ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.732.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 732/2013 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 11 To 55/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 213/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 14 T 213/2012 , byl obviněný M. K. uznán vinným pokračujícím přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod body 1) – 3) výroku o vině spočívajícím v tom, že:
1) „ poté, co v nezjištěné době v roce 2008 nejprve navázal krátký nespecifikovaný kontakt s dcerou poškozených M. Ch., do zadržení dne 31. 8. 2012 v místě jejich trvalého bydliště v H. ulici v N., okres M., požadoval po poškozených J. Ch., nar., a jejím manželovi J. Ch., nar., opakovaně, někdy i vícekrát v týdnu, různé finanční částky ve výši od 1.500,- Kč do 4.500,- Kč, přičemž celková částka v průběhu 5 let vyplacená obviněnému dosáhla nejméně 77.800,- Kč, své požadavky s pohrůžkami předával poškozeným formou dopisů ve večerních nebo nočních hodinách tak, že hodil kámen do okna domu poškozených, poté předal poškozeným dopis s výší požadované částky s různými důvody, proč částku požaduje, a vyhrožoval, že v případě, že mu částka nebude vyplacena, rozbije okna, dále tím, že pozve svoje kamarády, budou mít peklo, že jejich dcera „bude muset chodit kanálama“ a podobně, přičemž opakovaně sliboval, že zaplacená částka bude poslední ;
2) v přesně nezjištěné době a na nezjištěném místě v úmyslu přinutit poškozeného F. O., nar., vydat mu finanční hotovost, napsal a dne 23. 9. 2011 odevzdal poškozenému dopis, ve kterém je poškozenému neznámými osobami vyhrožováno zapálením auta a bytu, poškozenému sdělil, že dopis převzal od neznámých osob, kterým v dopise požadovanou částku 1.000,- Kč zaplatil, aby výhružky nerealizovaly, čímž odstranil nebezpečí, které poškozenému hrozilo, a po poškozeném požadoval, aby částku 1.000,- Kč předal jemu, v důsledku čehož mu poškozený předal částku 500,- Kč a slíbil doplatit dalších 500,- Kč dodatečně ;
3) dne 24. 9. 2011 kolem 15:15 hod. před domem v ul. J. čp. v N., okres M., požadoval po poškozeném F. O., 500,- Kč a s tím, že pokud částku nedostane, vyhrožoval fyzickým násilím poškozenému a sexuálním násilím vůči družce a nezl. dítěti poškozeného ;
a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku , jichž se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 4) výroku o vině spočívajícím v tom, že 4) „ dne 24. 9. 2011 kolem 15:15 hod. před domem v ul. J. čp. v N., okres M. v přítomnosti dalších osob slovně vulgárně napadl poškozené F. O., nar., J. O., nar., A. H., nar., a D. K., nar., kterým následně vyhrožoval fyzickým napadením, rozbitím auta, služební sanitky, podpálením bytu a sexuálním násilím vůči ženám a nezletilým dětem takovým způsobem, že někteří obyvatelé krátkodobě opustili nebo změnili místo bydliště “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 14 T 213/2012, podal obviněný odvolání, které směřoval do obou výroků rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 11 To 55/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 11 To 55/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 427 - 428), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný má za to, že popis skutku v odsuzující části napadeného rozsudku a učiněná skutková zjištění nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě učiněný závěr o tom, zda obviněný svým jednáním, popsaným v bodě 1) obžaloby, naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, případně zda se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeným.
Obviněný uvedl, že se uvedeného jednání vůči poškozeným manželům Ch. nedopustil. Na rozdíl od výpovědí svědků, které označil za rozporuplné, byla jeho výpověď po celou dobu řízení neměnná a ucelená. Jím uvedená verze nebyla soudy nikterak vyvrácena. Soudům vytkl, že neprovedly jím navrhované důkazy, a tedy soudem zjištěné skutečnosti je nutno považovat za nedostatečné a neúplné, stejně jako nelze přehlédnout, že hodnocení důkazů směřovalo toliko v jeho neprospěch, aniž by soud při svém konečném rozhodnutí zohlednil i důkazy, které jasně svědčí v jeho prospěch. Za zásadní považuje fakt, že sama poškozená Ch. potvrdila, že její dcera M. Ch. byla zbavena způsobilosti v důsledku častých objednávek nepotřebného zboží, za které její rodiče museli zaplatit. Přitom tuto skutečnost nezpochybnili poškození ani v reakci na tvrzení obviněného. Poškozená Ch. přitom uvedla, že finanční prostředky mu poskytovali právě na jeho žádosti o zaplacení objednaného zboží M. Ch. Poškozená také zmínila, že z něho a jeho jednání neměli obavu, neboť peníze mu vždy vyplatili. Poškozený Ch. ve své výpovědi jasně uvedl, že nikoliv pouze obviněnému, nýbrž i dalším osobám, o jejichž totožnosti neměl žádné povědomí, poskytoval finanční prostředky, ať již jako půjčku, či jako odměnu za to, že by tyto osoby mohly napomoci poškozeným „zbavit se“ obviněného. Přitom ani s jedním z těchto uvedených tvrzení se ve svých závěrech nevypořádal soud prvního stupně a následně ani soud odvolací. Obviněný je proto toho názoru, že v projednávané věci existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 11 To 55/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Přípisem ze dne 1. 7. 2013, doručené Nejvyššímu soudu dne 2. 7. 2013, Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 11 To 55/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod zejména v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je namístě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání pod bodem 1) výroku o vině nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kteroužto lze formálně pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na jeho vlastní verzi skutkového stavu a uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, čímž míjí obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených, které označil za rozporuplné, a výpověď svou, kterou naopak označil za neměnnou a ucelenou; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, za jakým účelem byly peníze vypláceny a obecná námitka nedostatečných a neúplných skutkových zjištění), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp., že důkazy, tak jak byly provedeny, nemohou v žádném případě poskytnout jednoznačný a nezpochybnitelný závěr o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se uvedeného jednání vůči poškozeným nedopustil, kdy poukazuje zejména na skutečnost, že finanční částky mu byly poskytovány na podkladě jeho žádostí o zaplacení objednaného zboží M. Ch.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Jak bylo uvedeno výše, při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit právě jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkající se provedených důkazů, stejně jako námitce neprovedení obviněným navržených důkazů, Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť nalézací soud v rámci odůvodnění uvedl, proč a z jakých důvodů shledal doplnění dokazování navrženými důkazy za nadbytečné (str. 11 rozsudku). Ani odvolací soud se neopomněl vyjádřit k navrhovaným důkazům, resp. uvést, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověl („ jsou nadbytečné a není namístě jim vyhovět “ – str. 2 napadeného usnesení). V této souvislosti je namístě uvést, že odvolací soud se vyjádřil i k námitce obviněného, že soud vyslýchal svědky, resp. prováděl důkazy pouze v jeho neprospěch (viz. výše obviněným uplatněná námitka porušení zásady in dubio pro reo), kdy odvolací soud na str. 2 uvedl, že vyslechl i další svědky, zejména svědka G. a svědka K., kdy soud nalézací vyslechl i svědkyni M., kdy se tito svědci měli vyjádřit k věci, resp. potvrdit skutkovou verzi uváděnou obviněným, k čemuž však v rámci jejich výslechů nakonec nedošlo.
Soud prvního stupně při svém rozhodování ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědi poškozených J. Ch. a J. Ch., a zcela nezávislých svědků M. R. a M. S., a dále z listinných důkazů, zejména pak dopisů, které psal obviněný poškozeným.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a