeho vlastnictvím; žaloba na toto určení je tu bezprostředně využitelným prostředkem, jehož by dovolatelka podáním jiné žaloby nebyla schopna dosáhnout. Dovolatelka má za to, že „lze-li skutečnosti prokazující závěr, že zůstavitel byl kde dni své smrti vlastníkem určité věci, prokázat meritorním projednáním této určovací žaloby, je dán u žalobkyně naléhavý právní zájem na projednání této žaloby už jen z důvodu probíhajícího dědického řízení u českého soudu; určovací žaloba tu vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a zároveň předejde žalobě podle ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu“. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že pokud jde o výklad o užití určovací žaloby z hlediska podmínky naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) a pokud jde o otázku vztahu k důsledkům zároveň probíhajícího dědického řízení, odvolací soud se, podle názoru dovolatelky, svými právními závěry ve svém rozsudku ze dne 15. března 2013 (sp. zn. 12 Co 622, 623/2011 Krajského soudu v Ústí nad Labem) odchýlil od závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, např. z rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a sp. zn. 20 Cdo 1897/98 Nejvyššího soudu; dědic není věcně legitimován k určovací žalobě, kterou by se domáhal určení, že je vlastníkem věci, pokud by mu k ní dosud nebylo rozhodnutí soudu potvrzeno nabytí dědictví; proto je na místě žaloba o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci uvedené v určovací žalobě.
Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalobkyně JUDr. A. S. nebyl ke dni své smrti vlastníkem pozemku, o nějž jde v tomto řízení, je v daném případě zpochybňován už skutečností, že na majetek uvedeného zůstavitele (zemřelého 27. 2. 1950) byla v červenci 1648 uvalena národní správa; je to také, podle názoru dovolatelky, dokladem neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., neboť nemohlo dojít k uvalení národní správy na nemovitosti, které by v době uvalení národní správy náležely státu (anebo zemi České, jak je to vyjádřeno v zákoně č. 143/1947 Sb.) Žalobkyni tu nelze odkazovat na restituční předpisy, které dopadají na přechody vlastnictví na stát v rozhodné době podle restitučních předpisů.
Dovolatelka má za to, že v daném případě „určovací žaloba je tu jediným možným právním prostředkem, kterým dovolatelka může bez kolize s předpisy restitučními a dědickými hájit právo zůstavitele JUDr. A. S., (který zemřel 27. 2. 1950).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení jeho právní se stalo nejistým (viz již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí (tuto souvislost připouští i dovolatelka ve svém dovolání ze dne 18. července 2013, na str. 7-8) s nároky upravenými předpisy restituční povahy (tedy i s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jejímu zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k uvedené právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzala stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „ Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému práva, které zaniklo před více jak šedesáti roky, byla by tak narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.“
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle§80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Odvolací soud z těchto citovaných právních závěrů ve svém rozsudku ze dne 15. března 2013 vycházel a správně poukazoval i na to, že v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. října 2008, II. ÚS 2991/08, souvisejícím s danou projednávanou věci, Ústavní soud dospěl k závěru, že tu k přechodu vlastnického práva k majetku „hlubocké větve S. na zemi Českou“ došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, přičemž Ústavní soud ČR tu neměl žádné pochybnosti o dovolatelkou opětovně vznášené námitce „protiústavnosti a neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb.“ Pokud pak jde o souvislost této projednávané právní věci s neskončeným dědickým řízením ohledně českého majetku A. S., zemřelého 27. 2. 1950“, probíhajícím u Okresního soudu v Českých Budějovicích (pod sp. zn. 54 D 97/2006) správně poukazoval odvolací soud (se zřetelem i k právním závěrům z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. listopadu 2012, I. ÚS 1332/10), že v tomto dědickém řízení bude nadále jednáno, a to i za účasti žalobkyně A. P. v tomto řízení o dědictví. Za těchto okolností pak odvolací soud dospěl k závěru, že tu nebyl v projednávané právní věci (sp. zn. 12 C 180/2010 Okresního soudu v Ústí nad Labem) shledán naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení, když tu nebylo shledáno ohrožení tvrzeného (zejména dědického) práva žalobkyně anebo nejistota jejího právního postavení bez kladného rozhodnutí o její určovací žalobě.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by se tu odvolací soud při řešení otázky procesního práva (tj. aplikace ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v daném případě) odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a tím méně, že by v daném případě měla být dovolacím soudem (i Ústavním soudem) již vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 občanského soudního řádu).
Dovolací soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu