ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.746.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 746/2013 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. J. K ., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 13. 2. 2013, č. j. 42 To 362/2012-123, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 71/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 10. 2012, č. j. 1 T 71/2012-78, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 16. března 2012 v době kolem 12.00 hod. nejméně na pozemní komunikaci III. třídy č. ve směru z H. na P. R., okr. J., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia combi, r. z., přičemž v důsledku požitého alkoholu, kdy mu bylo opakovanými dechovými zkouškami naměřeno množství alkoholu v rozmezí od 2,55 do 2,72 promile, nezvládl řízení, když měl v krvi minimálně 1,20 promile alkoholu, a při projíždění levotočivé zatáčky vyjel s vozidlem vlevo mimo místní komunikaci, kde narazil do meze, čímž došlo k poškození vozidla“. Za to byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 42 To 362/2012-123, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. (viz protokol na č. l. 118) poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě, že obviněný „dne 16. března 2012 v době kolem 12.00 hod. nejméně na pozemní komunikaci III. třídy č. ve směru z H. na P. R., okr. J., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia combi, r. z., řízení nezvládl, při projíždění levotočivé zatáčky vyjel s vozidlem vlevo mimo místní komunikaci, kde narazil do meze, čímž došlo k poškození vozidla, když v krvi obžalovaného v době dopravní nehody bylo nejméně 0,90 g/kg alkoholu “. Za to mu shodně jako soud prvního stupně podle §274 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. K. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval průběh řízení o řádném opravném prostředku (odvolání). Poukázal na to, že odvolací soud sám připustil, že v daném případě nebylo možno s jistotou určit, zda požil alkohol již před jízdou či během ní. Dovolatel připustil, že při kontrole policejní hlídkou měl v krvi hladinu alkoholu ve výši 0,90 - 0,97 g/kg, jak vyplývá ze znaleckého posudku. To však bylo způsobeno jeho požitím až po nehodě, jak v průběhu trestního řízení opakovaně uvedl. Toto jeho tvrzení nebylo ničím vyvráceno. Přesto odvolací soud akceptoval nesprávný závěr soudu prvního stupně, že alkohol požil již před jízdou a následnou nehodou. Jeho závěr ovšem postrádá náležité odůvodnění a v tomto směru je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ani za předpokladu, že by tak učinil, by to podle názoru dovolatele nadále nepostačovalo pro závěr o tom, že byl spáchán trestný čin. Řízení vozidla pod vlivem alkoholu je totiž trestným činem pouze v případě, že se pachatel současně nachází ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Tento stav je při požití alkoholu u každého člověka jiný a je třeba jej posuzovat individuálně. To znamená, že je nutno jej zjišťovat a prokazovat v každém konkrétním případě. V této souvislosti dovolatel současně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky a současně připomněl, že Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyslovil, že podle poznatků lékařské vědy není žádný řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, nedosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1 promile. Této hranice však v posuzovaném případě dosaženo nebylo. Žádný další důkaz k objasnění toho, že by v daném případě dovolatelovy řidičské schopnosti byly v době nehody i při menším množství alkoholu v krvi sníženy natolik, jak vyžaduje skutková podstata přečinu podle §274 tr. zákoníku, vyjma výslechu zasahujících policistů, pak proveden nebyl. Policisté potvrdili pouze to, že dovolatel byl několik desítek minut po nehodě pod vlivem alkoholu. To však dovolatel nijak nerozporoval, když připustil, že po nehodě alkoholický nápoj skutečně požil.
S ohledem na výše uvedené důvody má za to, že o jeho vině nadále přetrvávají důvodné pochybnosti. Odvolací soud dle jeho přesvědčení jednak porušil zásadu materiální pravdy a zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a v konečném důsledku i ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto své dovolání uzavřel návrhem, „ aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadené rozhodnutí co do výroku o vině i o trestu “ . Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poukázal na to, že výchozím předpokladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně je-li to namítáno v dovolání. To se však v daném případě nestalo.
V další části vyjádření státní zástupce připomněl závěry soudní praxe stran posuzování „stavu vylučujícího způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž je tento stav nutné v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat, když za důkaz v trestním řízení může podle §89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. K argumentaci obviněného, že měl v době nehody v krvi nižší hladinu alkoholu než 1,00 g/kg (1 promile), což je podle poznatků lékařské vědy teprve hodnota, kdy žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen bezpečně řídit, státní zástupce uvedl, že to nutně neznamená, že dovolatel byl k řízení vozidla způsobilý. Vedle absolutní nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel při hladině alkoholu v krvi 1 promile a více existuje totiž i nezpůsobilost relativní, a to při koncentracích nižších. Již při 0,8 g/kg alkoholu v krvi se výrazně prohlubují jeho negativní vlivy v podobě zvýšení sebedůvěry a tendence riskovat, dále v podobě zhoršení odhadu vzdálenosti, prodloužení reakční doby, zhoršení přizpůsobování očí a soustředění a rovněž v podobě nástupu tzv. tunelového vidění, tj. zúžení zorného pole.
K dalším námitkám obviněného pak státní zástupce uvedl, že Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, především dostatečně zohlednil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba o požití určitého množství alkoholu až po nehodě. Proto byly ve věci vyhotoveny dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž byla konstatována hranice v alkoholu v jeho krvi v době nehody, při zohlednění následného požití dalšího alkoholu, ve výši 0,90 až 0,97 g/kg, tedy limitně se blížící 1,00 g/kg. Současně odvolací soud po vyhodnocení všech zjištěných skutečností, zejména jízdy obviněného zakončené havárií, a dále výpovědí zasahujících policistů, po skutkové stránce konstatoval, že obviněný v důsledku požitého alkoholu nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Proto bylo zcela namístě dovodit, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost tak činit, když si počínal tak, že automobil nezvládl a došlo k dopravní nehodě. Takovým jednáním pak naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Protože se odvolací soud dle názoru státního zástupce nedopustil žádného z obviněným vytýkaných pochybení, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhovaným způsobem bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný Ing. J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že ani po doplnění dokazování odvolacím soudem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž požil alkohol teprve poté, co havaroval se svým vozidlem, a nikoli před jízdou. Tato námitka je ve své podstatě polemikou se skutkovými zjištěními, o které soud druhého stupně opřel svůj závěr o vině dovolatele přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil v prvé řadě na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tato část jeho argumentace tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Jestliže měl vůči některým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrady, doplnil nejprve dokazování v rozsahu nezbytném pro nové rozhodnutí, provedené důkazy spolu s procesně použitelnými důkazy opatřenými v dosavadním průběhu řízení náležitě zhodnotil a především, jak výstižně poukázal vyjadřující se státní zástupce, v souladu se zásadou in dubio pro reo v pochybnostech zohlednil výsledky dokazování do té míry, že obhajoba obviněného o požití určitého (většího) množství alkoholu teprve až po nehodě nebyla vyvrácena. Své skutkové závěry pak v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz str. 4 dole až 6 napadeného rozsudku).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, kde namítl, že i kdyby odvolací soud přesvědčivě odůvodnil svůj skutkový závěr o tom, že měl skutečně během jízdy hladinu alkoholu v krvi v množství od 0,90 do 0,97 g/kg, neznamenala by ani tato skutečnost sama o sobě, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti ve smyslu skutkové podstaty trestného činu (přečinu) ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. tr. zákoníku.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobí takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Zaměstnáním nebo jinou činností se zde rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení zákonem chráněných zájmů, typicky života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku (k tomu srov. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II – komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 2549/2550). Typickou činností v tomto smyslu je nepochybně řízení motorového vozidla, které vyžaduje schopnost soustředění, pohotové reakce a správné a včasné vnímání situací náhle vzniklých v silničním provozu. Řízení motorového vozidla řidičem, který předtím požil alkoholické nápoje a nacházel se pod jejich vlivem, je nutno považovat za činnost ve smyslu §274 tr. zákoníku, protože možnost ohrožení výše citovaných zájmů chráněných zákonem je dána již jen fyzikálními vlastnostmi vozidla (zejména hmotností a rychlostí a motorickou silou), a od nich odvozenými destruktivními nehodovými účinky.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že podle ustálené soudní judikatury je nutno stav vylučující řidičskou způsobilost ve smyslu ustanovení §274 tr. zákoníku zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním případě; zvláště pak, je-li hladina alkoholu v krvi řidiče v době řízení nižší než 1 promile, tzn. nedosahuje-li takového množství, kdy podle poznatků lékařské vědy ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo.
Tuto zásadu však odvolací soud při právním posouzení zjištěných skutkových okolností neporušil. Znaleckým posudkem zjištěná míra ovlivnění dovolatele alkoholem v době jízdy, která byla jen nepatrně nižší než obecně uznávaná hranice absolutní nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel (viz výše), spolu se skutečností, že dovolatel v tomto stavu nezvládl řízení vozidla a havaroval, závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jeho jednáním plně odůvodňují.
Protože dovolání obviněného Ing. J. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno v žádném směru opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler