ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1150.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1150/2013 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 118/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 16/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 16 T 16/2012-461, byl obviněný M. Š. uznán vinným „zločinem“ vraždy Pozn. : správně ovšem „zvlášť závažným zločinem vraždy“ (srov. §14 odst. 3 tr. zákoníku) podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 11. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 23. listopadu 2011 mezi 20:00 a 21:00 hodinou na silnici vedoucí z města D. do obce J., okres J. H., za značkou označující konec města D., bodl T. V., přesně nezjištěným ostrým předmětem, srozuměn s tím, že může napadeného usmrtit, silou nejméně střední intenzity, do levé horní části těla, kde se nachází životně důležité orgány, a způsobil mu takto bodnořeznou ránu v přední podpažní čáře vlevo na hrudníku dole, pronikající do dutiny hrudní šestým mezižebřím, natětí horního okraje sedmého žebra, horního a dolního laloku levé plíce vpředu dole přes mezilalokovou rýhu, pronikající zevním a vnitřním listem osrdečníku a zadní stěnou levé srdeční komory do jejího nitra a v důsledku bodné rány srdce T. V. zemřel, přičemž obžalovaný po útoku z místa činu utekl a poškozeného na místě bez pomoci zanechal“. Za to byl podle §140 odst. 1 zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost uhradit poškozeným manželům R. V. a V. V., bytem R. H., J., škodu ve výši 25.713,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 118/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 1. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně namítl, že ve věci „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k)“. Z takto užité formulace vyplývá, že obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolatel je přesvědčen, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nadále nedává dostatečný podklad pro právní posouzení jeho jednání jako trestného činu vraždy. Zdůraznil, že Vrchní soud v Praze rozhodoval v dané věci již podruhé, když poprvé odsuzující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom ho zavázal k provedení několika důkazů, a to zejména vyšetřovacího pokusu a přehrání záznamu volání poškozeného na tísňovou linku. Dále měl soud zjistit, jak Policie ČR zajistila odcizený mobilní telefon zn. Samsung. Krajský soud tyto důkazy až na výslech svědka K. provedl. Přesto skutkový stav věci ponechal beze změn a rozhodl stejně jako v předcházejícím zrušeném rozsudku a odvolací soud jeho nové rozhodnutí potvrdil. Podle dovolatele však i nadále nebylo prokázáno především to, že by byl skutečně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit. Přitom z tísňového telefonického volání poškozeného je zřejmé, že hovořil zcela srozumitelně, nesténal, mluvil sice rychle, ovšem na jeho hlase nebylo znát nic, z čeho by mohl dovolatel usuzovat, že ho smrtelně zranil. Vzhledem k tomu, že slyšel poškozeného telefonovat, si mohl důvodně myslet, že se nejedná o vážné poranění. Za nejdůležitější důkaz pak považuje vyšetřovací pokus, při němž ukázal, jakým způsobem chytil poškozeného za nůž a jak došlo k bodnutí. Ani přítomný soudní znalec kategoricky nevyloučil, že k poranění poškozeného mohlo dojít při vzájemném zápasu. Uvedl pouze, že to považuje za krajně nepravděpodobné. Vrchní soud v Praze však tento důkaz hodnotil v rozporu s jeho faktickým obsahem a „zkreslil“ jej v neprospěch dovolatele, přestože podporuje jeho konstantní obhajobu, podle níž k bodnutí poškozeného došlo při vzájemném zápasu o nůž, kterým na něj poškozený útočil. V souladu s jeho tvrzením vyznívá i výpověď svědkyně V., která uvedla, že viděla poškozeného, který měl v ruce nějaký předmět, jak utíká za dovolatelem. Odvolací soud sice v napadeném usnesení uvedl, že tím předmětem měla být lahev od piva, avšak podle dovolatele opomenul to, že v hlavním líčení bylo prokázáno, že dovolatel nejprve honil poškozeného po poli, kde se našla i jeho bota, ale poté to byl právě poškozený, kdo po něm hodil lahev a začal ho pronásledovat s nožem v ruce. Následně došlo mezi oběma k potyčce s tragickým následkem. Tento sled událostí ovšem není pouhou konstrukcí obhajoby, nýbrž je logický a plně vychází z obsahu důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny. Dovolatel soudům zároveň vytkl, že v odůvodnění svých rozhodnutí pominuly i další důležité důkazy, například výpověď svědka Š., podle něhož dovolatel v inkriminovaný den u sebe žádný nůž neměl. Dalším důkazem, který soudy při svých skutkových úvahách opomenuly, je výpověď svědka B., který uvedl, že to byl právě poškozený, kdo byl v ten den agresivní, a proto po dovolateli požadoval, aby ho uklidnil. Nebyl též zjištěn konkrétní motiv dovolatele k usmrcení poškozeného, což zásadním způsobem zpochybňuje závěr o jeho vražedném úmyslu ve formě chtění či alespoň srozumění s případným smrtelným následkem údajného útoku. Soudy jej dovodily z toho, že měl poškozeného bodnout ostrým předmětem silou nejméně střední intenzity, do míst, kde se nachází srdce, a po tomto útoku ho měl zanechat na místě bez jakékoliv pomoci a utéci. Na tomto základě pak uzavřely, že pokud by nebyl s následky svého jednání srozuměn, bylo by zcela logické, že by učinil všechny potřebné kroky pro záchranu poškozeného. Takový závěr však nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak, logičtější se jeví obhajoba dovolatele, že nejednal v úmyslu poškozeného bodnout a tím méně ho usmrtit, neboť jediným důvodem, proč za ním šel, byla snaha přimět ho k navrácení mobilního telefonu patřícímu svědkovi B. V této souvislosti dovolatel také zdůraznil, že skutkový děj se odehrál v zimním období, kdy měl poškozený na sobě několik vrstev oblečení, a tudíž nemohl vědět, kam bodnořezná rána směřuje. Za těchto okolností proto nebylo možno vzít za prokázané, že by cíleně útočil na ty části těla poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. Útok byl navíc proveden jediným bodnutím, přičemž pokud by měl skutečně v úmyslu poškozeného usmrtit, velmi pravděpodobně by mu jich zasadil víc, už vzhledem k tomu, že poškozený po incidentu nejevil známky zásadního poranění, když si volal lékařskou pomoc a současně mu vyhrožoval udáním na policii. Dovolatel byl navíc uživatelem drog a nelze se proto divit, že ve zmatku z místa činu utekl s vědomím, že poškozený má pomoc již zajištěnu. Je přesvědčen, že pokud jeho jednání nebylo nutnou obranou, bylo nutné je posuzovat maximálně jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na shora uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 118/2012, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 16 T 16/2012-461, ze dne 25. 10. 2012, a věc „vrátil“ k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že obviněný (dovolatel) uplatňuje v řízení stále stejnou obhajobu, přičemž námitky vtělené již do jeho odvolání vyznívají stejně jako ty, které posléze učinil předmětem podaného mimořádného opravného prostředku (dovolání). Soudy obou stupňů se s nimi přitom náležitě vypořádaly. Podle státní zástupkyně lze přijmout názor odvolacího soudu, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že dovolatel v inkriminované době a na inkriminovaném místě po předchozím slovním a fyzickém konfliktu přesně nezjištěným ostrým předmětem, srozuměn s tím, že ho může usmrtit, bodl poškozeného silou nejméně střední intenzity do levé horní části těla, kde se nachází životně důležité orgány, a způsobil mu v odsuzujícím rozsudku popsaná zranění, na jejichž následky poškozený zemřel. Ke skutkové verzi obviněného státní zástupkyně konstatovala, že jeho chování po činu v žádném ohledu nenasvědčovalo tomu, že předtím šlo z jeho strany o nutnou obranu či nešťastnou náhodu, neboť v takových případech pachatel nemá důvod odnášet doličnou zbraň, zahlazovat stopy, uvádět zainteresovaným osobám smyšlené historky, ale především ponechat zraněnou oběť, kterou byl navíc jeho dobrý známý, na pospas jeho osudu. Užitou právní kvalifikaci jako trestného činu vraždy podle státní zástupkyně odůvodňuje především zjištění, že vedl cílený útok proti části těla, v níž jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž zasažení bývá obvykle spojeno s fatálním následkem. I jako laik si nepochybně musel být vědom toho, že výše popsaným jednáním může poškozeného usmrtit, a s tímto následkem byl srozuměn. Na tom nic nemění ani skutečnost, že bodnutí nezopakoval, ani že nijak poškozenému nebránil v přivolání pomoci. Jeho jednání bylo ukončeno jedinou bodnou ranou, která k usmrcení evidentně postačovala.
Protože podle státní zástupkyně napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod v něm naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování, resp. zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje. Námitku, podle níž jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost činu, opřel primárně o vlastní skutkovou verzi, podle níž se pouze bránil útoku poškozeného, který v ruce držel nůž. Při tomto zápase (přetahování o nůž) jej pak měl nešťastnou náhodou bodnout do hrudi. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil s vědomím a při respektování aktuální judikatury Ústavního soudu (viz například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že celý incident proběhl za okolností a způsobem, jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu obsažených ve zrušujícím usnesení ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 7 To 76/2012, se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), proč vzal za prokázané, že obviněný na poškozeného aktivně zaútočil bodnutím blíže nezjištěným ostrým předmětem (nejspíše nožem) do levé horní části těla (přesněji do oblasti srdeční krajiny); tedy že ke smrtelnému poranění poškozeného nedošlo mimoděk při potyčce, kdy se podle verze dovolatele měl na nůž sám nabodnout. Ke spolehlivému zjištění mechanismu vzniku zranění poškozeného doplnil dokazování o vyšetřovací pokus s obviněným a figurantem za přítomnosti znalců z odvětví soudního lékařství, kteří obhajobou předkládanou verzi o obraně či „nešťastné náhodě“ odmítli jako krajně nepravděpodobnou. Jejich posudek i následná výpověď současně poskytovaly spolehlivý podklad pro zjištění intenzity provedeného útoku, která rozhodně nesvědčila o tom, že se obviněný snažil pouze zabránit tomu, aby jej bodl údajně útočící poškozený (v podrobnostech viz zejména str. 3 až 5 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) již neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil (viz 3 dole až 6 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že ani skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, neumožňoval dovodit, že jednal v úmyslu (§15 tr. zákoníku) jiného (zde poškozeného T. V.) usmrtit, když jej bodl pouze jednou a především zůstal neobjasněn motiv (pohnutka) jeho jednání. Jinými slovy, že objektivně zjištěné okolnosti útoku, tj. použitá zbraň, intenzita útoku a místo na těle poškozeného, vůči němuž útok směřoval, ještě samy o sobě neumožňovaly právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle 140 odst. 1 tr. zákoníku.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je předně zapotřebí rozvést, že zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Dovolateli je nutno přisvědčit potud, že k závěru o vražedném úmyslu obecně nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt . Je totiž zásadně třeba, aby jeho úmysl, ať už přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle.
Proto je vždy nutno vycházet z posouzení všech okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život apod. (k tomu v judikatuře přiměřeně srov. např. R 19/1969 SbRt.).
Právní nauka i soudní praxe vycházejí z toho, že při správném posouzení shora naznačených otázek se zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, je tím nepochybně ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu. srov. V. Solnař, Academia Praha 1972, str. 246
Se zřetelem k povaze a okolnostem projednávaného činu považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout , že ani v případech, kdy se nepodaří z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek (§140 tr. zákoníku), jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň způsobilou jiného usmrtit a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele M. Š. k dispozici, lze stručně shrnout tak, že dovolatel kritického dne 23. 11. 2011 z nezjištěné pohnutky bodl poškozeného T. V. ostrým předmětem (nejspíše nožem o délce čepele 12 cm a šířce 3 cm), silou nejméně střední intenzity, do levé horní části těla (hrudníku) a způsobil mu tím bodnořeznou ránu v přední podpažní čáře vlevo na hrudníku dole, která pronikla přes šesté mezižebří, naťala horní okraj sedmého žebra, horní a dolní lalok levé plíce vpředu dole a především pronikla zevním a vnitřním listem osrdečníku a zadní stěnou levé srdeční komory do jejího nitra. Taková zranění poškozený ani při specializované lékařské pomoci nemohl přežít.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku plně odůvodňují. Ostrý předmět, s největší pravděpodobností nůž s čepelí o výše zmíněných parametrech, je nepochybně svým charakterem (vlastnostmi) zbraní nejen v právním (srov. 118 věta za středníkem tr. zákoníku), ale i v technickém smyslu, již samotnou povahou určený a použitelný k tomu, aby výrazně zesílil vedený útok. Při bodnutí takovým předmětem do hrudníku, konkrétně jeho levé části, v níž jsou uloženy životně důležité orgány (plíce a zejména srdce), může u postižené osoby snadno dojít ke vzniku velmi závažných, popřípadě až fatálních poranění (smrti). Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě. Vzhledem k zjištěné hloubce bodného kanálu a rozsahu zranění poškozeného nelze pochyboval o tom, že útok musel být veden nezanedbatelnou intenzitou. Tento závěr podporuje i skutečnost, že poškozený měl v době činu (listopad) na sobě několik vrstev oblečení, jak - byť v jiné souvislosti - zdůrazňuje i sám dovolatel, jimiž musel ostrý předmět proniknout, než se dostal k tělu poškozeného a poté do něj vnikl do té míry účinně, že zasáhl sedmé žebro, levou plíci, osrdečník a posléze srdce až do nitra levé srdeční komory (viz shora).
Dovolatel přitom jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Musel především vědět, že s razancí, jakou poškozeného cíleně na krátkou vzdálenost bodl do hrudníku, a to v místě, kde - jak ví i medicínský laik - je mj. uloženo srdce, mu s vysokou pravděpodobností může způsobit smrtelné zranění. Musel tedy počítat i s eventualitou, že poškozený v důsledku jeho útoku zemře. V celkovém kontextu spáchaného skutku není bez významu ani bezprostředně navazující jednání dovolatele, který se nepokoušel poškozenému nijak pomoci, zvolil útěk z místa činu a o další osud poškozeného se již nezajímal.
Z výše uvedených důvodů soudům nelze vytknout, jestliže dovodily, že dovolatel byl s usmrcením poškozeného přinejmenším srozuměn (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), přestože se v posuzovaném případě nepodařilo spolehlivě zjistit pohnutku, která jej ke spáchání činu vedla. Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že by byl zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným neprávem, resp. že by zjištěné skutkové okolnosti umožňovaly právně kvalifikovat jeho jednání jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích nebylo možno přiznat právně relevantní část dovolání obviněného M. Š. jím přisuzované opodstatnění. Dílem pak bylo jeho dovolání opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze. Z toho lze dovodit, že dovolání nemá opodstatnění ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler