ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3313.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3313/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) M. K. a b) J. K. , obou bytem v O., zastoupených JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti žalované ZEMPRO Opava, a. s., se sídlem v Opavě 5, Ratibořská 172, IČ 47672978, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 6, o zaplacení částky 131.780,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 112/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Co 259/2011-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců na zaplacení částky 131.780 Kč s příslušenstvím, rozhodl Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, č. j. 7 C 112/2005-129. Ve výroku sub I. uložil žalované zaplatit žalobcům částku 117.920,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 5. 2005 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem sub II. zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobcům částku 11.820,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 2. 5. 2005. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a výrokem sub. IV. o povinnosti žalované uhradit náklady řízení státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem v odstavci I. odmítl odvolání žalované. Dále v odstavci II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., III. a IV. V odstavci III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Věc posoudil ve smyslu §22 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“). Podle odvolacího soudu žalovaná učinila nesporným v odvolání, že pozemky, které jsou předmětem sporu, a které jsou ve vlastnictví žalobců, užívala ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, a že je užívá doposud. Tato skutečnost rovněž vyplývá z dohody o narovnání ze dne 25. 6. 2009, uzavřené mezi Obchodním družstvem Opava- Kateřinky a žalovanou ZEMPRO Opava, a. s., ze které je zřejmé, že společný zemědělský podnik, který užíval sdružené zemědělské pozemky, zanikl bez likvidace v roce 1993 a jeho právním nástupcem se stala žalovaná. Žalovaná tak je pasivně věcně legitimována v tomto sporu.
Zaujal názor, že společnému zemědělskému podniku dnem účinnosti zákona o půdě zaniklo právo užívání půdy a jiného zemědělského pozemku k zajištění výroby, když právní předchůdce žalované zajišťoval zemědělskou výrobu, pod kterýžto pojem nepochybně spadalo provozování drůbežárny. Právnímu předchůdci žalobce pak vznikl ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k datu 24. 6. 1991, nájemní vztah, který bylo možno vypovědět k 1. říjnu běžného roku v jednoroční lhůtě podle §22 odst. 1, 2 zákona o půdě. Vyslovil, že tento nájemní vztah žalobci řádně vypověděli, a to výpovědí ze dne 17. 10. 1995, která byla adresovaná žalované - ZEMPRO Opava, a. s. Podle odvolacího soudu ve výpovědi není uvedena jednoroční výpovědní lhůta podle §22 odst. 2 zákona o půdě, přesto však žalobci touto výpovědí dali jasně najevo žalované, že chtějí ukončit nájemní vztah a v tomto případě běží zákonná výpovědní lhůta jednoho roku, která skončila ke dni 1. 10. 1996. V případě, kdyby se nejednalo o zemědělskou půdu, pokud nedošlo mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem nemovitosti k jiné dohodě, rovněž by v souladu s §22 odst. 8 zákona o půdě vznikl dnem účinnosti tohoto zákona nájemní vztah, který bylo možno vypovědět kdykoliv a výpovědní lhůta by činila 3 měsíce.
Odvolací soud neuznal důvodnou námitku žalované, že nájemní vztah vzniklý ze zákona nebylo možno vypovědět proto, že pozemky byly nepřístupné a bylo třeba na nich provést pozemkové úpravy.
Podle odvolacího soudu pozemky, které jsou předmětem žaloby, nepodléhají pozemkovým úpravám, když z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, o jaké pozemky se jedná a jsou označeny zcela zřejmým parcelním číslem. V daném případě se na danou věc nevztahuje ani §22 odst. 7 zákona o půdě, neboť nebylo v řízení tvrzeno a ani nevyplynulo, že by žalobci jakožto vlastníci předmětných pozemků měli nevypořádané nároky na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě, což odvolací soud považoval za rozhodující pro aplikaci §22 odst. 7 zákona o půdě.
Nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobci a Obchodním zemědělským družstvem Opava - Kateřinky za trvání zákonného nájemního vztahu mezi žalobci a žalovanou, resp. jejího právního předchůdce, tak soud prvního stupně vyhodnotil zcela správně jako neplatnou, odporující zákonu ve smyslu §39 o. z.
Uzavřel, že pokud vznikl ze zákona žalované nájemní vztah k předmětným pozemkům, který byl řádně vypovězen, nejpozději od 1. 10. 1996, pak žalovaná užívá předmětné pozemky bez právního důvodu. V daném případě pak byla na místě aplikace §451 a násl. o. z. Soud prvního stupně správně vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení z konstantní judikatury Nejvyššího soudu s tím, že bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí bez právního důvodu lze určit částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu (Rc 30 Cdo 823/2007). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně rozlišil obvyklé nájemné za zastavěné pozemky, když vycházel z částky 40 Kč/m2 a u ostatní plochy stanovil obvyklé nájemné částkou 15 Kč/m2. Dospěl k závěru, že v dané věci nebylo možno vycházet při stanovení nájemného z vyhlášky č. 182/88 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/90 Sb., neboť nájem vzniklý ze zákona byl žalované řádně vypovězen a nelze tak vycházet ze ,,zakonzervovaného“ nájemného tak, že by výše nájemného byla po celou dobu stejná tak, jak by byla stanovena ke dni 24. 6. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do výroku II.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Podle dovolatelky nájemní vztah podle zákona o půdě dosud trvá a žalovaná neměla být soudem zavázána k zaplacení bezdůvodného obohacení z titulu užívání předmětných pozemků bez právního důvodu. Tvrdila, že v dané věci se uplatní ustanovení §22 zákona odst. 2 zákona o půdě, kdy v případě, že je pozemek pro vlastníka nepřístupný, nemůže výpovědní lhůta skončit dříve, než budou provedeny pozemkové úpravy. Dovozovala, že nájemní vztah dosud neskončil, neboť v daném případě bylo nutné provést pozemkové úpravy tak, aby předmětné pozemky byly žalobcům přístupné jak fakticky, tak i právně. Shodné stanovisko ve skutkově obdobné věci zaujal i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 1 Asf 71/2004-91, když konstatoval, že ,,vznikl-li nájemní vztah mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku podle §22 odst. 3 zákona o půdě, neskončí nájemní vztah na základě výpovědi před provedením pozemkových úprav. Pozemek musí být přístupný jak ve smyslu faktickém, tak ve smyslu právním. Proto nestačí, zajistí-li nájemce vlastníkovi přístup na jeho pozemky přes pozemky jiných vlastníků, které má nájemce sám jen pronajaté. Nájemní vztah v takovém případě trvá i nadále“ . Dovolatelka se tohoto názoru dovolává s tím, že v daném případě bylo nutné provést pozemkové úpravy tak, aby byly předmětné pozemky zpřístupněny žalobcům.
Poukazovala na skutečnost, že odvolací soud nerozporoval, že předmětné pozemky nejsou vlastníkům přístupné, avšak pouze konstatoval, že nepodléhají pozemkovým úpravám. Odkazovala též na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 45/92, který se zabývá oprávněností stavby sloužící k zemědělské výrobě na pozemku, k němuž svědčilo zemědělskému družstvu právo družstevního užívání. Tvrdila, že v dané věci nájemní vztah založený ex lege ustanovením §22 odst. 2 zákona o půdě zůstal mezi účastníky zachován a ani případná výpověď z tohoto nájemního vztahu nemůže být za této situace účinná a nemůže tudíž vyvolat skončení nuceného nájmu.
Dovolatelka tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam podle §237 odst. 3 o. s. ř. Dále odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95. Uvedla, že u Okresního soudu v Opavě je již vedeno několik obdobných řízení proti žalované. Dovolatelka za zásadní otázku právního významu považovala posouzení, zda může nájemní vztah vzniklý na základě ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě skončit dříve, než budou provedeny pozemkové úpravy u pozemků pro vlastníka nepřístupných, protože provedení pozemkových úprav předpokládá ustanovení §22 odst. 2 věta za středníkem zákona o půdě. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací přitom zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. pro nesprávné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp.. zn. 29 NSČR 66/2011).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení) týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento neponechal stranou hodnocení důsledků plynoucí z výkladu ustanovení §22 odst. 7 zákona o půdě. Vyšel přitom ze zjištění, že předmětné pozemky, z jejichž nájmu byla dána výpověď, nebyly zemědělskými pozemky, ohledně nichž by měly být provedeny pozemkové úpravy.
Proti tomu žalovaná uplatňuje v dovolání opačné tvrzení, že jde totiž o pozemky fyzicky nepřístupné, vyžadující provedení pozemkových úprav. V důsledku toho nemohl být nájemní vztah k nim ukončen platnou výpovědí.
Dovolací soud konstatuje, že otázka předložená dovolacímu přezkumu, povahu otázky zásadního významu nesplňuje. Nejvyšší soud se k ní vyslovil např. i v rozsudku ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1979/2008 (uveřejněném na webových stránkách www.nsoud.cz ). Podle závěrů v něm uvedených „Smyslem cit. ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě je regulovat právní vztahy vznikající při obhospodařování zemědělské půdy pouze do doby, než tyto vztahy budou narovnány dohodou mezi vlastníky zemědělské půdy a jejími uživateli , tedy než dojde k uzavření nájemních smluv. Ustanovení §22 odst. 2 věty druhé zákona o půdě (jež zamezuje skončení nájmu výpovědí do doby ukončení pozemkových úprav) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi interpretuje tak, že jde o ustanovení sledující zejména ochranu vlastníků, jejichž pozemky se pro ně staly v důsledku začlenění do velkých lánů nepřístupnými; není proto aplikovatelné v případě, kdy výpověď z nájmu podává sám vlastník pozemku; t akový (rozšiřující) výklad by totiž vedl jen k další neodůvodněné restrikci vlastníků pozemku a tím i k popření primárního účelu zákona o půdě, jímž je „zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989“ (srov. první odstavec preambule tohoto zákona). Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 1 Asf 71/2004, je nepřípadný, neboť jím správní soud řeší otázku vyměření daně z nemovitosti jejímu vlastníku, a to na odlišném skutkovém základě, kdy výpověď z ex lege vzniklého nájmu zemědělských pozemků podává nájemce (pozemky obhospodařující družstvo), nikoliv jejich vlastník.“ K těmto závěrům se přihlásil i v dalším rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2028/2011 ze dne 5. 6. 2012.
Dovolací soud proto v této – typově shodné – věci, nemá důvod odchýlit se od závěrů shora citovaných a použitelných i na posouzení tohoto sporu.
Dodává se jinak, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolací soud oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, resp. soudy nižších stupňů. Obdobný názor zaujal též ve svém rozhodnutí ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4670/2010 s odůvodněním, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Jestliže v daném případě nebylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou nepřístupné a je nutno na nich provést pozemkové úpravy, pak nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho právního posouzení v otázce možnosti ukončení nájemního vztahu. To byla prejudicielní otázka, na jejímž řešení spočívá následný závěr o absenci právního důvodu užívání pozemku žalovanou. Neshledal proto dovolací soud podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalovaná nebyla v řízení o dovolání úspěšná a straně žalující v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu