ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.793.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 793/2013 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou I. Sch ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 9 To 511/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 62/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 62/2012, byla obviněná I. Sch. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „vystupujíc jako údajná obchodnice a investorka v obchodě s realitami a zlatem, poté, co získala důvěru poškozených, postupně pod různými smyšlenými legendami, zejména pod legendou následného zhodnocení finančních prostředků vylákala a v místě svého tehdejšího pobytu na adrese P., R., převzala od M. Č., dne 26. 1. 2010 v dopoledních hodinách finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč, dne 6. 2. 2010 finanční hotovost ve výši 850.000,- Kč, dne 26. 4. 2010 finanční hotovost ve výši 190.000,- Kč, kterou pro obžalovanou převzala K. V., přičemž koncem měsíce srpna 2010 poukázala prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení na účet M. Č. pouze částku ve výši 500,- Kč, čímž poškozené M. Č. způsobila škodu ve výši 1.140.000,- Kč, od T. K., nar., převzala dne 13. 4. 2010 opět na shora uvedené adrese finanční hotovost ve výši 150.000,- Kč, přičemž nechala dne 4. 5. 2010 zaslat finanční prostředky ve výši 25.000,- Kč ze své hotovosti prostřednictvím K. V., nar., na účet poškozené a dále koncem měsíce srpna 2010 poukázala prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení na účet T. K. částku ve výši 500,- Kč, čímž poškozené T. K. způsobila škodu ve výši 150.000,- Kč, přičemž takto získané finanční prostředky neměla již od počátku v úmyslu vrátit, přitom poškozené nepravdivě informovala a ubezpečovala o tom, že peníze investovala, což nebylo v jejích reálných možnostech a schopnostech, jelikož v dané době měla pozastavené živnostenské oprávnění, navíc v naprosto odlišném oboru podnikání než poškozeným uváděla, vylákanou finanční hotovost do současné doby zcela nevrátila a užila pro svou potřebu, čímž způsobila škodu v celkové výši 1.290.000,- Kč“. Za to byla obviněná podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení přiměřené povinnosti během odkladu trestu dle svých sil a možností nahradit způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. Č. částku 1.000.000,- Kč a poškozené T. K. částku 114.500,- Kč. Posledně uvedenou poškozenou pak se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 9 To 511/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 3. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná I. Sch. následně dovolání , které současně směřovala i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že „nebylo prokázáno, že skutek, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, byl skutečně prokázán“. V předmětné věci je podle ní především dán extrémní rozpor (nesoulad) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů. Soudům vytkla, že nedodržely zásadu in dubio pro reo, když posuzovaly předložené důkazy jednostranně v její neprospěch a některé jí navržené důkazy neprovedly vůbec. Odvolací soud se podle dovolatelky nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a z nesprávně posouzeného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry. Přehlédl rovněž to, že soud prvního stupně porušil při výslechu svědkyně K. V. ustanovení §212 tr. ř., když jí „předestřel“ výpověď na č. l. 141 až 145 spisu a takto ji ovlivnil. Naopak, při posuzování řádného opravného prostředku sám z této výpovědi svědkyně z hlavního líčení vycházel, byť byla učiněna v rozporu s trestním řádem. Přitom šlo o rozhodující důkaz za situace, kdy závěr o vině dovolatelky byl vystavěn výlučně na výpovědi svědkyně M. Č., která uvedla, že právě K. V. měla předat dne 26. 4. 2010 finanční hotovost ve výši 190.000,- Kč určenou pro dovolatelku. Žádným z důkazů ovšem nebylo prokázáno, že by svědkyně V. tuto částku dovolatelce předala nebo že by s ní byla v této souvislosti v jakémkoli kontaktu. To vyloučila ve své výpovědi i svědkyně K., která při hlavním líčení uvedla, že obviněné v době po 26. 4. 2010 žádná finanční hotovost do E. nepřišla. Spáchání dílčího skutku ve vztahu k M. Č. bylo podle dovolatelky prokazováno pouze výpovědí této poškozené. Jediný přímý důkaz o tom, že by od poškozené převzala v rozsudku uvedené peněžní částky, však neexistuje. S věrohodností této svědkyně a rozpory v jejích výpovědích se soudy nijak nevypořádaly. Nepovažovaly za nepravděpodobné až těžko uvěřitelné, že by svědkyně obviněné předala takové finanční prostředky bez jakéhokoli potvrzení. Svědkyně si nepamatovala, kdy a jak mělo k předání peněz dojít, velikost obálky s finanční hotovostí ve výši 850.000,- Kč ani nominální hodnotu bankovek, z nichž se tato částka skládala. Svědkyně V. pak rezolutně popřela, že by převzala jakoukoli obálku obsahující tvrzenou částku 190.000,- Kč. V návaznosti na to považuje dovolatelka za zcela nesprávné, že soudy obou stupňů vycházely při rozhodování o její vině z výpovědí svědků M., B., B. a Č., podávajících svědectví pouze z doslechu. Dovolatelka opakovaně žádala o to, aby věrohodnost výpovědi svědkyně Č. byla zkoumána znalecky. Soud prvního stupně svůj postup, kdy k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu neodůvodnil vůbec. Soud odvolací pak tento postup zcela akceptoval s tím, že pro doplnění důkazů dle návrhu obhajoby neshledal žádné důvody.
Pokud jde o spáchání dílčího skutku ve vztahu k osobě poškozené T. K., resp. převzetí částky ve výši 150.000,- Kč, má dovolatelka za to, že se nedopustila jednání, které by naplňovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku či jiného trestného činu. Nikdy nepopřela, že peníze od poškozené převzala. Stalo se tak ovšem na základě dohody o jejich úschově z důvodů společného odletu dne 26. 4. 2010 do E. Kromě toho prokazatelně poškozené finanční prostředky vracela formou půjčky na nájem bytu, peněz na obleky dětí či úhrady pobytu v E., včetně letenek, ubytování a stravy. Soudy se nevypořádaly s její obhajobou, že svěřené peníze jí byly z bytu odcizeny, což zjistila až po příletu z ciziny za přítomnosti poškozené. Nezabývaly se ani možným motivem obou poškozených dovolatelku křivě obvinit.
V závěru dovolání pak obviněná poukázala na to, že ani jedna z poškozených se nepokusila domoci se svého práva u civilního soudu. V této souvislosti citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle nějž „není přijatelné, aby trestním postihem byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti účastníka soukromoprávních vztahů při ochraně jeho práv. V takovém případě je namístě užití instrumentů soukromoprávních“.
S ohledem na výše rekapitulované důvody navrhla, aby dovolací soud podle ustanovení §265k a násl. tr. ř. rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 511/2012, příp. i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 62/2012, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 29. 5. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. 6. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná I. Sch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedený výklad uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka jej nenaplnila argumentací, v jejímž rámci zpochybňuje úplnost provedeného dokazování a kvalitu jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. V této části dovolání totiž nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitku absence jednotlivých znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v jejím jednání ve skutečnosti založila primárně na tvrzení, že soudy obou stupňů v její neprospěch porušily zásadu in dubio pro reo , v důsledku čehož pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje pak obviněná (dovolatelka) ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle ní nedovolovaly, aby mohla být výše uvedenou trestnou činností uznána vinnou. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhala především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnila z převážné části na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud přitom respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolatelce prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, proč považoval její obhajobu, v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, za vyvrácenou (viz str. 6 a 7 odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněné jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 2 dole a 3 napadeného usnesení). Nepřehlédl ani procesní námitku obviněné, že soud prvního stupně v hlavním líčení pochybil, jestliže v případě svědkyně V. podle §212 odst. 1 tr. ř. předestřel její výpověď z přípravného řízení na úředním záznamu o vysvětlení osob podle §158 odst. 5 tr. ř., ačkoli mohl postupovat toliko podle §211 odst. 6 tr. ř., tedy tuto výpověď přečíst za souhlasu obviněné a státního zástupce. Zároveň však zdůraznil, že pro účely odvolacího přezkumu s touto výpovědí pracoval toliko v rozsahu, co svědkyně uvedla v hlavním líčení, bez předestření výpovědi původní. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce dovolatelky týkající se provádění a hodnocení důkazů Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadené usnesení odvolacího soudu splňuje, když důvody, pro které soud nepřistoupil k obhajobou navrhovanému doplnění dokazování o znalecký posudek k hodnověrnosti výpovědí poškozené M. Č., jsou vysvětleny na str. 3 odůvodnění. Odvolací soud dal zřetelně najevo, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí tohoto důkazního návrhu považuje za správné, přestože nalézací soud pochybil v tom, že tento postup neodůvodnil, ač tak správně učinit měl.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantně pouze námitkou, že její jednání bylo nepřípustně kriminalizováno, když se poškozené nedomáhaly svých nároků v občanskoprávním řízení, ač tak učinit mohly. Jinými slovy, že ochranu jejich subjektivních práv nepřípustně převzaly orgány činné v trestním řízení.
Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Je pravdou, že zásada subsidiarity trestní represe (nyní výslovně vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./), jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť společensky škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Výklad výše uvedené zásady, jak jej předkládá dovolatelka, je ovšem velmi zjednodušující a především odhlíží od podstaty jejího vysoce závažného jednání, kdy využila nabyté důvěry ze strany poškozených a uvedením v omyl s cílem se obohatit od nich vylákala značné finanční částky, aniž by kdy měla v úmyslu je vhodnou investicí zhodnotit, jak předtím přislíbila. Podstatné je, že dovolatelka od počátku jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že právní vztahy s poškozenými jsou založeny na podvodu (úmyslném uvedení někoho v omyl), jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného vlastního obohacení na jejich úkor a k jejich škodě. Tím se její jednání zřetelně vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze uzavřít, že obviněná (dovolatelka) byla zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uznána vinnou právem. Nejvyšší soud jí proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněné I. Sch. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler