ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3357.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3357/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. N. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti žalované Ing. L. K. , zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 6, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 146/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 16 Co 321/2011-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 16 Co 321/2011-118, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č. j. 52 C 146/2007-76, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 52 C 146/2007-76, určil, že „A. K., rozená S., posledně bytem B., byla ke dni úmrtí, tedy ke dni 23. 3. 2008, vlastníkem bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 4. nadzemním podlaží domu na ulici P., č. or. 27 v B., který je zapsán u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, jako bytová jednotka č. 520/10 v budově č. 520, na pozemcích p. č. 1676, p. č. 2865/2 a p. č. 2867/2 na LV č. 1392 pro k. ú. K., obec B., okres B. – město“ (dále již „předmětný byt“) , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. „Nejprve se soud v souladu s ust. §80 písm. c) o. s. ř. zabýval existencí naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o situaci, kdy je ohroženo právo žalobkyně a její právní postavení je nejisté, neboť žalobkyně jako zákonná dědička A. K. (§473 odst. 1 ObčZ) nemá jiné možnosti jak se domoci svých práv zákonné dědičky, když jako vlastnice předmětné nemovitosti je v katastru nemovitostí evidována žalovaná.“ Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, pro jaké důvody shledal předmětnou věcnou smlouvu absolutně neplatnou, a proč vyhověl této určovací žalobě.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podanou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku vyložil, že „zastává stanovisko, že u žalobkyně naléhavý právní zájem na určení dán není, neboť tato má jiné možnosti, jak se svých práv zákonné dědičky domoci. K tomu, aby se tak stalo (na základě petitu, jehož vydání se domáhá, by katastrální úřad změnu zápisu neprovedl), ale musí zvolit zcela jinou právní cestu. Mimo uvedené nelze pominout ani to, že i soud výrazně pochybil, pokud po úmrtí paní A. K. (původní první žalované) jednal na straně žalované s vnučkou zemřelé, druhou žalovanou Ing. L. K., že vůbec ve věci jednal, neboť ani jedna z účastnic nebyla v řízení legitimována – žalobkyně nebyla účastnicí napadené smlouvy, žalovaná nebyla dědičkou (po smrti první žalované, po zjištění okruhu dědiců a jejich poučení o dědickém právu mělo dojít na straně žalované k záměně účastníků. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 60 D 268/2008 – dědické řízení po zemř. A. K. bylo zjištěno, že dědičkami zůstavitelky byly její dvě dcery, a to paní I. N. a paní H. K.….Za uvedené situace bylo zjevné, že nikoliv postupem zvoleným žalobkyní a chybně přijatým i soudem I. stupně, když na straně žalované zůstal jednat již jen s Ing. K., ale pouze postupem podle ust. §175y odst. 1 o. s. ř., mohla žalobkyně, domáhající se, aby její právo zákonné dědičky k předmětnému bytu nebylo pominuto, se svého jí tvrzeného práva domoci. Pokud zvolila jinou cestu, a i poté, co její matka, původní první žalovaná, zemřela, trvala na žalobě na určení z důvodů jí uváděných proti nedědičce, pochybila; v takto vedeném sporu nemohla být úspěšná.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., který v dovolání podrobně vymezuje. Předně namítá, že §175y odst. 1 o. s. ř. nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo dědické řízení. Dovolatelka je zákonnou dědičkou A. K., přičemž nemá jiné možnosti jak se domoci svých práv zákonné dědičky než prostřednictvím žaloby na určení; má tedy naléhavý právní zájem na předmětném určení. Po vydání takového rozhodnutí by totiž došlo k dodatečnému projednání dědictví ve smyslu §175x o. s. ř. Nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu stran nedostatku věcné aktivní legitimace. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti i ten, kdo není účastníkem této smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení. Z toho je zřejmé, že dovolatelka byla v předmětném řízení aktivně legitimována, stejně jako žalovaná, která byla účastnicí předmětné kupní smlouvy, jejíž platnost byla v řízení před soudem prvního stupně zkoumána a posuzována jako předběžná otázka. I kdyby tomu tak nebylo, tak stejně nebylo možné vytýkat soudu prvního stupně, že po smrti původní první žalované A. K. ve věci jednal, neboť věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování; soud ji může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005). Kromě toho v právní argumentaci odvolacího soudu lze spatřovat zásadní rozpor, když na jedné straně odvolací soud uzavírá, že ve věci nemělo být z důvodu nedostatku věcné legitimace obou účastnic vůbec jednáno, na druhé straně však uvádí, že po smrti první žalované a po zjištění okruhu dědiců mělo dojít na straně žalované k záměně účastníků. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil napadený rozsudek, tj. podané žalobě vyhověl, změnil nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání se naopak ztotožnila s právní argumentací odvolacího soudu a jeho rozsudek považuje za věcně správný. Odkázala přitom strab dosahu §159a odst. 1 o. s. ř. a okruhu účastníků řízení na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, ve kterém byl vyložen právní názor, že účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c), neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. V dědickém řízení po zemřelé A. K. bylo zjištěno, že dědičkami zůstavitelky byly její dvě dcery, a to I. N. a H. K.. H. K. ovšem nebyla účastnicí řízení o určení vlastnictví k předmětnému bytu a v takovém případě by výrok rozsudku o tom, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětného bytu, s ohledem na §159a odst. 1 o. s. ř., nebyl pro ni závazný; současně takové rozhodnutí by nemohlo být ani spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. Odvolací soud proto postupoval naprosto věcně správně, když změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky naléhavého právního zájmu dědice na podání žaloby o určení vlastnictví, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětné nemovitosti, odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Jak již bylo výše zreferováno z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud označil za nesprávný právní názor, že dědic se může určovací žalobou domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětné nemovitosti. Takový právní názor je ovšem v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který např. v aktuálním rozsudku ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012 (poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) uzavřel (shrnuto z odůvodnění tohoto rozsudku), že účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, pak takové rozhodnutí neodstraní stav právní nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. Nechtějí-li dědicové vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. byl osvědčen. Přípustnost dovolání pak založila dovolacímu soudu povinnost přihlédnout i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Taková jiná vada, jak bude vyloženo následovně, přitom zatěžuje prvoinstanční i odvolací řízení.
Z obsahu spisu (z podané žaloby u soudu prvního stupně dne 26. června 2007) vyplývá, že dovolatelka původně podala žalobu proti žalovaným 1) A. K. a 2) Ing. L. K. (která v době podání žaloby podle přiloženého výpisu z katastru nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice předmětného bytu), přičemž po smrti žalované 1), dne 23. března 2008, dovolatelka (prostřednictvím svého advokáta) navrhla změnu žaloby v části jejího žalobního petitu (ve znění shora citovaném), kterou soud prvního stupně (při jednání dne 23. března 2010) usnesením připustil.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Dovolací soud vychází ze závěrů odborné literatury a judikatury potud, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože se jedná o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit ve smyslu §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Pokud soud zamítne určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by žalobce o uvedené procesní povinnosti poučil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soud řád I., §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 2564/2009.).
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že je procesní povinností žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení. Je třeba rovněž zdůraznit, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby) po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (op. Beckova komentáře, str. 527). V případě nesplnění těchto procesních povinností musí soud postupovat podle §118a o. s. ř.
V posuzované věci soud prvního stupně nesprávně měl za to, že takto dovolatelkou učiněná a posléze nalézacím soudem reflektovaná změna žaloby (v části jejího žalobního petitu) zakládá její naléhavý právní zájem na požadovaném určení věcně právního vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu. Soud prvního stupně k tomu pouze uvedl, že dovolatelka „jako zákonná dědička A. K. (§473 odst. 1 ObčZ) nemá jiné možnosti jak se domoci svých práv zákonné dědičky, když jako vlastnice předmětné nemovitosti je v katastru nemovitostí evidovaná žalovaná.“ Tento právní názor ovšem v procesní situaci, kdy se okruh účastníků nekryl s okruhem dědiců zůstavitelky, nemohl ve světle již v té době publikované judikatury Nejvyššího soudu obstát. Pokud by totiž rozsudek prvního stupně, vyhovující zcela podané žalobě, nabyl právní moci, nemohl by být závazný vůči těm dědicům, kteří nebyli účastníky tohoto řízení. Z toho pak také pramení závěr, že taková žaloba by nepřinesla občanským soudním řádem sledovaný účel, tj. aby o takové žalobě bylo soudy rozhodováno jen v těch případech, kdy právní postavení žalobce by bez tohoto určení bylo ohroženo, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (naléhavý právní zájem), resp. aby směřovala vůči všem (právem předvídaným) věcně legitimovaným účastníkům řízení (věcná legitimace). Odvolací soud měl toto pochybení soudu prvního stupně zaregistrovat a procesně na ně reagovat vydáním kasačního rozhodnutí, obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně v řízení prováděl dokazování i znaleckým posudkem a ve věci meritorně rozhodl, takže dovolatelka byla utvrzována v přesvědčení, že svůj naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě soudu osvědčila a v této procesní otázce nepanují žádné pochybnosti. Dovolatelce se přirozeně (již pro fázi odvolacího řízení a nemožnost příp. postupu ve smyslu §92 odst. 1 či 2 o. s. ř.) nemohlo dostat relevantní procesní signalizace ani při odvolacím jednání dne 21. listopadu 2012, při kterém odvolací soud ve vztahu k dovolatelce učinil následující: „Předsedkyně senátu s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodnutí učinila dotaz na právní zástupkyni žalobkyně, zda stále trvá na podané žalobě, a to i s ohledem na průběh proběhlého dědického řízení“ (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. listopadu 2012 na č.l. 105 procesního spisu).
Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu