ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3685.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3685/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce S. Ř. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, PSČ 500 02, proti žalovaným 1/ Ing. Davidu Jánošíkovi , bytem ve Vlkově pod Oškobrhem 21, pošta Opočnice, PSČ 289 04, jako správci konkursní podstaty úpadce Stavoslužba s. r. o., identifikační číslo osoby 47469153, zastoupenému JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, a 2/ F. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo náměstí 1, PSČ 503 51, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 51/2007, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č. j. 13 Cmo 2/2013-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Po právní moci tohoto usnesení bude druhému žalovanému Krajským soudem v Hradci Králové vrácen zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 2.000,- Kč .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 25. října 2012, č. j. 41 Cm 51/2007-105, přerušil Krajský soud v Hradci Králové řízení ve shora uvedené věci podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c/ (správně odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení vedených u téhož soudu pod sp. zn. 41 Cm 12/2009 a sp. zn. 41 Cm 26/2007.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Druhý žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 41/2011“ (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), k nimž se Nejvyšší soud přihlásil (při rozhodování o dovolání podaném proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno již po nabytí účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) např. též v usnesení ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3151/2013.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním - jakožto mimořádným opravným prostředkem - napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně přerušil řízení (ani usnesení, jímž odvolací soud toto usnesení změnil tak, že se řízení nepřerušuje), však usnesením ve věci samé není. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. K tomu srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 2708/2010.
Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání druhého žalovaného jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolatel zaplatil soudní poplatek z dovolání v této věci ve výši 2.000,- Kč (srov. č. l. 139) na základě výzvy (usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, č. j. 29 Cdo 1242/2013-136.
Ve světle závěrů obsažených v R 41/2011 se ovšem pro spor vyvolaný konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. uplatní jako „dosavadní právní předpis“ ve smyslu §432 odst. 1 insolvenčního zákona také příslušná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Tomu ve shodě s poznámkou č. 5 k položce 18 Sazebníku poplatků (jenž tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích), v rozhodném znění, odpovídá závěr, že soudní poplatek z dovolání neměl být vybrán, jelikož šlo o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jen procesní povahy (srov. obdobně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud rozhodl (ve shodě s §3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění) o vrácení zaplaceného soudního poplatku.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu