ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.810.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 810/2013-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný J. V. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 5 To 98/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 5 To 98/2013 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 T 151/2012.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 T 151/2012 , byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém podkladě, že:
„dne 12. 7. 2012 v 8:05 hod. v B. na křižovatce ulic V. a V. řídil osobní motorové vozidlo značky Hyundai Terrcan, RZ:, přičemž při odbočování vlevo nedal přednost protijedoucímu vozidlu a způsobil dopravní nehodu, při jejímž objasňování vyšlo najevo, že není držitelem žádného řidičského oprávnění, neboť dne 9. 5. 2012 osobně převzal rozhodnutí Městského úřadu P. ze dne 23. 4. 2012, č. j., které nabylo právní moci dne 25. 5. 2012, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí.“
Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvacetičtyř měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 5 To 98/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 3. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí prvostupňového i odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že za dané procesní i věcné situace považuje napadená rozhodnutí za předčasná, neboť jich bylo dosaženo nesprávným procesním postupem. Uvedl, že ve věci bylo nejprve rozhodnuto trestním příkazem, který napadl odporem, v němž se výslovně ohradil proti nemožnosti argumentovat a předkládat důkazy ve svůj prospěch. Následně bylo nařízeno hlavní líčení, ze kterého se písemně omluvil a současně výslovně požádal o odročení jednání z důvodu požadavku osobní účasti u jednání. Soud však podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, a to přesto, že obviněný dal soudu jednoznačně najevo, že hodlal využít svého práva na aktivní osobní obhajobu. Odvolací soud jej sice ve veřejném zasedání následně vyslechl, konfrontoval jej však pouze se zlomkem shromážděného důkazního materiálu a na tomto základě vyhodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou. Obviněný rovněž připomněl, že ve věci bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, v němž byl z podstaty tohoto řízení prostor pro jeho obhajobu zúžen. Právo na obhajobu tak měl mít možnost využít až v řízení před soudem. Obviněný považuje postup odvolacího soudu, který se pokusil uvedenou zásadní procesní vadu předchozího řízení zhojit ve vlastní kompetenci de facto věcně (ač je ze své podstaty soudem „přezkumným“, nikoli „hodnotícím“), jako tzv. odnětí instance.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 5 To 98/2013, eventuálně také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 T 151/2012, a přikázal pak věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 2. 7. 2013. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nevyjádřil. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že ve věci bylo konáno zkrácené přípravné řízení podle §179a a násl. tr. ř., v jehož rámci byl obviněný vyslechnut jako podezřelý (č. l. 31). Po podání návrhu na potrestání vydal Městský soud v Brně trestní příkaz, kterým uznal obviněného vinným ze spáchání shora uvedeného přečinu (č. l. 47). Proti trestnímu příkazu podal obviněný odpor, ve kterém uvedl, že se cítí nevinen a že mu nebyla dána možnost argumentovat a předkládat důkazy v jeho prospěch (č. l. 52). Městský soud v Brně nařídil hlavní líčení na den 14. 1. 2013, ale vzhledem k tomu, že se obviněnému nepodařilo doručit předvolání, přeložil hlavní líčení na den 4. 2. 2013 (č. l. 57). Obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení doručeno dne 25. 1. 2013 (č. l. 58). Dne 30. 1. 2013 došla soudu omluva obviněného z hlavního líčení společně s žádostí o odročení hlavního líčení, jako důvod omluvy uvedl obviněný své neodkladné pracovní povinnosti (č. l. 62). V rámci hlavního líčení konaného dne 4. 2. 2013 rozhodl soud tak, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bylo hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného). Městský soud v Brně následně rozsudkem uznal obviněného vinným ze spáchání shoda uvedeného přečinu (č. l. 67). V odůvodnění rozsudku se soud ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nevyjádřil. Rozsudek napadl obviněný odvoláním, ve kterém brojil proti porušení práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces, když hlavní líčení proběhlo bez jeho přítomnosti, ačkoliv výslovně žádal o jeho odročení (č. l. 74). Poté, kdy odvolací soud nařídil projednání odvolání ve veřejném zasedání, navrhl obviněný provedení výslechu obviněného a dále navrhl provedení důkazu čtením listiny „Záznam“, kterou předložil soudu (č. l. 81). Listina označená jako „Záznam“ je písemností sepsanou obhájcem obviněného v advokátní kanceláři, jejímž obsahem je vyjádření osoby R. K. (jeden z účastníků dopravní nehody) k situaci po nehodě (č. l. 82). V rámci veřejného zasedání odvolací soud obviněného k věci vyslechl (č. l. 84). Odvolání obviněného odvolací soud následně zamítl, přičemž v odůvodnění usnesení uvedl, že byla zachována ustanovení tr. ř. zabezpečující právo obhajoby a objasnění věci, když nalézací soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, neboť byly beze zbytku splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného uvedené v §202 odst. 2 tr. ř. (č. l. 90).
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), upravuje §202 odst. 2 tr. ř. Tyto podmínky se s jistou modifikací uplatní i ve zjednodušeném řízení vedeném samosoudcem po podání návrhu na potrestání po zkráceném přípravném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 4 Tdo 659/2011). V takovém případě lze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného provést, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom návrh na potrestání byl obžalovanému řádně doručen a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut jako podezřelý.
Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně postupoval pouze ve shodě s formálními podmínkami uvedenými v ustanovení §202 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. ř. Materiální podmínky uvedené v §202 odst. 2 tr. ř. však nebyly splněny, jelikož nebylo možné věc spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného. K tomu lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 1994, sp. zn. 5 To 470/94, publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 4/1995, str. 91, podle kterého nejsou podmínky §202 odst. 2 tr. ř. ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného splněny, jestliže obžalovaný požádá o odročení hlavního líčení proto, že se jej on, ani jeho obhájce z vážných důvodů nemohou účastnit. Provedení hlavního líčení za těchto okolností je závažným porušením práva na obhajobu.
Otázka přítomnosti obviněného v hlavním líčení je součástí ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, a ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. V hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
V dané věci obviněný dával od počátku řízení před soudem dostatečně najevo, že hodlá využít svého práva být hlavnímu líčení přítomen a aktivně se obhajovat. Byť se obviněný fakticky omluvil z již druhého termínu hlavního líčení, jednalo se o jeho první omluvu, jelikož předvolání na první termín hlavního líčení mu nebylo vůbec doručeno. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení předvolání k prvnímu termínu hlavního líčení obviněnému nedoručily, nelze zohledňovat k tíži obviněného. Jeho omluvu tak nelze považovat za účelovou (účelově opakovanou), jejímž cílem by bylo trestní řízení nedůvodně prodlužovat, když rovněž důvod omluvy by bylo možné jinak akceptovat. Lze tak přisvědčit námitce obviněného, že v důsledku jeho nepřítomnosti u hlavního líčení neměl možnost uplatnit všechna práva náležející mu podle trestního řádu. Přestože se odvolací soud pokusil tento deficit předcházejícího řízení napravit provedením výslechu obviněného ve veřejném zasedání, nebylo to vzhledem k významu dotčených práv obviněného již v potřebném rozsahu možné. Úlohu nalézacího soudu tak fakticky přebíral obhájce obviněného, který „vyslýchal svědky“, a jejich vyjádření pak předkládal odvolacímu soudu. Těžištěm dokazování však je v rámci řízení před soudem hlavní líčení, v jehož rámci by se měl především nalézací soud vypořádat s obhajobou obviněného a jeho návrhy na doplnění dokazování. V této souvislosti nutno zmínit, že obviněný uvedl jména dvou osob, údajně možných přímých svědků, aniž by soud prvního stupně měl možnost se s tímto jakkoli vypořádat, tuto okolnost pominul i soud odvolací.
Ve světle uvedeného shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. jako důvodné.
Z jeho podnětu pak podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 5 To 98/2013 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 T 151/2012. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Brně bude muset znovu provést hlavní líčení. V novém řízení bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby umožnil obviněnému realizaci jeho práva být přítomen hlavnímu líčení a vypořádal se s jeho obhajobou a případnými návrhy na doplnění dokazování.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký