ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.520.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 520/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Ing. J. K., bytem P., S. 89, a b) A. P., bytem Ch. 49, zastoupených Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, za účasti 1. I. D., bytem Ch., V. H. 994, 2. M. H., bytem M. 178, 3. A. Š., bytem P., P. 237, 4. J. K., bytem J. 87, 5. A. B., bytem Ch. 32, 6. T. K., dříve K., bytem P., N. B. 1043, 7. J. K., bytem P., N. B. 1043, 8. A. K., bytem P., N. B. 1043, 9. České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 10. Zemědělského – obchodního družstva Býšť, IČ: 001 27 124, se sídlem v Býšti, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 273/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. března 2012, č. j. 23 Co 499/2011-392, takto:
I. V řízení bude pokračováno jako s 9. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva zemědělství – Okresního pozemkového úřadu Pardubice; dále též jen „pozemkového úřadu“), a to tak, aby soud určil, že žalobci jsou společně s účastníky 1. až 8. podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaného pozemku, jelikož byly naplněny všechny podmínky pro vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a jeho vydání nebrání ani překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť pozemek nelze považovat za zastavěný.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. května 2011, č. j. 17 C 273/2003-312, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby určil, že jsou společně s účastníky 1. až 8. vlastníky pozemku (dle bývalého pozemkového katastru části stavební parcely číslo 41 a části pozemkové parcely číslo 1285/2), v katastru nemovitostí vedené stavební parcely č. 41/4 o výměře 194 m2, která se nachází v k. ú. a obci Ch. (výrok I.), a rozhodl o nákladech účastníků (výrok II.) i státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně měl za prokázané, že rozhodnutím Okresního úřadu Pardubice, referátu okresního pozemkového úřadu č. 4331, ze dne 14. 1. 2002, č. j. PÚ – 1980/99, bylo určeno, že žalobci, J. K. a účastníci 1. až 5. nejsou přes prokázaný restituční titul podle §6 odst. 1 písm. a), l) zákona o půdě vlastníky zmíněného pozemku, který nelze vydat z důvodu, že byl ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěn (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Dále měl soud za zjištěné, že z části parcely PK č. 41 a části parcely PK č. 1285/2 vznikla parcela v katastru nemovitostí zapsaná jako stavební parcela č. 41/4 o výměře 194 m2 (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“), na níž se nachází stavba č. p. 229 (užívaná jako kadeřnictví a hasičská zbrojnice), která byla na sporném pozemku nově vystavěna během roku 1969, a to na základě povolení ze dne 29. 5. 1967 vydaného komisí pro výstavbu a zvelebení obce, avšak stavební denník ani kolaudační rozhodnutí se nedochovaly. Soud měl v neposlední řadě za prokázané, že stavebním úřadem pro obec Ch. byl v dané době ONV v Pardubicích a zmíněná komise pro výstavbu proto byla toliko oprávněna vydávat rozhodnutí o přípustnosti drobné stavby a souhlas se stavebními úpravami. Stavba č. p. 229 pak není přístavbou ani přestavbou nemovitosti původní, ba ani drobnou stavbou.
Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovodil přitom, že žalobci a účastníci 1. až 8. jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 zákona o půdě, jež restituční nárok uplatnily ve lhůtě podle §13 odst. 1 téhož zákona. Jelikož stavba č. p. 229 je stavbou novou a nejedná se o přestavbu či přístavbu stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, která by stavebními úpravami neztratila svůj původní stavebně technický charakter, ani o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou či drobnou, a ani o stavbu, jež by nebránila zemědělskému či lesnímu využití pozemku, jde o stavbu, která vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě brání. Vzhledem k vznesené námitce, že se jedná o „černou stavbu“, která nemůže vydání sporného pozemku bránit, soud dodal, že rozhodnutí komise pro výstavbu a zvelebení obce při MNV ve Ch. ze dne 29. 5. 1967 nemohlo nahradit rozhodnutí o přípustnosti stavby (které mělo být vydáno před započetím stavby) a povolení uvedení do trvalého provozu (po jejím dokončení), k jejichž vydání byl oprávněn pouze ONV v P., avšak z absence obou posledně citovaných rozhodnutí nelze ani dovozovat, že stavba byla provedena bez příslušného rozhodnutí, přičemž soud zejména přihlédl ke značnému časovému odstupu od provedení stavby a ke změně společenských podmínek s tím, že nebylo tvrzeno ani předloženo jakékoli zamítavé stanovisko příslušného orgánu k zamýšlené stavbě. Nadto je pojem stavby nutno vykládat jako výsledek stavební činnosti, přičemž pro posouzení stavby jako věci z občanskoprávního hlediska je zcela nerozhodné, svědčilo-li jejímu stavebníkovi také příslušné stavební povolení. Soud proto považoval předmětný pozemek za zastavěný ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a to rovněž s přihlédnutím k tomu, že přes opakované snahy nevydal Městský úřad v H., odbor životního prostředí a stavebního úřadu, rozhodnutí o odstranění stavby č. p. 229.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 20. března 2012, č. j. 23 Co 499/2011-392, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci, tj. že vydání sporného pozemku brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož byl po jeho převzetí státem zastavěn novou stavbou (nikoliv movitou, dočasnou, jednoduchou či drobnou) neumožňující zemědělské nebo lesní využití. Odvolací soud přitakal i závěru, že šlo o stavbu povolenou, byť se nedochovalo rozhodnutí o přípustnosti stavby, přičemž stejně jako soud prvního stupně přihlédl především ke značnému časovému odstupu od zřízení stavby, nepřímým důkazům a chování účastníků daného právního vztahu. Nadto zdůraznil, že institut překážek vydání nemovitosti ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě představuje výjimku z účelu restitucí, jejímž důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu a práv třetích subjektů, jež v konkrétním případě převáží nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Poukázal na to, že budova č. p. 229 na sporném pozemku je ve vlastnictví obce (nikoli povinné osoby či státu) a je užívána také k veřejně prospěšnému účelu – požární zbrojnice. I kdyby tak soud rozhodl o vydání sporného pozemku, zůstala by na něm stavba ve vlastnictví třetí osoby (obce) a vlastníci pozemku by ani poté neměli právní prostředky k odstranění této stavby (předchozí pokusy žalobců v tomto směru byly zcela neúspěšné), přičemž právě popsaná situace by přinesla pouze další problematické právní vztahy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda-li stavba, která byla postavena na základě nezávazného stanoviska místní samosprávy (místního národního výboru) bez řádného stavebního povolení, brání vydání pozemku, na němž se stavba nachází, oprávněným osobám ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž na tuto otázku odpovídají záporně. Za chybný považují závěr soudů, že na stavbu č. p. 229 je třeba pohlížet jako na stavbu řádně povolenou, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Zopakovali, že stavba byla provedena toliko na základě povolení ze dne 29. 5. 1967 vydaného komisí pro výstavbu a zvelebení obce, avšak bez rozhodnutí o přípustnosti stavby, následného rozhodnutí o povolení trvalého užívání a bez řádné stavební dokumentace ověřené ve stavebním řízení. Přitom zdůraznili, že překážku vydání zastavěného pozemku po účinnosti novely zákona o půdě provedené zákonem č. 183/1993 Sb. zakládá pouze existence stavby, která byla zahájena na základě řádně vydaného stavebního povolení. Odvolacímu soudu rovněž vytkli, že závěr o existenci stavebního povolení dovozuje z neprokázaných skutkových okolností a bez jakékoli opory v provedeném dokazování, přičemž jeho závěry si vzájemně odporují, když uvádí, že stavba byla provedena toliko jen na základě povolení ze dne 29. 5. 1967, což ovšem stačí pro posouzení stavby jako stavby povolené. Jelikož se podle nich jedná o stavbu nepovolenou („černou“), nelze ani právně relevantním způsobem řešit otázku, zda jde o stavbu drobnou či dočasnou, která by případně nebránila vydání sporného pozemku. Ze shora uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako s 9. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že vydání sporného pozemku oprávněným osobám brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť předmětný pozemek je zastavěn novou stavbou č. p. 229, přičemž vzhledem ke všem okolnostem případu jde o stavbu povolenou.
Závěr odvolacího soudu, že stavba č. p. 229 umístěná na předmětném pozemku je stavbou povolenou, je zřetelně závěrem skutkovým, nikoliv právním (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav). Zpochybňují-li tudíž žalobci právě tento závěr odvolacího soudu, a to prostřednictvím námitek o neexistenci rozhodnutí o přípustnosti stavby i povolení uvedení do trvalého užívání, a z toho následně dovozují, že se jedná o stavbu nepovolenou („černou“), jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci, ačkoliv dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobcům k dispozici není (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. je možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné, je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Nad rámec uvedeného se přesto jeví jako vhodné uvést, že existenci určitého rozhodnutí (v projednávané věci rozhodnutí o přípustnosti stavby, příp. povolení uvedení do trvalého provozu) není nutné prokázat vždy předložením takového rozhodnutí, ale lze ji prokázat i jinak, a to také důkazy nepřímými, což platí zvláště za situace, kdy má jít o rozhodnutí staré několik desítek let (přiměřeně k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1277/2005). Jestliže soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily, že plány výstavby požární zbrojnice byly projednány na schůzi komise pro výstavbu a zvelebení obce dne 19. 5. 1967, její rozhodnutí bylo zaznamenáno na plánu stavby (opatřeno kulatým razítkem MNV ve Ch.), po dokončení začala být stavba využívána hasiči a koncem 70. let i jako kadeřnictví (na základě hospodářské, později nájemní smlouvy), nelze konstatovat, že by uvedená skutková zjištění neměla v provedených důkazech oporu (žalobci konkrétní námitky v tomto směru ani nevznášejí). Zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) pak neodporuje ani úvaha soudu, dle níž se sice příslušné rozhodnutí stavebního úřadu nedochovalo, avšak vzhledem ke všem okolnostem případu lze usuzovat, že takové rozhodnutí vydáno bylo. Závěru odvolacího soudu, že stavba č. p. 229 je stavbou povolenou, proto nelze ničeho vytknout, přičemž v případech jako je tento si je třeba vždy uvědomit a přihlédnout k tomu, že svízelnost posuzování shora předestřené situace je podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem, tedy praxe, v jejímž důsledku – někdejší ledabylé dokumentace – by mohla být založena nejistota vlastníků příp. uživatelů takovýchto staveb.
Nepodařilo-li se tedy žalobcům shora uvedenými námitkami zpochybnit závěr odvolacího soudu, dle nějž stavba č. p. 229 vystavěná na sporném pozemku je stavbou povolenou, obstojí i závěr, že tato stavba zakládá překážku vydání předmětného pozemku osobám oprávněným ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
S ohledem na výše uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žádnému z účastníků, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu