ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.183.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 183/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce L. O., zastoupeného Mgr. Daliborem Franzem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1298/7, proti žalované České republice-Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 176/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2012, č.j. 1 Co 9/2012-105, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2011, č.j. 31 C 176/2010-85, výrokem I. uložil žalované zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění: „ Vězeňská služba České republiky se tímto omlouvá panu L. O. za neoprávněný zásah do jeho práva na zdraví způsobený v době jeho pobytu ve Věznici Valdice a ve Věznici Plzeň tím, že byl vystaven vlivu zplodin z tabákových výrobků a pasivnímu kouření.“ Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, v němž požadovaný obsah písemné omluvy přesahuje obsah omluvy uvedený ve výroku I. rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 10.000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem V. přiznal zástupci žalobce odměnu a náhradu hotových výdajů, jejichž výše bude stanovena po právní moci rozsudku v samostatném usnesení.
K odvolání žalobce do výroku III. (a tím i do souvisejícího výroku IV.) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č.j. 1 Co 9/2012-105, výrokem I. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. a IV. výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, z kterého vyplynulo, že po dobu výkonu trestu ve Věznici Valdice a částečně i ve Věznici Plzeň-Bory nebylo vyhověno žádosti žalobce o oddělené umístění od vězňů kuřáků. Žalovaná tak porušila příkaz daný podle ustanovení §23 odst. 6 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Tím žalovaná neoprávněně zasáhla do žalobcových osobnostních práv, konkrétně do žalobcova práva na zdraví. Odvolací soud však nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze klást k tíži žalobci, že odmítl označit konkrétní spoluvězně, kteří porušovali zákaz kouření mimo vyhrazené prostory. Konstatoval, že právě žalobce, pokud věděl o porušování zákazu kouření spoluvězni, nesdělil tyto poznatky žalované, aby tak mohla vyvodit nejen odpovědnost vůči konkrétním porušitelům zákazu, nýbrž současně i zjednat účinnou nápravu. Odvolací soud přitom dále zdůraznil, že samotný žalobce porušoval své povinnosti vězně, neboť směňoval či obchodoval s tabákovými výrobky, které si nechal zasílat, a tím tak sám porušoval příslušné předpisy.
Při úvaze o formě zadostiučinění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za přiměřený požadavek na omluvu ze strany žalované. Stejně tak neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci s odůvodněním, že ač doba trvání zjištěného neoprávněného zásahu žalované byla relativně delší, neměla za následek zhoršení zdravotního stavu žalobce, a dále vzal v úvahu počínání žalobce v rámci výkonu trestu odnětí svobody spočívající ve výše zmíněném porušování předpisů. Za tohoto stavu (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud považoval za bezpředmětné zabývat se otázkou případného promlčení uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Polemizuje především s tím, že soudy neměly aplikovat ustanovení §101 obč. zák. o promlčitelnosti nároku žalobce, když v tomto ohledu došlo ke změně judikatury až rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, a odkazuje v této souvislosti také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 5. 8. 2010. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila ve svém podání ze dne 2. 1. 2013 žalovaná a navrhla jeho zamítnutí v plném rozsahu.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. dubna 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci ) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, která by v souvislosti s aplikací ustanovení §11násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, neboť otázka možného promlčení uplatněného nároku nebyla odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí řešena. Dovolatel takto neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Protože z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu