ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1210.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1210/2013 -15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání, které podala obviněná J. K.,proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 10. 7. 2013, č. j. 42 To 127/2013-337, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 148/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 3. 2013, č. j. 2 T 148/2012-318, byla obviněná J. K. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že
„M. K., jejíž trestní stíhání bylo zastaveno pro neúčelnost, v blíže nezjištěné době v prvních měsících roku 2008 v zištném úmyslu získat finanční prostředky na úhradu svých četných dluhů přemluvila obžalovanou J. K., o které věděla, že je nezaměstnaná, aby uzavřela dvě smlouvy o úvěru ze stavebního spoření a finanční prostředky z těchto úvěrů jí poskytla na úhradu jejích dluhů s tím, že úvěry bude ve stanovených termínech sama splácet, a za této situace obžalovaná J. K. jako klientka Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., Praha 3, Vinohradská 180/1632, na pobočce České spořitelny, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, ve V. M., okr. Ž. n. S.,
1) dne 31. 3. 2008 v 16:40 hod. k její Žádosti o úvěr ke stavebnímu spoření, ze dne 21. 3. 2008 uzavřela s touto stavební spořitelnou Smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření na úvěr ve výši 300.000,- Kč, přičemž v rozporu se skutečností
- jí byl úvěr přiznán na smyšlenou rekonstrukci bytového jádra, vody, elektřiny, obkladů, vany, baterie, umyvadla, sprchového koutu v jejím bytě na P. ulici v B.,
- svoji schopnost splácet úvěr prokazovala fiktivním Potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance zaměstnavatele R. A., Nám. P. O., Č. B., ze dne 20. 3. 2008, dle kterého měla u něho pracovat jako barmanka – číšnice s průměrným čistým měsíčním příjmem 13.725,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti byla jako nezaměstnaná vedena jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce Brno-město, a
- nepravdivé potvrzení o zaměstnání zajistila M. K. od R. A., který potvrzení o zaměstnání vystavil a telefonicky potvrdil jeho pravdivost při ověřovacím telefonátu zaměstnankyní spořitelny,
a přiznaný úvěr byl celý vyčerpán proplacením předložené fiktivní faktury stavební společnosti KA STAV, spol. s r. o., Karlov 95, Velká Bíteš, ze dne 16. 4. 2008 na částku 300.960,- Kč, která byla dne 22. 4. 2008 převedena na bankovní účet M. K., které bylo uvedeno v Příkazu k provedení platby ze dne 17. 4. 2008, předloženého spolu s touto fakturou spořitelně,
přičemž úvěr byl zaplacen pouze v rozsahu 100.096,90 Kč, z čehož na splacení jistiny připadlo 15.296,90 Kč, takže Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., Praha 3, Vinohradská 180/1632, způsobila škodu ve výši nejméně 284.703,10 Kč,
2) dne 3. 4. 2008 v 10:00 hod. k její Žádosti o úvěr ke stavebnímu spoření ze dne 1. 4. 2008 uzavřela s touto stavební spořitelnou Smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření na úvěr ve výši 100.000,- Kč, přičemž v rozporu se skutečností
- jí byl úvěr přiznán na smyšlenou rekonstrukci podlah, WC a dveří v jejím bytě na P. ulici v B.,
- svoji schopnost splácet úvěr prokazovala fiktivním Potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance zaměstnavatele R. A., Nám. P. O., Č. B., ze dne 20. 3. 2008, dle kterého měla u něho pracovat jako barmanka – číšnice s průměrným čistým měsíčním příjmem 13.725,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti byla jako nezaměstnaná vedena jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce Brno-město, a
- nepravdivé potvrzení o zaměstnání zajistila M. K. od R. A., který potvrzení o zaměstnání vystavil a telefonicky potvrdil jeho pravdivost při ověřovacím telefonátu zaměstnankyní spořitelny,
a přiznaný úvěr byl celý vyčerpán proplacením předložené fiktivní faktury stavební společnosti KA STAV, spol. s r. o., Karlov 95, Velká Bíteš, ze dne 16. 4. 2008 na částku 100.685,- Kč, která byla dne 24. 4. 2008 převedena na bankovní účet M. K., které bylo uvedeno v Příkazu k provedení platby ze dne 17. 4. 2008, předloženého spolu s touto fakturou spořitelně,
přičemž úvěr nebyl vůbec splácen, takže Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., Praha 3, Vinohradská 180/1632, způsobila škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč“.
Za to soud obviněné J. K. podle §250b odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. ji zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., Praha 3, Vinohradská 180/1632, částku 95.424,20 Kč. Se zbytkem nároku pak odkázal poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, č. j. 42 To 127/2013-337, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení rozhodl tak, že poškozenou Stavební spořitelnu České spořitelny, a. s., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 7. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. K. následně dovoláním , v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že oba soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Pouze „opsaly“ obžalobu, přestože v řízení byly zjištěny zcela jiné skutečnosti, než jaké v ní byly obsaženy. Předně zdůraznila, že není pravdou, že ve věci nevypovídala. Naopak, po zjištění, že byla svědkyní M. K. podvedena, sama podala na její osobu trestní oznámení a iniciovala trestní stíhání, kdy při objasňování jednání svědkyně spolupracovala. Jako obviněná vypovídala dne 23. 4. 2012 a zpochybnila podpisy na listinách jí předestřených vrchním komisařem nprap. T. Nevypovídala až při svém druhém výslechu, který policejní komisař opakoval proto, že k prvnímu výslechu se nedostavil obhájce M. K. To jí ovšem nelze přičítat k tíži. Nebyla povinna ve věci vypovídat dvakrát. Obhájce výše jmenované měl navíc možnost se s její prvotní výpovědí seznámit. Právě M. K. byla tou osobou, která ve věci odmítala spolupracovat a nevypovídala. Pokud soud prvního stupně nevzal tyto skutečnosti v úvahu, je evidentní, že se celou věcí zabýval zcela povrchně. O tom, že se s její prvotní výpovědí řádně neseznámil, svědčí i jeho nevědomost o tom, že dovolatelka v jejím rámci navrhovala vypracování znaleckého posudku na určení pravosti jejích podpisů na příslušných listinách. O výsledku řízení měl soud jasno ihned po skončení dokazování. Jestliže pak bez přestávky k závěrečné poradě byl okamžitě vyhlášen rozsudek, nasvědčuje to tomu, že výslechy, které činil, byly v podstatě jen pouhou formalitou. Jinak by ve výroku o vině nemohl popsat skutky tak, jak to učinila obžaloba. V řízení bylo totiž prokázáno, že dovolatelka, kromě přesně nezjištěných listin se svými podpisy, ničeho dalšího peněžnímu ústavu nepředložila a vše učinila jen a pouze svědkyně M. K., která si obdobně počínala v deseti dalších případech, za které byla pravomocně odsouzena Okresním soudem v Třebíči. Dovolatelka nikdy sama neobstarala a peněžnímu ústavu nepředložila listiny, o kterých se píše v obžalobě a následně v odsuzujícím rozsudku. Navíc podpisy na nich nejsou jejími podpisy. Až do doby seznámení se spisovým materiálem obsah listin neznala. Pana A. neznala vůbec. Nikdy u něho nepracovala, nikdy ho neviděla ani s ním nemluvila. Faktury za provedené práce na bytě rovněž nenechala vystavit. Zajistila je s největší pravděpodobností svědkyně K. Kdyby s ní zřejmě nespolupracoval někdo ze spořitelny, k poskytnutí úvěru by nemohlo dojít. Dovolatelka ve skutečnosti nikdy nejednala v přímém či nepřímém úmyslu získat peněžní prostředky z úvěru. Naopak, sama se stala obětí podvodných praktik svědkyně M. K., jako celá řada dalších osob, což je patrné z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Třebíči a samotného rozsudku ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 3 T 56/2011. Dovlatelka pouze uvěřila jejím slibům a nechala se přimět k podpisu žádostí, aniž by měla sebemenší tušení o tom, že svědkyně K. následně svou další činností poskytnutí úvěrů sama zajistí k její tíži.
Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak spatřuje dovolatelka v tom, že ačkoli se odvolala do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, toliko zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, ale už nerozhodl v otázce viny a trestu. Výroky jeho rozhodnutí proto považuje za neúplné.
Protože s ohledem na výše uvedené důvody je obviněná toho názoru, že její dovolání je důvodné jak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., závěrem navrhla zrušení předcházejících rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 10. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo rovněž zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Jestliže dovolatelka spatřuje vadu spočívající v neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu druhého stupně v tom, že v něm chybí samostatný výrok o tom, že její odvolání do výroků o vině a trestu z rozsudku prvního stupně se zamítá, postrádá její dovolání - z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. - opodstatnění.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud podrobil přezkumu podle §254 odst. 1 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněná podala odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil věcně správná rozhodnutí o vině a trestu, avšak pokud šlo o uložení povinnosti obviněné k náhradě škody, považoval je za předčasné, a proto sám v této části rozhodl tak, že se poškozená organizace s celým uplatněným nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby (zde dovolatelky) jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T 531).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování totiž spadá do fáze řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Na tomto místě je třeba konstatovat, že obviněná s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitku absence subjektivní stránky trestného činu (zde úmyslu) v jejím jednání totiž primárně založila na tvrzení, že soudy obou stupňů závěr o její vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. přijaly na základě dokazování provedeného v nedostatečném rozsahu a po nesprávném vyhodnocení důkazů, které měly k dispozici. Jinými slovy, ve věci měly být podle dovolatelky správně učiněny jiné skutkové a tedy i právní závěry. V této souvislosti pak - s poukazem na odmítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování o znalecké posudky z oboru písmoznalectví - zpochybnila pravost svých podpisů na všech listinách souvisejících s žádostmi o poskytnutí předmětných úvěrů a tím i své aktivní jednání směřující k získání úvěrových prostředků, spočívající v uvedení nepravdivých údajů o svém zaměstnání a z něj plynoucích příjmech. Teprve v návaznosti na tuto argumentaci dovolatelka na podkladě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutků).
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor ovšem existuje jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolatelce prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně na str. 4 až 6 shora rozsudku odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněné, jakou uplatnila i ve svém dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona dostatečně zdůvodnil (viz str. 3/4 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně zdůvodněna, či by byla v tomto směru dokonce projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelkou vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadená rozhodnutí splňují. Soud prvního stupně jasně vysvětlil, proč k provedení obhajobou navrhovaného doplnění dokazování nepřistoupil (str. 5 rozsudku). Jakkoli v odůvodnění svého rozsudku skutečně mylně uvedl, že obviněná v přípravném řízení využila svého práva nevypovídat, rozhodně to nemělo ten důsledek, že by - snad z důvodu neznalosti spisu - opomněl jakýkoli důkazní návrh obhajoby, především návrh na vypracování znaleckých posudků k určení pravosti jejích podpisů na úvěrových smlouvách a s nimi souvisejících listinách, jak se naznačuje v dovolání. Odvolací soud pak v písemném vyhotovení svého rozhodnutí rovněž v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. zdůvodnil svůj závěr o tom, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu požadovaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
Protože dovolání obviněné J. K. bylo opřeno dílem o námitku, které z hlediska uplatněného důvodu podle §265b tr. ř. písm. k) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, a jednak o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler