ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3779.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3779/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů 1. M. A. E. K. , a 2. M. P. K. , zastoupených Vratislavem Pěchotou, J. Esq., advokátem, New York, 14. Penn Plazza, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Co 190/2013, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006 (žalobců: a/ B. S. , b/ T. K. , c/ M. A. E. K., d/ M. P. K. , zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr.Esq., advokátem, New York, 14. Penn Plazza, 225 West 34th Street, Suite 1800 /USA/ proti žalované JUDr. Stanislavě Vrchotové, správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny , státního podniku v likvidaci, IČ 0001 5296, 600 00 Brno, Váchova 1, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Co 190/2013, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006. Věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí v řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 34 C 247/2006-608.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 34 C 247/2006-608, byla zamítnuta žaloba B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., domáhajících se, aby bylo soudem určeno, že původní žalobce F. K., byl ke dni své smrti vlastníkem ideálních 7/24 pozemků parc. č. 1260/57, 1260/60 a 1260/125 v katastrálním území B. (obec B.), jakož i pozemků parc. č. 1399/1, 1412/2, 1422/36, 1834/2, 1836/1 1826/114, 1836/115, 1836/116, 1837/41, 1837/46, 1837/88, 1837/95, 1842/1 a 1836 v katastrálním území Š. (obec B.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců M. A. E. K. a M. P. K. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského osudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Co 190/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 247/2006-608, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním, napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení předcházejícího vydání rozsudku (§206 odst. 1, §212 a §212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání uvedených dvou žalobců nejsou důvodná.
Odvolací soud uváděl především, že soud prvního stupně rozhodl o žalobě, která byla původně podána u Krajského soudu v Brně společně s návrhem, aby soud vyloučil předmětné pozemky z konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci. Krajský soud v Brně vyloučil řízení o určení vlastnického práva k pozemkům k samostatnému projednání; usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2006, č. j. Ncp 1504/2006-60, pak bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti Městského soudu v Brně k projednání věci a k rozhodnutí o ní.
Odvolací soud dále připomínal, že účastníky řízení na straně žalobců tu byli původně B. S., T. K. a F. K. (který v průběhu řízení zemřel). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 34. 2009, č. j. 34 C 247/2006-178, bylo rozhodnuto, že procesním nástupcem žalobce F. K. je T. F. K., registrační číslo 35-680 7929.
Odvolací soud poukazoval i na to, že v této právní věci (sp. zn. 34 C 247/2006 Městského soudu v Brně) byl vydán rozsudek ze dne 21. 4. 2011, č. j. 34 C 247/2006-422, kterým byl žalobní návrh původních žalobců B. S. a T. K., jakož i žalobní návrh procesního nástupce původního zemřelého žalobce F. K., tj. T. F. K., zamítnut. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který nejprve usnesení ze dne 20. 3. 2012 rozhodl, že právními nástupci původního žalobce F. K. jsou M. A., E. K. a M. P. K., a pak rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům B. S. a T. K., ale ve vztahu k žalobcům M. A. E. K. a M. K. nerozhodl o nároku, který byl předmětem řízení. Odvolací soud dodával, že „předmětem řízení byl a zůstal nárok na určení vlastnictví F. K. k předmětným pozemkům ke dni jeho úmrtí, soud prvního stupně však rozhodl o určení vlastnictví T. F. K.; ve vztahu k žalobci F. K. tedy soud prvního stupně rozhodl (podle názoru odvolacího soudu) o jiném nároku, než který byl předmětem řízení.
Posléze odvolací soud poukázal na to, že dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2766/2012 odmítnuto; toto usnesení dovolacího soudu bylo však následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13.
Předmětem posouzení odvolání žalobců M. A. E. K. a M. P. K. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 34 C 247/2006-608, byla důvodnost či nedůvodnost uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, který žalobu žalobců M. A. E. K. a M. P. K. v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se tu jedná o pozemky, jejichž původními vlastníky byli právní předchůdci žalobců (M. A. E. K. a M. P. K.) – P. K. a obchodní společnost G. Kohn a syn v Brně., přičemž současně se jedná o pozemky, ke kterým byl původními žalobci uplatněn restituční nárok, o němž dosud nebylo rozhodnuto. U těchto pozemků soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud byl žalobci uplatněn restituční nárok, nelze se pozemků domáhat žalobou na určení vlastnictví, ale je třeba postupovat výhradně podle restitučních předpisů. U těchto pozemků, jejichž původním vlastníkem byla obchodní společnost G. Kohn a syn v Brně, soud prvního stupně dovodil, že oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě) jsou výlučně fyzické osoby, kdežto komanditní společnost G. Kohn a syn v Brně byla osobou právnickou a nemůže se tedy v restitučním řízení sama domáhat vydání majetku, který přešel na stát. Podle názoru soudu prvního stupně, uváděl odvolací soud, se takového majetku nemohou domáhat ani fyzické osoby, které měly původně majetkovou účast na takové právnické osobě, tím spíše, že fyzické osoby jako případné oprávněné osoby tento obecný nástroj nemají. Podle názoru soudu prvního stupně, uváděl dále odvolací soud, v případě pozemku parc. č. 1260/57, 1260/60 a 1260/125 v katastrálním území B. a v případě pozemku parc. č. 1836/116 v katastrálním území Š. se jedná o pozemky, jejichž původními vlastníky byli právní předchůdci žalobců P. K. a obchodní společnost G. Kohn a syn v Brně; k těmto pozemkům byli žalobci uplatněny restituční nároky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto, že pozemky mají být vydány co do ideální ¼ původním žalobcům B. S. a T. K. a právním předchůdcům žalobců M. A. E. K. a M. P. K., jako oprávněným osobám podle zákona o půdě. V současné době jsou jako vlastníci uvedených pozemků zapsáni nejen původní žalobci B. S. a T. K. a právní předchůdci dalšího původního žalobce, ale také třetí osoba (společnost Megatech, s. r. o.). Žalovaná JUDr. Stanislava Vrchotová, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, tu tedy nevystupuje jako osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, takže uvedená žalovaná není ve věci pasívně legitimovaná. Tento důvod se současně vztahuje, měl za to soud prvního stupně, také na všechny ostatní pozemky, u kterých byla určovací žaloba podána proti žalované správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci, protože jako vlastníci pozemků jsou tu v katastru nemovitostí evidovány jiné osoby než žalovaná správkyně konkursní podstaty, respektive úpadce Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci. V případě pozemků parc. č. 1837/94 a 1837/95 v katastrálním území Š. se jedná, podle názoru soudu prvního stupně (uváděl odvolací soud) o pozemky, u kterých byly žalobci uplatněny restituční nároky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalobci nejsou vlastníky těchto pozemků, neboť jejich vydání brání překážka dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/10991 Sb., mají však nárok na náhradu podle téhož zákona; u těchto pozemků se tedy žalobci snaží určovací žalobou obcházet restituční předpisy a vynutit si zápis vlastnického práva k pozemkům, jejichž vydání brání zákonná překážka, takže na určovací žalobu tu není dán u žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V případě části pozemku 1834/2 a 2090/25 katastrálního území B., části pozemku parc. č. 1837/46 v katastrálním území Š. (dle původní evidence v pozemkovém katastru části parcel PK 1088/3, 1088/1 a 897/4 v katastrálním území S.) se jedná, podle názoru soudu prvního stupně (uváděl odvolací soud), o pozemky, u kterých žalobci nebyl restituční nárok uplatněn a právním předchůdcům žalobců k těmto pozemkům nikdy nesvědčil žádný právní titul, z něhož by bylo možné odvozovat jejich vlastnické právo (a to i v důsledku dědění získané vlastnické právo); výjimkou je tu pouze, měl za to soud prvního stupně, část pozemku PK 897/4 v katastrálním území S., jehož vlastníkem se posléze stala obec B.
Odvolací soud byl toho názoru, že z uvedených skutečností vyplývá, že se žalobci podáním určovací žaloby snaží obcházet a nahrazovat uplatnění restitučních nároků podle restitučních předpisů či podání žaloby na vyloučení věci z konkursní podstaty; uvedené pozemky v současné době do jejich vlastnictví nepatří. Odvolací soud má za to, že žalobci v řízení neuvedli žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by pozemky následně sami nabyli (popřípadě že pozemky na stát nikdy nepřešly); žalobci své právo k pozemkům zakládají výhradně na svých restitučních nárocích, kterými se však domáhají pozemků cizích (jako věcí patřících povinné osobě, jejíž aktuální vlastnictví nepopírají, tedy nikoli jako věcí vlastních).
Odvolací soud tedy dovozoval, že v daném případě je třeba zamítnout žalobu žalobců M. A. E. K. a M. P. K. především ohledně pozemků, o nichž žalobci netvrdí, že by byli vlastníky pozemků, ale pouze to, že mají na vydání pozemků právo. Obdobné závěry platí, měl za to odvolací soud, dále ohledně pozemků, u kterých nebyl restituční nárok žalobců vůbec uplatněn (jde o části pozemku parc. č. 1834/2 v katastrálním území Š., části pozemku parc. č. 1836/1 v katastrálním území Š., části pozemku parc. č. 1837/46 v katastrálním území Š.); u těchto pozemků žalobci netvrdí, že by byli jejich vlastníky a že by právním předchůdcům žalobců svědčil právní titul, z něhož by bylo možno odvozovat jejich vlastnické právo, Argument žalobců, že se jedná o pozemky, které vznikly ze „smíšeného vlastnictví“ a proto se na celé plochy těchto pozemků vztahují restituční nároky žalobců, nelze, podle názoru odvolacího soudu, pokládat za důvodné; tyto označené parcely nejsou ve vlastnictví žalobců.
Odvolací soud také dovozoval, že v projednávané právní věci žalobci uplatnili nároky na určení vlastnictví, ale na jejich straně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobci tu také uplatnili určovací žalobu vedle žaloby restituční; zamítnutí určovací žaloby tu nemá vliv na probíhající restituční spory a neodnímá žalobcům možnost domáhat se svých práv v těchto řízeních.
Podle názoru odvolacího soudu ze zjištění, provedených v tomto řízení, plyne, že u všech pozemků, u kterých žalobci uplatnili restituční nároky, není dán naléhavý právní zájem na žalobci požadovaném určení. Určovací žaloba byla podána žalobci paralelně s žalobami restitučními; je založena na stejné argumentaci a snaží se dosáhnout stejného účelu. Současně je však třeba uvést, uváděl odvolací soud, že žaloba v této právní věci není důvodná, když ze samotných skutkových tvrzení žalobců vyplývá, že žalobci nejsou v současné době vlastníky pozemků, o něž jde v tomto řízení, a ani to o sobě netvrdí.
Odvolací soud posléze ještě zdůrazňoval, že v tomto řízení bylo rozhodnuto o všech pozemcích, které byly předmětem řízení, Pokud žalobci uplatnili 21. 4. 2011 nárok na změnu žaloby, spočívající v rozšíření předmětu řízení, jak je uvedli v podání ze dne 15. 9. 2011, tento návrh byl zamítnut usnesením soudu, které nabylo právní moci, takže pozemky uvedené v podání žalobců ze dne 15. 9. 2011 se nestaly předmětem řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 8. 8. 2013 a dovolání ze strany žalobců M. A. E. K. a M. P. K. bylo podáno u soudu prvního stupně 29. 8. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil výrok (označený I.) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Co 190/2013, a „aby řízení bylo vráceno odvolacímu soudu, popřípadě prvostupňovému soudu k znovuprojednání v řízení, ve kterém bude respektováno právo určovací žaloby a naléhavého právního zájmu“. Uvedení navrhovatelé navrhovali, aby stávající výrok I. rozsudku odvolacího soudu byl nahrazen výrokem, jímž by bylo určeno, že „podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 1260/125, 1260/57 a 1260/60 v katastrálním území B. a pozemků parc. č. 1399/1, 1412/2, 1422/36, 1836/1, 1836/114, 1836/115, 1836/116, 1837/41, 1837/46, 1837/48, 1837/88, 1837/94, 1837/95, 1842/1 a 1836 v katastrálním území Š. (dříve vlastněných P. K., komplementářem v komanditní společnosti G. Kohn a syn či vlastněných jím přímo) jsou žalobkyně M. A. E. K. a žalobce M. K., spoluvlastnickými podíly 1/6, respektive 1/8, jak to bylo specifikováno v odvolacím návrhu uvedených žalobců ze 7. 3. 2013“.
Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelů jde tu předně o řešení právní otázky, zda je určovací žaloba ohledně vlastnictví pozemků, podaná v roce 2011, přípustná, když tyto pozemky byly nárokované v restituci od období 1992-1996 v režimu zákona o půdě, ale doposud o nich nebylo rozhodnuto. Toto dlouhé období využila žalovaná osoba a osoby od ní kupující k převodům, rozdělování a přečíslování žalovaných nemovitostí. Podle názoru dovolatelů v celém tomto období bylo ze strany soudů nesprávně legitimováno a vyzvedáváno držení pozemků na úroveň vlastnictví pozemků.
Podle názoru dovolatelů je na místě vytknout rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 (sp. zn. 20 Co 190/2013 Krajského soudu v Brně) i nerespektování závaznosti judikatury Ústavního soudu ČR; dovolatelé poukazují na to, že Ústavní soud ve svém nedávném nálezu ze dne 15. 5. 2013 I. ÚS 442/13, „jasně indikoval, že se žalobci (K.) nesnaží určovací žalobou restituční zákona obcházet a že není jejich vinou, že o jejich restitučních nárocích nebylo dosud rozhodnuto“; odvolací soud však charakterizoval uvedený nález Ústavního soudu jen tak, že nečiní jakékoliv závěry o důvodnosti podané určovací žaloby. Dovolatelé však naopak mají za to, že daný případ je takovým případem, kdy určovací žaloba je nejen možná, ale nutná, neboť naléhavý právní zájem na požadovaném určení na straně žalobců existuje. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu došlo „k obcházení konkurzních i restitučních předpisů žalovanou správkyní konkursní podstaty, což bylo, de facto umožněno desetiletým prodlením v jednání soudu“ a „absencí jakýchkoli nápravných opatření proti obcházení předpisů žalovanou správkyní konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci“, třebaže po podání žaloby nesmí se spornými věcmi žádný účastník manipulovat bez svolení soudu.
Ve vyjádření žalované k dovolání žalobců bylo uvedeno, že žalovaná setrvává na svém již učiněném vyjádření k této právní věci z doby, kdy v tomto řízení na místě nynějších žalobců M. A. E. K. a M. P. K. v řízení vystupoval žalující T. F. K. Žalovaná má za to, že žaloba o určení musí směřovat proti osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako vlastníkům předmětných nemovitostí. V projednávané věci se však zčásti jedná o pozemky, jejichž vlastníky jsou osoby odlišné od žalované, a zčásti o pozemky ohledně nichž je zapsáno právo hospodaření úpadce s nimi, ale žalovaná s nimi není oprávněna nakládat, neboť v katastrálním území B. nejsou žádné pozemky sepsané do konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p.; nastává tak situace předpokládaná zákonem o konkurzu a vyrovnání, kdy úpadce ani po prohlášení konkurzu neztrácí svoji subjektivitu a je oprávněn vystupovat sám svým jménem v zastoupení likvidátorem; žalovaná dodávala, že „na základě výše uvedeného namítá nedostatek své pasívní legitimace“ v tomto řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelů M. A. E. K. a M. P. K. proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 (sp. zn. 20 Co 190/2013 Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízen končí (není-li stanoveno jinak), jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě směřovalo dovolání dovolatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končilo, a dovolatelé sami ve svém dovolání ze dne 21. 8. 2013 (na str. 1 a 4) uplatňovali, že jím jde o řešení právní otázky (přípustnosti určovací žaloby o vlastnictví pozemků, nárokovaných v restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., ale doposud nebylo o nich rozhodnuto). Jde tedy o dovolání, jež je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 (sp. zn. 20 Co 190/2013 Krajského soudu v Brně) byl vydán v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006 o žalobě žalobců B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. proti žalované JUDr. Stanislavě Vrchotové, správkyni konkursní úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci. V řízení pod sp. zn. 34 C 247/2006 Městského soudu v Brně došlo již o tomtéž předmětu řízení k vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, 20 Co 459/2006, dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, 28 Cdo 2766/2012, potom ke zrušovacímu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13, a pak ještě i k vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1769/2013.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1769/2013 byl dovolacím soudem zrušen (ve výrocích I. a II.) již uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2006 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a k rozhodnutí v řízení o odvolání žalobců B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. proti rozsudku Městského soudu v Brně, č. j. 34 C 247/2006-422. Rozsudkem ze dne 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1769/2013, rozhodoval Nejvyšší soud již vázán právními závěry, vyjádřenými ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13. Z těchto právních závěrů vyplynula potřeba dalšího objasnění celé této projednávané právní věci, a to, jak má Ústavní soud ČR za to, se vzetím v úvahu „specifika daného případu, spočívající mimo jiné v tom, že stěžovatelé (žalobci) se nesnází určovací žalobou obcházet restituční zákony, neboť své restituční nároky uplatnili a není jejich vinou, že dosud o nich nebylo rozhodnuto“. Toto další objasnění (a s ním nepochybně spojené i další zjišťování stavu věci nemůže být realizováno v dovolacím řízení a bude i na odvolacím soudu, aby posoudil, zda bude či nebude možné toto objasnění uskutečnit v řízení odvolacím.
Toto nutné další objasnění věci, vyplývající ze závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR, se ovšem týká celé toto právní věci, řešené v řízení u Městského soudu v Brně pod spl. zn. 34 C 247/2006, tedy celé žaloby, podané u tohoto soudu prvního stupně žalobci B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., včetně žalobního návrhu, o němž odvolací soud rozhodoval v současné době samostatným rozhodnutím ze dne 25. 6. 2013, 20 Co 190/2013, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů M. A. E. K. a M. P. K. ze dne 21. 8. 2013.
Podle názoru dovolacího soudu, vycházejícího ze závěrů již uvedené zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2013, I. ÚS 442/13, bude nutné v dalším řízení o celé toto právní věci (sp. zn. 34 C 247/2006 Městského soudu v Brně) znovu se zabývat vedle jednotlivých částí celkového žalobního návrhu všech žalobců (B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K.) se vzetím v úvahu to, co tito žalobci uvedli a vytýkali jak ve svém dovolání (podaném 19. 6. 2012) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 (sp. zn. 20 Co 453/2011), tak ve svém dovolání ze dne 21. 8. 2013 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013 (sp. zn. 190/2013), založených nyní co do obsahu obou těchto dovolání ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 247/2006. V tomto smyslu si dovolací soud vykládá závěr ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13 (založeného nyní na č. l. 655-658 spisu Městského soudu v Brně), že totiž nová rozhodnutí v celé této právní věci se musí vypořádat znovu se všemi vznesenými argumenty žalobců, a to vyčerpávajícím způsobem a přesvědčivě (s přihlížením zejména i k závěrům z uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR). Teprve po tomto objasnění věci v uvedeném smyslu bude možné plně posoudit, zda a v jakém rozsahu lze aplikovat (a to nikoli mechanicky, jak zdůrazňuje Ústavní soud) právní závěr z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2766/2012 (vydaného rovněž ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 247/2006) a případně i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st, 21. 05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., jak je na ně citacemi poukazováno v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2766/2012 (na str. 5), nyní ovšem s uvážením toho, zda tu jde či nejde o specifika této řešené právní věci, jak to ukládá k uvážení zrušovací nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nezbylo dovolacímu soudu než přikročit podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (v návaznosti na zrušovací nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 (sp. zn. 20 Co 190/2013 Krajského soudu v Brně) a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu Brně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 34 C 247/2006-608 (tedy patrně společně s projednáním i odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 34 C 247/2006-442); v tomto řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení o dovolání, pokud půjde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by se řízení o celé této právní věci končilo.
Proti tomu rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu