ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1169.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1169/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný L. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 213/2013 ze dne 12. 6. 2013 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 54/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 1 T 54/2012 , byl obviněný L. V. uznán vinným ad. 1) ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ad. 2) ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„1. nejméně od začátku ledna 2010 do 5. 3. 2010 na okrese P.– z. i jinde pronásledoval svou bývalou přítelkyni A. H., tím způsobem, že jí denně telefonicky a formou sms zpráv kontaktoval, a to prostřednictvím služebního i svých dvou soukromých mobilních telefonů, přičemž těmito sms zprávami ji citově vydíral, vyznával jí lásku, vyhrožoval sebevraždou a slovně ji urážel, kdy telefonické hovory uskutečněné především ve večerních hodinách a stejně tak i sms zprávy byly vedeny se záměrem, aby s ním poškozená nadále udržovala milenecký poměr, který s obviněným ukončila v dubnu 2009, poškozená obviněnému několikrát slovně řekla, aby ji přestal obtěžovat, neboť jejich vztah skončila, dále obviněný záměrně vyhledával osobní blízkost poškozené jednak na jejich společném pracovišti Správy chráněné krajinné oblasti K. se sídlem Z., okres R., kde za ní docházel do kanceláře a zde jí opakovaně slovně obtěžoval a urážel vulgárními výrazy a jednak ve svém volném čase, kdy obviněný poškozenou v několika případech sledoval jednak v místě jejího bydliště v H., ul. T. G. M. i v době, kdy byla mimo své bydliště, ke sledování poškozené využíval své osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia, přičemž z telefonických hovorů a sms zpráv, které poškozené odeslal, je patrné, že obviněný věděl, na kterém místě se poškozená v dané době nachází, svým jednáním omezil poškozenou v obvyklém způsobu života, jelikož poškozená měla strach z neustálého fyzického pronásledování a kontaktu s obviněným a jeho jednání u ní vzbudilo obavu o její život a zdraví,
2. v přesně nezjištěné době, nejméně od dubna 2011 do 7:00 hodin dne 4. 10. 2011 pronásledoval svou bývalou přítelkyni A. H., tím způsobem, že ji opakovaně osobně i telefonicky a formou sms zpráv kontaktoval v úmyslu s ní diskutovat o předchozím ukončeném vztahu, když toto poškozená odmítla, začal jí v zaměstnání Správy chráněné krajinné oblasti K. se sídlem Z., okres R., působit problémy pomluvami a stížnostmi, které musela poškozená zdůvodňovat svému nadřízenému, konflikty na společném pracovišti vyvolával obviněný i tím, že na poškozenou křičel a osočoval ji, že vynáší informace, poté, co obviněný zjistil, že je poškozená těhotná, nejméně v červenci 2011 ji obtěžoval v souvislosti s jejím těhotenstvím, zjišťoval informace k jejímu těhotenství a soukromí na pracovišti i v okolí poškozené, přestože věděl, že jí je to nepříjemné, dále poškozené při odchodu ze zaměstnání v blíže neurčené době v červenci 2011 zablokoval svým vozidlem výjezdovou cestu a požadoval po ní, aby nastoupila do jeho vozidla, přičemž jednání obviněného vyvrcholilo dne 30. 9. 2011, kdy poškozenou na pracovišti vulgárně urážel a slovně jí vyhrožoval, že uvidí a za vše zaplatí, jednání obviněného tak vzbudilo u poškozené důvodnou obavu o její zdraví a způsobilo jí značné psychické problémy“.
Za to byl podle §354 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené Mgr. A. H., nahradit škodu ve výši 60.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 9 To 213/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 6. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. V. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že ve stejné věci byl nejprve rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 10. 2012 zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 2., přičemž ve vztahu ke skutku pod bodem 1. bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání. Na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadený rozsudek svým usnesením ze dne 28. 12. 2012 zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud Praha - západ na to dne 12. 4. 2013 vydal rozsudek, jímž na podkladě týchž důkazů shledal obviněného vinným z obou skutků, aniž by došlo k jakémukoli doplnění dokazování. Již samotnou skutečnost, že tatáž soudkyně nejprve dospěla k závěru o jeho nevinně, a o šest měsíců později pouze na základě instrukce odvolacího soudu, jak provedené důkazy hodnotit, dospěla k závěru naprosto opačnému a shledala jej vinným z obou skutků, označil obviněný za porušení zákazu vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí, které by mohlo mít ve smyslu judikatury Ústavního soudu za následek porušení práva na spravedlivý proces. Dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pak obviněný vytkl, že ve svém odůvodnění odkázal na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k němuž není třeba již nic dodávat, a to přesto, že odsuzující rozsudek se podrobným rozborem jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování z hlediska jejich naplnění jednáním obviněného vůbec nezabýval a omezil se pouze na strohé konstatování (opsání) zákona. Z hlediska právní kvalifikace skutku proto obviněný označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. K samotnému právnímu posouzení skutku obviněný uvedl, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu nebezpečného pronásledování, neboť společným požadavkem všech forem tohoto trestného činu je, aby jednání pachatele bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví, nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, a rovněž záměr pachatele jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech dokonce i fyzickou integritu. Obviněný dále zdůraznil, že v jeho věci bylo velmi zřetelné a poměrně nestandardní, s jakým obrovským nasazením, včetně časového ladění svých podání, proti němu vystupovala poškozená. Poškozená například při emailové komunikaci se svědkyní A. P., po svědkyni požadovala úpravy její svědecké výpovědi. Převážná část všech svědeckých výpovědí navíc byla výpověďmi tzv. z druhé ruky. Podle obviněného nemohlo jeho jednání v poškozené vzbuzovat důvodnou obavu o její život nebo zdraví. Soudy v této souvislosti vůbec nevzaly v úvahu dlouhodobě se projevující vzájemnou animozitu na pracovišti a svědeckými výpověďmi prokázanou slovní a gestikulační agresi ze strany samotné poškozené. Obviněný sám navíc nevyhledával osobní blízkost poškozené ani ji nesledoval, když objektivně pouze nebyl schopen jejich náhodnému kontaktu zabránit s ohledem na to, že byli zaměstnáni na jednom pracovišti. Stejně tak mu byla nesprávně přičtena k tíži skutečnost, že podal na poškozenou na pracovišti stížnost týkající se jejího psa, přičemž pouze ze skutečnosti, že si na poškozenou oprávněně stěžoval zrovna v době, kdy mezi nimi probíhal konflikt, nelze podle jeho názoru usuzovat na to, že byl veden záměrem poškozené uškodit. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly materiální stránkou trestného činu, tedy jeho škodlivostí. Zde měly soudy přihlédnout k tomu, že nebezpečnost jeho jednání nebyla vysoká, poškozená netrpí prokazatelně trvalými následky a on sám nyní žije řádným životem a s poškozenou není v kontaktu. Soudy se v této souvislosti vůbec nezabývaly otázkou, zda v daném případě nejde s ohledem na princip ultima ratio pouze o přestupek. Závěrem obviněný uvedl, že nepopírá svoji odpovědnost za jednání uvedené pod bodem 1, nicméně se domnívá, že zde byly splněny podmínky pro upuštění od potrestání, jelikož svého jednání lituje a projevil účinnou snahu po nápravě, když poškozené nahradil nemajetkovou újmu ve výši 60.000,- Kč, přičemž vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k jeho dosavadnímu životu lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Dlouhotrvající soudní řízení spojené s velkou psychickou zátěží se promítlo závažným způsobem i do jeho rodinného života, přesto se mu s jeho manželkou podařilo překonat manželskou krizi a zachránit rodinu se dvěma malými dětmi. Dne 8. 3. 2010 mu byly navíc odňaty zbraně, a tedy již tři a půl roku je mu ztěžován plnohodnotný výkon jeho povolání, a byl tak fakticky trestán již v průběhu přípravného řízení, aniž by poškozenou či jinou osobu zmíněnými zbraněmi ohrožoval. I tato skutečnost podle obviněného svědčí o tom, že z celé věci si vzal náležité ponaučení.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a ve smyslu §265m tr. ř. jej zprostil obžaloby pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro skutek uvedený pod bodem 2, a dále aby ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1 Nejvyšší soud ve smyslu §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání, resp. aby podle §48 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upustil od potrestání a stanovil nad obviněným dohled po přiměřenou dobu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) především poukázal na to, že obviněný na jedné straně napadl meritorní rozhodnutí „v plném rozsahu“, na straně druhé vznesl faktické výhrady pouze proti výroku o vině v bodě 2. Vyjádření státního zástupce se tak s ohledem na uplatněný dovolací důvod týká pouze právního posouzení skutku popsaného pod bodem 2 výroku o vině a výroků navazujících. K tomu státní zástupce uvedl, že jestliže obviněný v dovolání tvrdí, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, potom se jedná o námitku nikoli právní, nýbrž skutkové povahy. Skutkový závěr soudu v tomto směru je navíc podtrhován skutečností, že poškozená byla v té době gravidní a určitý segment trestného počínání obviněného směřoval právě k této skutečnosti. Obviněnému podle státního zástupce nelze přisvědčit ani ve výhradě, že soudy nezkoumaly, zda skutek není pouze přestupkem. Soud nemůže rozhodnout, zda byl či nebyl spáchán přestupek, neboť podle zákona je povolán meritorně rozhodovat pouze o trestných činech. Rovněž námitkami operujícími s pojmem materiální stránky trestného činu se obviněný ocitl mimo rámec platné právní úpravy. Trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, za jehož účinnosti se obviněný dopustil trestné činnosti, již s materiální stránkou trestného činu vůbec neoperuje, neboť vychází z formálního pojetí trestného činu. Soud tudíž tzv. materiální stránku věci vůbec nezkoumá, nýbrž znaky, které ji charakterizovaly v systému již neplatného trestního zákona, zohledňuje v rámci rozhodování o trestu (§39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). V daném případě nebylo na místě aplikovat princip ultima ratio, neboť půlroční stalking, který obviněný provozoval na úkor poškozené, a to bez ohledu na její jasně vyjádřenou vůli neudržovat s ním nadále kontakt, bez ohledu na její aktuální stav (probíhající těhotenství) a někdy i značně nevybíravými prostředky (blokování výjezdu automobilu), nelze považovat za jednání malicherné či bagatelní, kdy postih trestní sankcí by byl zcela neúměrný povaze a závažnosti skutku. To rovněž plyne ze způsobené nemajetkové újmy v částce 60.000,- Kč, jejíž výše nesvědčí o nižší míře společenské škodlivosti. Závěry meritorního rozhodnutí se pokusil obviněný zpochybnit také výhradami proti skutkovým zjištěním a manifestací vlastní verze skutkového děje, takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu nevyhovují. Obviněný nadto v dovolání znovu opakoval argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřenou především v jeho odvolání. S těmito námitkami se přitom již odvolací soud v potřebné míře vypořádal.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného spočívající v tom, že soudy nesprávně zohlednily vystupování poškozené k obviněnému v rámci trestního řízení, které bylo charakterizováno jejím obrovským nasazením, když poškozená dokonce požadovala úpravy svědecké výpovědi svědkyně P., dále v tom, že soudy nesprávně hodnotily jednotlivé svědecké výpovědi, nezohlednily skutečnost, že obviněný i poškozená byli zaměstnáni na jednom pracovišti, či otázku stížnosti obviněného týkající se psa poškozené. Uplatněnému dovolacímu důvodu nevyhovuje ani námitka obviněného, podle které jeho jednání nevzbudilo u poškozené důvodnou obavu o její zdraví a nezpůsobilo jí značné psychické problémy. Všemi těmito námitkami totiž obviněný pouze zpochybňoval výlučné hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost, a naplňují tak zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů taktéž rozhodně extrémně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i souhrnně ze zákonného rámce.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného směřující k zákazu vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí, jehož porušení obviněný spatřuje v tom, že okresní soud nejprve vydal zprošťující rozsudek a následně po jeho zrušení odvolacím soudem vydal okresní soud na podkladě týchž důkazů rozsudek odsuzující. V dané věci navíc nelze rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 1 T 54/2012, považovat za rozhodnutí překvapivé, neboť okresní soud rozhodoval zcela v intencích dřívějšího zrušovacího usnesení odvolacího soudu, když se vyvaroval předchozích vytýkaných pochybení a na základě úplných a správných skutkových zjištění zhodnotil provedené důkazy v souladu s požadavky kladenými v §2 odst. 6 tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byla relevantně uplatněna pouze námitka, jíž obviněný argumentuje, že jeho jednání nedosáhlo potřebné míry intenzity, a s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyla naplněna materiální stránka přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, resp. podle §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. zákoníku.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, přičemž čin spáchá vůči dítěti nebo těhotné ženě. Znakem objektivní stránky je jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné pachatelem taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně. Splnění požadavku dlouhodobosti je závislé na formě nebezpečného pronásledování a intenzitě, s jakou byly zákonem vyjmenované formy nebezpečného pronásledování jednáním obviněného naplněny, přičemž platí, že čím závažnější forma a vyšší intenzita jejího naplňování, tím kratší doba postačí pro vyslovení závěru, že jde o jednání dlouhodobé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Důvodnou obavou se rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch.
Aplikoval-li Nejvyšší soud uvedené obecné úvahy na konkrétní případ obviněného, potom je zřejmé, že v daném případě se v žádném případě nejedná o hraniční případ, který se svoji povahou vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Ze skutkových závěrů zachycených ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný se předmětného jednání dopouštěl v případě uvedeném pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku po dobu přibližně tří měsíců a v případě uvedeném pod bodem 2) po dobu asi půl roku, a obviněný přitom kombinoval jednotlivé formy jednání uvedené v §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Jeho jednání uvedené pod bodem 1) nejenže bylo objektivně způsobilé vyvolat obavy o život nebo zdraví poškozené či osob jí blízkých, ale s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D. tyto obavy skutečně vyvolalo, když v jeho důsledku byla u poškozené již v květnu 2010 rozvinuta posttraumatická stresová porucha, která přetrvávala i v době probíhajícího hlavního líčení. Takové jednání naplňuje všechny formální znaky uvedeného přečinu, přičemž nezpochybnitelně překračuje onu pomyslnou spodní hranici společenské škodlivosti běžně se vyskytujících případů. Pokud se obviněný obdobného a přinejmenším stejně intenzivního jednání dopouštěl následně i v průběhu roku 2011, jak je uvedeno u skutku uvedeného pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku, potom rovněž zde nelze mít pochybnosti o společenské škodlivosti takového jednání. V tomto druhém případě přitom soudy správně nepřehlédly skutečnost, že obviněný se činu dopouštěl vůči těhotné poškozené, přičemž jeho obtěžující jednání bylo právě na tuto okolnost - těhotenství poškozené - rovněž cíleně zaměřeno. Objektivní stránka přečinu nebezpečného pronásledování přitom může být ve vztahu k těhotné ženě naplněna výrazně snadněji, než by tomu bylo u jiných osob, neboť uvedené zásahy do soukromí v důsledku pronásledování u ní nepochybně snadněji vyvolají obavy o její těhotenství a klíčící život, což může nepříznivě ovlivnit její psychický stav. Ani tato námitka obviněného proto nemohla být shledána důvodnou.
Pokud obviněný závěrem svého dovolání dále namítá, že ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1) mělo být soudy rozhodnuto o upuštění od potrestání, neboť pro to byly splněny veškeré zákonné podmínky, nelze tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Trestní řád umožňuje s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. napadnout pouze opačné rozhodnutí, jímž bylo upuštěno od potrestání nebo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, aniž pro takový postup byly splněny podmínky stanovené zákonem. Rozhodnutí o upuštění od potrestání nebo o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem je přitom fakultativní, takže záleží zcela na uvážení soudu, který rozhoduje v příslušné trestní věci o vině a trestu obviněného, zda dospěje k závěru o možnosti upustit od potrestání či nikoli. Proto také nelze autoritativně zavazovat soud nižšího stupně, který rozhoduje o vině a trestu v určité trestní věci, aby uložil konkrétní druh trestu nebo aby upustil od potrestání pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký