ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1002.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1002/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L. ,proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4 . 6. 2012, sp. zn. 57 T 8/2011 , byl obviněný Ing. J. L. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“)] na tom skutkovém základě, že
„jako jednatel společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o., se sídlem Dolní Břežany, Dělnická 248, IČ: 256 48 161, nyní TIBELIOUS ENTERALEX Prague s. r. o., v úmyslu vylákat a neoprávněně čerpat na základě nepravdivých či hrubě zkreslených údajů kontokorentní úvěr uzavřel dne 30. 3. 2007 v pobočce České spořitelny, a. s. v P., R., smlouvu o kontokorentním úvěru, dle které se Česká spořitelna, a. s. zavázala poskytnout společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o., peněžní prostředky ve formě kontokorentního úvěru v maximální výši 20.000.000,- Kč, a při uzavírání úvěrové smlouvy předložil bance mj. Přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o. za období od 1. 7. 2005 do 30. 6. 2006, jehož součástí byl nepravdivý Výkaz zisků a ztrát této společnosti ke dni 30. 6. 2006, obsahující nepravdivé údaje o hospodářském výsledku této společnosti, které byly mnohonásobně nadhodnoceny, a Rozvahu obsahující mnohonásobně nadhodnocené údaje o aktivech a zdrojích krytí majetku této společnosti, a dále k zajištění pohledávky banky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, což bylo nezbytným předpokladem čerpání úvěru, zřídil Smlouvou o zastavení pohledávek z téhož dne ve prospěch banky zástavní právo k pohledávkám společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o. z obchodního styku v celkové výši 30.981.785,32 Kč, ačkoliv věděl, že služby či dodávky, na které měly být vystaveny faktury uvedené v soupisu pohledávek k 30. 3. 2007 předloženém bance v souvislosti se zřízením zástavního práva k pohledávkám spol. CONSULTA INVEST spol. s r. o., nikdy neproběhly a byly tudíž zcela fiktivní, nebo se jednalo o faktury, které byly zfalšovány tak, že cena za služby či dodávky byla mnohonásobně navýšena oproti ceně skutečné, příp. faktury vykazované bance jako neuhrazené již byly ve skutečnosti spol. CONSULTA INVEST spol. s r. o. uhrazeny, a to konkrétně v rozsudku pod body 1) až 23) vyjmenovaných jím deklarovaných a bance zastavených pohledávek CONSULTA INVEST spol. s r. o. ke dni 30. 3. 2007, přičemž na základě takto jím tvrzených nepravdivých údajů, které měly vypovídat o možnostech společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o. poskytnutý kontokorentní úvěr řádně splácet a bez nichž by nebyla úvěrová smlouva bankou uzavřena a úvěr by nebyl poskytnut, bylo Českou spořitelnou, a. s., této společnosti umožněno čerpat kontokorentní úvěr, z kterého obviněný průběžně coby jednatel této společnosti čerpal až do výše 19.366.049,76 Kč, avšak dlužnou částku nesplatil, a způsobil tak společnosti Česká spořitelna, a. s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 452 44 782, škodu ve výši 19.366.049,76 Kč.“
Za to byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna a. s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012 , tak, že podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. J. L. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný naprosto odmítl svou trestní odpovědnost, podle jeho názoru se výrok o vině zakládá na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a na vadném hodnocení důkazů. Nalézací soud nikterak nevyhověl jeho důkazním návrhům a nijak se nezabýval namítanou nevěrohodností svědků. Obviněný dále namítl, že ze skutečnosti, že byl jednatelem společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o., nelze automaticky dovozovat jeho trestní odpovědnost. Všechny podklady, které bance předložil, byly vypracovány z účetního systému společnosti a nebyly vypracovány obviněným. Bylo přitom věcí banky, aby si ověřila věrohodnost a pravdivost poskytnutých údajů. Obviněný zdůraznil, že to byl on, kdo upozornil banku na problémy se závazky společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o. Podle obviněného nebyl prokázán jeho úmysl dopustit se trestního jednání. Pokud podepsal listiny předložené mu jeho podřízenými, které obsahovaly chybné údaje, pak tak učinil z nedbalosti, která nezakládá jeho trestní odpovědnost. Nesouhlasil rovněž s tím, že je mu vytýkáno, že úvěr čerpal a neplatil, když ve skutečnosti zněl úvěr na právnickou, nikoli na fyzickou osobu. V závěru dovolání poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe, která by podle jeho názoru měla být v jeho případě uplatněna, neboť k ohrožení splátek úvěru došlo v důsledku celospolečenské ekonomické krize.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012, a věc tomuto soudu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že v posuzované věci se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Rovněž provedené dokazování není neúplné, neboť byli vyslechnuti všichni svědci, které obviněný navrhoval. Pokud bylo odmítnuto provedení některých, obviněným navržených důkazů, soudy vždy dostatečně vysvětlily, že se jedná o návrhy nadbytečné, neboť tvrzení, k jehož vyvrácení byly důkazy navrhovány, bylo již v dosavadním řízení s jistotou ověřeno. Za jediné dvě námitky obviněného uplatněné v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovala státní zástupkyně ty, že obviněný jako fyzická osoba nemůže být pachatelem trestného činu v situaci, kdy úvěr zněl nikoli na fyzickou osobu, ale na osobu právnickou, jejímž byl pouze statutárním představitelem, a že v případě obviněného bylo třeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu uvedla, že obviněný byl odsouzen nikoliv proto, že byl statutárním orgánem právnické osoby, která předložila nepravdivé údaje bance proto, aby jí byl poskytnut úvěr, ale za to, že on sám předložil bance tyto nepravdivé údaje ve snaze vylákat úvěr, který by nebyl poskytnut, pokud by banka byla seznámena se stavem odpovídajícím realitě. Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe, obviněný nijak neozřejmil, proč by uvedená zásada měla být v jeho trestní věci aplikována. Obviněný se dopustil jednání, které naplňovalo znaky zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, které je společensky škodlivé. V posuzované věci přichází v úvahu pouze trestně právní řešení celé záležitosti, neboť neexistuje jiná právní norma, která by umožnila nápravu závadného stavu způsobeného obviněným. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že na něj bylo třeba v každém případě reagovat prostředky práva trestního. Veškeré právní námitky obviněného jsou tak podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné, a to nejen ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale rovněž k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Podstata dovolací argumentace obviněného ovšem spočívá v požadavku, aby soud zhodnotil zásadně odlišně provedené důkazy, to ve prospěch dovolatele. Jak však výše vysvětleno, takový postup není předmětem dovolacího řízení a míjí se s uplatněnými dovolacími důvody, současně nenaplňuje ani žádné jiné důvody dovolání, přípustné podle §265b tr.ř. Protože soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci po logickém a přesvědčivém zhodnocení provedených důkazů, to zcela v souladu s jejich obsahem, nemohl být shledán ani onen shora popsaný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a důkazním obsahem.
Co do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přiznat právní relevanci té části dovolací argumentace, která se týká trestní odpovědnosti obviněného jako fyzické osoby a domáhá se beztrestnosti pro naplnění požadavku subsidiarity trestní represe.
K těmto námitkám Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů konstatuje, že obviněný byl jednatelem společnosti Consulta Invest spol. s r. o., on jejím jménem jednal s bankovním ústavem, on předkládal veškeré podklady, potřebné pro uzavření příslušné smlouvy o poskytnutí úvěru, věděl, co je jejich obsahem, znal stav hospodaření společnosti. Proto si musel být vědom a byl si vědom jejich nepravdivosti. Trestní právo je postaveno zásadně na individuální trestní odpovědnosti konkrétních osob, obviněný byl po právu souzen jako fyzická osoba, konající v rozporu se zákonem.
Dovolací námitka, domáhající se naplnění pojmu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, je rovněž zcela lichá. Lze zde poukázat na výstižné vyjádření státní zástupkyně, jak uvedeno shora. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný naplnil se zřetelem k výši způsobené škody dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, učinil tak ne příliš sofistikovaným podvodným jednáním, které se řadí k základním porušením morálních postulátů, sankcionovaných normami trestního práva. I proto právní řád nemá jiné normy, dle kterých by přicházelo v úvahu postihnout konání obviněného. To pak svědčí o potřebné míře společenské škodlivosti dané věci.
V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že v podstatě veškeré argumenty uplatněné v dovolání namítal obviněný již v předchozím řízení, přičemž soudy se s touto jeho obhajobou odpovídajícím způsobem vypořádaly. Takováto situace zpravidla vede k tomu, že dovolání je jako zjevně neopodstatněné odmítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Stejným způsobem bylo s ohledem na výše k jednotlivým dovolacím námitkám uvedené namístě rozhodnout i v tomto případě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký