ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2726.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2726/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ Ing. A. K., CSc. a b/ R. S. , obou zastoupených JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou, se sídlem v Borkovanech 98, PSČ 691 75, proti žalovanému Zemědělskému družstvu „Palava“ Pavlov , se sídlem v Pavlově, č. p. 177, PSČ 692 01, identifikační číslo osoby 00134422, zastoupenému JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 6, PSČ 690 02, o zaplacení 146.916,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1594/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2012, č. j. 14 Co 72/2011-387 (343), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a/ je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.004,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobkyně b/ je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.004,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 14. října 2008, č. j. 9 C 1594/95-266, zamítl žalobu, kterou se Ing. O. K., DrSc. a žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit každému z nich 146.916,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o poplatkové povinnosti (výrok III.).
K odvolání Ing. O. K., DrSc. a žalobců Krajský soud v Brně – poté, kdy usnesením ze dne 21. února 2011, č. j. 14 Co 283/2009-297, ve znění usnesení ze dne 1. dubna 2011, č. j. 14 Co 283/2009-307, vyloučil řízení o odvolání Ing. O. K., DrSc., který v průběhu odvolacího řízení zemřel, k samostatnému projednání a poté, kdy usnesením ze dne 17. ledna 2012, č. j. 14 Co 72/2011-374, rozhodl o tom, že na místě Ing. O. K., DrSc. bude v řízení pokračováno s žalobci (s každým ohledně poloviny tvrzeného nároku zůstavitele ve výši 73.458,- Kč) – v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně (v části původně se vztahující k Ing. O. K., DrSc.) ve věci samé „změnil“ jen tak, že zamítl „žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit každému ze žalobců částku 73.458,- Kč“; dále změnil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (jenž je podle obsahu výrokem potvrzujícím) a výslovně též proti výroku o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí v té části, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti, je dovolání objektivně nepřípustné (k výrokům o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k výroku o soudním poplatku srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 369/2002, či ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 29 Cdo 113/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, podle něhož se žalobci nikdy nestali (spolu)vlastníky pozemků, které byly užívány právním předchůdcem žalovaného, a nespadají tak do okruhu oprávněných osob podle §14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, neboť právní předchůdci žalobců (manželé V.), pozbyli vlastnické právo k nim odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Na tom nic nemůže změnit ani to, že žalobci spadají do okruhu oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (v jehož režimu byly ostatně jejich nároky vypořádány).
Tento závěr odvolacího soudu dovolatelé – kteří potvrzují, že jejich právní předchůdci manželé V. „pozbyli rozhodnutím ze dne 4. 6. 1948 vlastnictví k pozemkům právně i fakticky“ a připouštějí, že „manželé V. (…) nebyli přídělci ani členy JZD, aby tam pozemky mohli vůbec vnést, ba je ani neměli, když jim byly znárodněny. Jejich bývalé pozemky tam vnesla jiná osoba z řad přídělců.“ – nenapadají a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírají.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval Nejvyšší soud podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rovněž důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu - jejíž výše podle ustanovení §7 bodu 5 advokátního tarifu činí 6.980,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy 7.280,- Kč. Společně s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.528,80 Kč tak náklady žalovaného činí celkem 8.008,80 Kč.
Jelikož každý ze žalobců se domáhá zaplacení poloviny žalované částky, jsou ve stejném poměru povinni podílet se na i nákladech, které v dovolacím řízení vynaložil žalovaný. Dovolací soud proto zavázal každého ze žalobců zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.004,40 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu