ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.809.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 809/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce M. M. , N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalované České radiokomunikace a. s., IČ: 24738875, se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, o zaplacení částky 840.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 186/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012, č. j. 68 Co 587/2011-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2011, č. j. 18 C 186/99-185, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 840.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a žalobci bylo uloženo, aby žalované nahradil náklady řízení (výrok I.); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1050 a 443/1 katastrálního území N. Na těchto pozemcích je umístěno telekomunikační zařízení vybudované v 80. letech 20. stol., nyní vlastněné a provozované žalovanou. Vystavěné zařízení bylo pravomocným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro Východočeskou oblast, ze dne 10. 3. 2003, č. j. 156324/02-636/7, posouzeno jako nadzemní telekomunikační vedení ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 110/1964 Sb.“). Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že oprávnění žalované užívat pozemky vlastněné žalobcem a zastavěné předmětným telekomunikačním zařízením vyplývá ze zákonného věcného břemene opravňujícího provozovatele telekomunikačního zařízení zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní telekomunikační vedení a zaručujícího provozovateli právo vstupu a vjezdu na zatížený pozemek za účelem opravy, údržby a změn telekomunikačního zařízení (§12 odst. 1 písm. a/, b/ zák. č. 110/1964 Sb.). Uzavřel proto, že se žalovaná užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce na jeho úkor bezdůvodně neobohacuje, neboť tím využívá práv svědčících jí ze zákonného věcného břemene. K námitkám žalobce, že žalovaná nad rámec oprávnění vyplývajících ze zákonného věcného břemene přidává „další zařízení“ a „rozšiřuje“ svou komerční činnost ve prospěch „soukromoprávních subjektů“, odvolací soud doplnil, že z hlediska existence zákonného věcného břemene vzniklého podle zákona č. 110/1964 Sb. je nerozhodné, zda telekomunikační zařízení provozoval stát nebo je v současnosti v tržním prostředí provozuje podnikatelský subjekt. Poukázal přitom na okolnost, že nové právní úpravy realizované zákony č. 151/2000 Sb. a č. 127/2005 Sb. výslovně stanoví, že oprávnění z dříve vzniklých věcných břemen přecházejí na podnikatelské subjekty. Žalovaná, jež provozuje své telekomunikační zařízení na pozemcích žalobce na základě věcného břemene, je tudíž oprávněna užívat zřízené telekomunikační zařízení k uspokojení veškerých svých podnikatelských potřeb, aniž by se tím na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala. Nárok žalobce na přiměřenou náhradu za zřízení věcného břemene ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 zák. č. 110/1964 Sb. pak odvolací soud shledal prekludovaným. Dospěl rovněž k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže nepřipustil změnu žaloby navrhovanou podáním žalobce došlým dne 14. 7. 2011, jímž se domáhal náhrady ušlého zisku z důvodu omezeného využití kapacity hotelu zbudovaného poblíž předmětného telekomunikačního zařízení a náhrady výdajů spojených se zachováním věci a jejími opravami. Za situace, kdy žalobce uvedené nároky skutkově blíže nevymezil (ani nevyčíslil) totiž dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen – „o. s. ř.“). Konkrétně namítal, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohacuje tím, že na předmětném nadzemním telekomunikačním vedení (plastbetonový domek a anténní věž) zbudovaném na jeho pozemcích má umístěno celkem sedm vysílacích zařízení, jejichž provozováním dosahuje podnikatelského zisku, aniž by za to dovolateli (na rozdíl ostatní poskytovatelů týchž služeb) cokoliv hradila. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03, či ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, vytýkal odvolacímu soudu, že se uvedenými námitkami nezabýval. Vyjadřoval názor, že uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku z důvodu omezeného využití kapacity hotelu provozovaného poblíž telekomunikačního zařízení a na náhradu výdajů spojených se zachováním věci a jejími opravami nepředstavovalo návrh na změnu žaloby. Dovolatel rovněž zrekapituloval závěry vyplývající z jím citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se vztahu bezdůvodného obohacení a výkonu oprávnění vyplývajících ze zákonného věcného břemene a vyjádřil názor, že na rozdíl od posuzovaných případů žalovaná průběžně měnila způsob využití předmětného telekomunikačního zařízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soud prvního stupně svým dřívějším rozsudkem rozhodl ve věci samé jinak; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že užíváním telekomunikačního zařízení (sestávajícího z domku a anténní věže) umístěného na cizím pozemku na základě zákonného věcného břemene zřízeného ve smyslu ustanovení §12 zák. č. 110/1964 Sb. se provozovatel tohoto zařízení na úkor vlastníka pozemku bezdůvodně neobohacuje, a to ani tehdy, využívá-li svého zařízení k poskytování služeb za účelem dosažení podnikatelského zisku.
Judikatura Nejvyššího soudu považuje oprávnění provozovatele telekomunikačního zařízení zakotvená v ustanovení §12 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb. (zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní, včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů, vstupovat a vjíždět v nezbytně nutném rozsahu při projektování, zřizování, provozu, opravách, změnách nebo odstraňování telekomunikačního zařízení na cizí nemovitosti, provádět nezbytné úpravy půdy a jejího porostu, zvláště odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející telekomunikačnímu vedení) za zákonné omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, resp. ve smyslu novely citovaného zákona provedené zákonem č. 150/1992 Sb. (viz. §12 odst. 3 zák. č. 110/1964 Sb.) za zvláštní zákonné (legální) věcné břemeno veřejnoprávní povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000). Na uvedeném závěru nezměnily ničeho ani nové zákonné úpravy telekomunikačního práva, dle nichž věcná břemena vzniklá přede dnem nabytí účinnosti novelizované úpravy zůstávají nedotčena (srov. §107 odst. 14 zákona č. 151/2000 Sb., §147 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb.). Samotným užíváním práv plynoucích z uvedeného věcného břemene přitom nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování telekomunikačního zařízení umístěného na cizím pozemku, a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“). K tomu srov. ohledně výkonu práv na základě věcných břemen veřejnoprávní povahy obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4335/2007. Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, jenž se promítl i do rozhodovací praxe soudu Nejvyššího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007), dále vyplývá, že i když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, je v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech třeba posoudit obsah práv a povinností vyplývajících z věcného břemene podle předpisů občanskoprávních. Z obecné občanskoprávní úpravy se přitom podává, že k bezdůvodnému obohacení na straně oprávněného z věcného břemene nedochází tehdy, užívá-li práv vyplývajících z věcného břemene, nýbrž kupř. tehdy nenese-li oprávněná osoba v rozporu s ustanovením §151n odst. 3 obč. zák. přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a ponechává je plně na bedrech vlastníka věci.
Jestliže tedy v posuzovaném případě žalovaná na pozemcích vlastněných žalobcem v souladu s oprávněními vyplývajícími z věcného břemene veřejnoprávní povahy zřízeného dle ustanovení §12 zák. č. 110/1964 Sb. provozuje nadzemní telekomunikační vedení, činí tak na základě platného právního důvodu (oprávnění z věcného břemene). V důsledku užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce jí tudíž bezdůvodné obohacení nevzniká (§451 a násl. obč. zák.). Z hlediska vymezení práv osoby oprávněné z věcného břemene (§12 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb.) je přitom lhostejno, zda je telekomunikační zařízení provozováno za účelem dosažení zisku, eventuálně jakého zisku provoz dosahuje. Poukazuje-li dovolatel na okolnost, že žalovaná na telekomunikační vedení umístila další vysílací zařízení, lze dodat, že ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zák. č. 110/1964 Sb. opravňuje provozovatele telekomunikačního zařízení k využití cizího pozemku (ke vstupu či vjezdu na tento pozemek) mimo jiné též za účelem změny tohoto zařízení, tj. např. i za účelem jeho doplnění o nová vysílací zařízení apod. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaná v důsledku provozování telekomunikačního zařízení na základě oprávnění plynoucích z věcného břemene veřejnoprávní povahy na úkor žalujícího vlastníka zatížených pozemků bezdůvodně neobohatila, tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Namítá-li žalobce, že podání došlé soudu prvního stupně dne 14. 7. 2011, jímž uplatnil nárok na „eliminaci zisku, který mu ušel v důsledku omezení při využití kapacity hotelu“ a na náhradu „výdajů, které musí vynakládat, aby zachoval své vlastnictví, včetně oprav“, nepředstavovalo návrh na změnu žaloby, je třeba předně uvést, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ zde zjevně nejde. Soud prvního stupně nepochybil, posuzoval-li podání žalobce jako změnu žaloby. Žalobce se totiž hodlal domáhat stejného peněžitého plnění na základě jiného skutkového stavu, když namísto vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků v jeho vlastnictví nově požadoval náhradu škody způsobené vlivem telekomunikačního zařízení na obsazenost provozovaného hotelu či vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku nedostatečné participace žalované na nákladech potřebných k zachování a údržbě zatížených pozemků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, č. seš. 3, pod R 21/2003). Soud prvního stupně přitom změnu žaloby správně nepřipustil, neboť pro řízení o změněné žalobě nebylo možno použít dosavadní výsledky řízení (§95 odst. 2 o. s. ř.). Tvrzení o tom, že žalovaná ve smyslu ustanovení §151n odst. 3 obč. zák. nenese přiměřené náklady na zachování a údržbu žalobcova vlastnictví (muselo by se ovšem jednat o náklady vynaložené do zatížených pozemků), totiž žalobce nedoprovodil žádnými konkrétními skutkovými okolnostmi (nevylíčil, jaké náklady v souvislosti s údržbou pozemků či jejich částí užívaných žalovanou hradí apod.). Stejně tak žalobce nevylíčil ani žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by se podávala výše zisku, který mu měl v důsledku nevyužití hotelových ubytovacích kapacit ujít v souvislosti s provozováním telekomunikačního zařízení žalovanou, ani další okolnosti odůvodňující eventuální odpovědnost žalované za ztrátu zisku.
Na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze se zřetelem k shora uvedenému usuzo v at ani prostřednictvím další namítané vady řízení v podobě výtky, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami stran způsobu užívání telekomunikačního zařízení žalovanou (opatření telekomunikačního vedení dalšími vysílacími zařízeními za účelem dosažení podnikatelského zisku). Odvolací soud totiž v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedochází ani tehdy, užívá-li předmětné telekomunikační zařízení k „uspokojení veškerých svých podnikatelských potřeb“ (tj. i k dosažení zisku). Námitky dovolatele uplatněné v odvolacím řízení se ostatně ukázaly být nedůvodnými.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu