ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.936.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 936/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem Advokátní kanceláře Kříž a partneři s. r. o., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným 1) Ing. V. A. , a 2) Ing. E. A. , zastoupeným JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 10, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 272/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 316/2012-155, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 316/2012-155, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23 C 272/2009-115, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23 C 272/2009-115, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem čtyř garáží bez evidenčního či jiného čísla, postavených na pozemkové parcele č. 3696/11 v katastrálním území M., zapsaného na listu vlastnictví 2336, vedené Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném řízení uzavřel, že žalovaní nejsou vlastníky předmětných garáží. Tyto garáže „nebyly předmětem veřejné držby, protože nikdy nepřešly na podnik Potraviny, stejně jako další objekty…které si ponechal ve správě MNV v Praze-Modřanech.“ Důvodnou neshledal ani námitku žalovaných, že garáže jsou součástí předmětného objektu obchodního pavilonu. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že „Tato otázka byla řešena již ve sporu 27 C 335/2004 (u téhož soudu) ; soud tam dospěl k závěru, že tyto garáže nejsou součástí obchodního pavilonu ani jeho příslušenstvím. Garáže měly od začátku jiný právní osud než obchodní pavilon a nebyly ve smyslu ust. §121 odst. 1 o. z. užívány trvale s touto budovou. Garáže spravoval MNV v Praze-Modřanech, zatímco obchodní pavilon a garáže pod rampou spravoval podnik Potraviny. Garáže elko tak od začátku netvořily příslušenství obchodního pavilonu, který vlastní žalovaní. Jsou samostatnou věcí v právním smyslu, jejich ‚osud‘ nezávisí na osudu pavilonu.“
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, jak byl vyložen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Předně zpochybňují aktivní legitimaci žalobkyně. Dále namítají, že sporné garáže byly vždy stavebně součástí celé budovy, byly napojeny na elektrické vedení v budově a jediný elektroměr, dle kterého hradili spotřebu vždy dovolatelé. Garáže nikdy nebyly zapsány samostatně ani spoluvlastnickým podílem v katastru nemovitostí. Právní předchůdci dovolatelů vydražili celý objekt, za celý tento objekt také zaplatili, vydražení objektu a předmětných pozemků jim bylo řádně potvrzeno a zapsáno do katastru nemovitostí. Tím, že (odvolací) soud rozhodl o vlastnictví žalobce bez předložení dokladů a listin, kterými se dle zákona vlastnictví prokazuje a posoudil věc podle jiných, blíže nespecifikovaných právních předpisů, než které na věc dopadají, jsou naplněny dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konečně dovolatelé brojí také proti nákladovému výroku a odkazují v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu. Žalovaný 1) pak uvedl, že „není jisté, zda je osobou oprávněnou podat dovolání, neboť v napadeném rozsudku je 1. žalovaný označen jako Ing. V. A. a taková osoba nebyla nikdy účastníkem řízení.“ Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že tuto věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dále konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (ohledně identity žalovaného 1/ nepanují žádné rozpory, přičemž z důvodu procesní ekonomie - s ohledem na nezbytnost kasace napadeného rozsudku - nebylo již zapotřebí podstupovat proceduru ve smyslu §164 o. s. ř., byl-li žalovaný 1/ stran svého příjmení v napadeném rozsudku nesprávně označen), řádně zastoupenými advokátkou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při rozhodování pominul (níže označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, a je i důvodné.
V posuzované věci se řešení vlastnického práva k předmětným garážím odvíjelo od zodpovězení otázky, zda tyto garáže tvořily součást vydražené provozní jednotky „Cukrárny Pomořanská 2168/48, Praha 4 - Pomořanská“, anebo zda se jednalo o příslušenství věci hlavní (zmíněné provozovny). Odvolací soud vyloučil, že by předmětné garáže byly příslušenstvím věci hlavní, relevantně se však – stejně jako soud prvního stupně - nezabýval otázkou, zda tyto garáže splňují charakter součásti zmíněné provozní jednotky. Odvolací soud implicite tak převzal právní názor obsažený v prvoinstančním rozsudku, totiž že „Tato otázka byla řešena již ve sporu 27 C 335/2004“ , ve kterém „soud tam dospěl k závěru, že tyto garáže nejsou součástí obchodního pavilonu ani jeho příslušenstvím.“ Z obsahu spisu ovšem nelze zjistit, zda uvedená otázka byla v uvedeném řízení vskutku takto pravomocně rozsouzena, když sám žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání dovolatelů ze dne 29. května 2012 (viz podání na č.l. 138 a násl.) k tomu uvádí: „1) o otázce vlastnického práva ke 4 garážím na pozemku parc. č. 3696/11 v katastrálním území M., bylo již v minulosti nadepsaným soudem rozhodováno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j.: 27 C 335/2004-84, ze dne 21. 5. 2008, jímž bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných 4 garáží je Hlavní město Praha, tedy žalobce. Věc nebyla dořešena pouze z toho důvodu, že jako žalobce vystupoval v uvedeném sporu Městská část Praha 12 a odvolací sodu (Městský soud v Praze) dospěl k právnímu názoru, že Městská část Praha 12 není aktivně legitimována, neboť aktivně legitimovaným je Hlavní město Praha a rozsudek z důvodu nedostatku aktivní legitimace Městské části Praha 12 změnil tak, že žalobu zamítl.“ Z procesního spisu není tedy zřejmé, kdy soud prvního stupně a na základě jakého procesního postupu zjistil takovou (pro meritorní rozhodnutí) právně relevantní informaci, což představuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když takovou vadu dovolatelé v podaném dovolání neuplatnili (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z pohledu posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. dovolací soud může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc, učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 3. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009). Jestliže ovšem k posouzení těchto zákonných kritérií ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., ve vazbě na konstantní judikaturu dovolacího soudu [(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, nebo ze dne 27. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008); všechna zde uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ], a to vše v situaci, kdy v souvislosti s předáním podkladů pro převod správy národního majetku se v zápisu „o předání a převzetí objektů níže uvedených jako součást stavby obchodního pavilonu v Praze 4 - Modřanech, Komořanská ulice“ ze dne 13. dubna 1982 mj. uvádí, že „Objekty předávané a přejímané…garáže - elko. /4 boxy/… byly provedeny v rámci akce ‚Z‘ jako součást stavby obchodního pavilonu v Praze 4 - Modřanech, Komořanská ulice“ , ze strany soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nedošlo, je učiněný závěr vylučující, že předmětné garáže nejsou součástí zmíněného pavilonu, předčasný a tedy za daného procesního stavu nesprávný (v souvislosti s posuzováním otázky součásti věci lze též odkázat na instruktivní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 10 Co 405/2007, publikovaný v Automatizovaném systému právních informací pod identifikačním číslem JUD152381CZ; dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2123/2009, s odůvodněním, že odvolací soud s ohledem na skutková zjištění, věc řádně právně posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu