ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.987.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 987/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně OKTOPUS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 03 25 85, zastoupené Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích – Městě, 5. května 154/1, PSČ 412 01, proti žalovaným 1) Mgr. Milanu Edelmannovi , advokátu, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, jako správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 61 46 22 41 a 2) JUDr. L. K. , o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 30/2005, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 10 Cmo 52/2010-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 11 Cm 30/2005-371, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě žalobkyně (OKTOPUS spol. s r. o.) směřující vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 „v likvidaci“ a 2/ JUDr. L. K., jako popírající konkursní věřitelce) tak, že určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 3.511.025,10 Kč je pohledávkou „existující co do nároku i výše“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 26. dubna 2006, č. j. 11 Cm 30/2005-118 (jímž původně žalobě o určení pravosti sporné pohledávky vyhověl), odvolací soud usnesením ze dne 17. ledna 2007, č. j. 13 Cmo 335/2006-207, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud dovolání druhé žalované odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací argumentace je z podstatné části skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí. Skutkový dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici (srov. v tomto ohledu přímo znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Ke kritice hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V poměrech projednávané věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vytýkané vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Řízení jimi ostatně ani netrpí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil, odvolací soud tak neměl žádný důvod k (dovolatelkou navrhovanému) postupu podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vypořádaly s důvody, pro které nebyly provedeny další dovolatelkou navrhované důkazy (k tomu srov. zejména str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že důkazy označené v podaném dovolání jako opomenuté, dovolatelka navrhovala provést k prokázání skutečností, jež nebyly (nemohly být) – z hlediska právního posouzení věci soudy obou stupňů (viz níže) – pro rozhodnutí dané věci významné.
Dovolatelkou uplatněné zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e), g) a odst. 3 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem nejsou (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejich prostřednictvím proto ani nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
V řešení otázky, zda je likvidátor oprávněn jménem společnosti uznat závazek společnosti s účinky vyplývajícími z ustanovení §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jinak řečeno, zda takové jednání nevybočuje z mezí působnosti likvidátora, vymezených ustanovením §72 obch. zák., je napadené rozhodnutí ve shodě s ustálenou judikaturou (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 1061/2008, uveřejněného pod číslem 97/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1819/2007, nebo usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3028/2009). Oproti tomu závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006 (uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k otázce (ne)slučitelnosti souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného zmocněnce podle §15 obch. zák., na které poukazuje dovolatelka, zjevně na posuzovanou věc nedopadají (k oprávnění likvidátora právnické osoby v likvidaci podle §72 obch. zák. se označené rozhodnutí nijak nevyslovuje).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady, podle kterých dovolatelka při přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2005 popřela nejen pravost, nýbrž i výši žalobkyní přihlášené pohledávky. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. S těmito závěry je přitom právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že druhá žalovaná popřela při přezkumném jednání jen pravost pohledávky žalobkyně) v souladu, když z popěrného úkonu druhé žalované (jak byl zachycen konkursním soudem v protokolu o přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2005) nelze – při absenci údaje o odlišné výši přihlášené pohledávky – dovodit, že by druhá žalovaná popřela kromě pravosti sporné pohledávky též její výši. Ostatně, tvrdí-li dovolatelka v dovolání, že pohledávku popřela „co do celé její výše“, pak tím správnost závěru, že šlo o popření (jen) pravosti pohledávky, sama potvrzuje.
Závěr, podle něhož předložení kopií listin, z nichž jednotlivé (v konkursu uplatněné) pohledávky vyplývají, nepatří k obsahovým náležitostem přihlášky, pak bez dalšího plyne již z ustanovení §20 odst. 2 ZKV (srov. v této souvislosti též výklad k povaze přihlášky věřitelovy pohledávky podaný Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 93).
Konečně námitka, podle níž soudy nižších stupňů prováděly (nesprávně) dokazování jen fotokopiemi listin (smluv o půjčce ze dne 9. března 1999 a 4. října 1999), nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již s ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 (k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154 nebo v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005), podle kterých z občanského soudního řádu neplyne, že by soud mohl provádět dokazování pouze originály listin. V posuzovaném případě navíc nelze přehlédnout, že obě dovolatelkou zmiňované listiny byly soudu předloženy nikoli v prosté, nýbrž v ověřené kopii (k tomu srov. §6 a §73 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ a §134 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu