ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2135.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2135/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SYANCO, s. r. o., se sídlem v Uherském Hradišti, Protzkarova čp. 1180, PSČ 686 01, identifikační číslo osoby 25334760, zastoupené Zbyňkem Polákem, advokátem, se sídlem v Kostelanech nad Moravou č. p. 325, PSČ 686 01, proti žalovanému Společenství vlastníků S., P., zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. M. 142, PSČ 261 01, o zaplacení částky 1.140.473,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 115/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 21 Co 506/2010-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 21 Co 506/2010-248, ve výrocích pod body II a III a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. dubna 2010, č. j. 13 C 115/2008-208, ve výrocích pod body I, III a IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala zaplacení částky 1.140.473,- Kč s úrokem z prodlení jako doplatku ceny díla – rekonstrukce bytového domu. Žalovaný založil svou procesní obranu na tvrzení, že pohledávka žalobkyně z titulu práva na zaplacení ceny díla zanikla částečně zaplacením, částečně započtením vzájemné pohledávky z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s provedením díla, přičemž na zaplacení zbývající částky 200.000,- Kč (zádržného) žalobkyně právo nemá, neboť nebyly dosud odstraněny vady díla.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 13 C 115/2008-208, zamítl žalobu co do částky 1.100.473,- Kč s úrokem z prodlení z částky 200.000,- Kč od 3. srpna 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v částce 38.208,- Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok pod bodem I), v ostatních výrocích tento rozsudek potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem byla dne 19. dubna 2006 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce bytového domu. Cena díla byla dohodnuta ve výši 8.490.941,- Kč bez DPH. Žalovaný se zavázal poskytovat žalobkyni na základě vystavených faktur měsíční „finanční plnění“ za práce a dodávky provedené v uplynulém kalendářním měsíci, evidované formou zjišťovacích protokolů a odsouhlasené žalovaným; tato plnění měla být započtena v konečné faktuře. Dílo mělo být provedeno (jeho řádným ukončením a předáním bez vad a nedodělků bránících užívání díla) do 30. září 2006, tato doba se však v souladu se smlouvou prodloužila v důsledku nepříznivých klimatických podmínek o 20 dnů. V článku VIII písm. g) přílohy č. 1 smlouvy bylo ujednáno, že bude-li žalovaný v prodlení se splněním kterékoli z platebních povinností po dobu delší než 7 dnů, je žalobkyně oprávněna až do splnění příslušné platební povinnosti žalovaným omezit nebo pozastavit provádění prací a o dobu prodlení objednatele se splněním platební povinnosti se automaticky prodlužují termíny plnění zhotovitele. Pro případ prodlení žalobkyně s dokončením díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení. K předání díla došlo až 31. května 2007. Žalovaný se poté dostal se zaplacením některých faktur do prodlení; na fakturu č. ... s částkou 1.200.708,60 Kč splatnou 13. listopadu 2006 zaplatil včas částku 1.100.708,60 Kč a dne 25. června 2007 částku 100.000,- Kč, na fakturu č. ... s částkou 2.009.024,90 Kč splatnou 11. ledna 2007 zaplatil včas částku 1.738.024,90 Kč, na fakturu č. ... s částkou 568.801,80 Kč splatnou 28. února 2007 zaplatil částku 113.801,80 Kč dne 16. dubna 2007, na fakturu č. ... s částkou 1.198.168,90 Kč splatnou 28. května 2007 zaplatil včas částku 993.168,90 Kč, a na fakturu č. .... na částku 1.033.281,80 Kč splatnou 25. června 2007 zaplatil žalovaný včas částku 132.365,80 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaný se do prodlení s plněním svých povinností dostal až dne 14. listopadu 2006 (s úhradou částky 100.000,- Kč vyúčtované fakturou č. ...), tedy v době, kdy žalobkyně byla s dokončením a předáním díla již téměř měsíc v prodlení (od 21. října 2006), na základě čehož uzavřel, že prodlení žalobkyně bylo příčinou prodlení žalovaného a nikoliv jeho důsledkem, proto článek VIII písm. g) přílohy č. 1 smlouvy o dílo na tento případ nedopadá. Za podstatnou v této souvislosti označil okolnost, že žalobkyně neučinila žádný úkon, kterým by žalovanému sdělila, že práce na díle pozastavuje proto, že neplní své platební povinnosti .
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I, napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodu o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam přikládá řešení otázek, které jsou podle jejího přesvědčení rozhodovány jinými soudy odlišně, mimo jiné Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 32 Odo 543/2002, totiž
zda prvotní prodlení zhotovitele s předáním díla vylučuje aplikaci dohody o prodloužení termínu plnění zhotovitele o dobu prodlení objednatele s plněním jeho platebních povinností, a jaké jsou důsledky aplikace této dohody pro vznik nároku objednatele na smluvní pokutu za prodlení zhotovitele s předáním díla, a
jaký vliv má pozdější prodlení věřitele, které způsobuje nemožnost plnění závazku dlužníkem a se kterým je spojeno prodloužení termínů plnění dlužníka k plnění závazku, na prodlení dlužníka, které nastalo před prodlením věřitele.
Dovolatelka podrobila kritice závěry odvolacího soudu, že její prodlení bylo příčinou prodlení žalovaného a že dostal-li se žalovaný do prodlení v době, kdy již byla v prodlení ona, nelze článek VIII písm. g) přílohy č. 1 smlouvy o dílo užít. Zdůraznila, že takový závěr ze smlouvy nevyplývá, a argumentovala, že žalovaný měl platit vždy jen práce již provedené a odsouhlasené podle dílčích měsíčních faktur, úhrada těchto faktur tedy není závislá na provedení díla; v opačném případě by jí žalovaný nebyl od počátku jejího prodlení povinen nic platit a ona by nikdy nemohla dílo dokončit pro nedostatek finančních prostředků. V tom se podle jejího názoru soudy nižších stupňů odchýlily od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 32 Odo 543/2002.
Dovolatelka též vytkla odvolacímu soudu, že na posuzovaný případ neaplikoval ustanovení §365 větu druhou obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“); argumentovala, že dostal–li se v době, kdy byl dlužník v prodlení, do prodlení i věřitel s placením ceny za dílo, tedy se „spolupůsobením“ nutným k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, pak po dobu prodlení věřitele není dlužník v prodlení. Na základě toho dovolatelka dovozuje, že termín předání díla se automaticky posunul o dobu prodlení žalovaného, nejméně o 427 dnů, tj. na den 1. prosince 2007, s předáním díla tedy nebyla v prodlení a žalovanému nárok na smluvní pokutu nevznikl.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení stanovených v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím a rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Otázka, jaký vliv má pozdější prodlení věřitele, které způsobuje nemožnost plnění závazku dlužníkem a se kterým je spojeno prodloužení lhůty k plnění dlužníka, na prodlení dlužníka, které nastalo před prodlením věřitele, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud nedospěl k závěru, že prodlení žalovaného s placením průběžných měsíčních faktur mělo za následek nemožnost plnění závazku dovolatelky (předat dílo ve stavu způsobilém k užívání) v intencích ustanovení §365 věty druhé obch. zák., předpoklad, na němž je takto položená otázka založena, tudíž neodpovídá poměrům souzené věci. Obdobně nemůže přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu otázka, jaké důsledky má dohoda o prodloužení lhůty zhotovitele k předání díla o dobu prodlení objednatele s plněním jeho platebních povinností pro nárok objednatele na smluvní pokutu za prodlení zhotovitele. Ani tuto otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, dovodil-li, že v situaci, kdy již byl zhotovitel v prodlení s předáním díla, se ujednání článku VIII písm. g) přílohy č. 1 smlouvy o dílo neuplatní vůbec.
Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí právně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. [a potud má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce, zda prodlení zhotovitele s předáním díla vylučovalo v poměrech souzené věci prodlení objednatele s plněním peněžitého závazku a uplatnění ujednání v článku VIII písm. g) přílohy č. 1 smlouvy o dílo, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že otázka, jejíž řešení je rozhodné v souzené věci pro posouzení důvodnosti procesní obrany žalovaného, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 32 Odo 543/2002, vyřešena nebyla, byť se jednalo o modelově tutéž situaci. Její řešení odvolacím soudem nebylo totiž dovoláním zpochybněno a tudíž otevřeno dovolacímu přezkumu. Řešení této otázky je však obsaženo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 1177/2009. V něm se sice jednalo o vztah občanskoprávní a předmětem přezkumu byly právní vztahy založené konkrétní smlouvou o dílo, tak jak je tomu i v souzené věci, tedy vztahy vyžadující individuální posouzení, leč příslušné vztahy mezi zhotovitelem a objednatelem byly smlouvami o dílo v obou věcech upraveny v podstatném stejně. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve věci sp. zn. 33 Cdo 1177/2009 a od nichž neshledává důvod se odchýlit, lze tedy vztáhnout i na souzenou věc (což je podmíněno předpokladem, že v dalším řízení nedojde k takovým změnám skutkových zjištění, v jejichž důsledku by se v souzené věci jednalo o jinou situaci, než z níž vycházejí závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1177/2009).
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že z hlediska práva objednatele na smluvní pokutu (uplatněného v rámci procesní obrany v řízení o žalobě na zaplacení zůstatku ceny díla) je rozhodné zodpovězení otázky, zda byl zhotovitel v prodlení s dokončením díla i poté, co mu objednatel nezaplatil vyúčtované částky za provedené práce (podle smlouvy fakturované na základě odsouhlasených soupisů provedených prací a dodávek za příslušné měsíce) ani po uplynutí deseti dnů od jejich splatnosti. Nejvyšší soud dovodil, že pokud si účastníci v souladu se smluvní autonomií ve smlouvě dohodli, že zhotovitel má právo přerušit práce na díle v případě, že objednatel bude v prodlení s úhradou vyúčtované dílčí ceny za provedené práce delším jak deset dnů, aniž by toto právo jakkoli časově limitovali, pak mohlo takové ujednání sledovat jediný účel, a sice možnost zhotovitele přerušit práce kdykoli do doby, než dílo skutečně dokončí (byť po sjednaném termínu), neboť do té doby trvá potřeba provádět práce s tím spojené, a chybí zde logický důvod umožňující závěr, že právo na přerušení prací zhotoviteli nepřísluší v případě, že dílo nedokončil včas. Smyslem tohoto ujednání bylo vyloučit situaci, v níž by byl zhotovitel povinen provádět dílo, přestože by objednatel neplnil své peněžité závazky. Poněvadž platební povinnost objednatele byla vázána jen na vzájemně odsouhlasený soupis provedených prací a dodávek za příslušný měsíc, a smlouva neobsahuje ujednání o tom, zda a jaký důsledek má prodlení zhotovitele s prováděním díla na platební povinnost objednatele, nemůže se prosadit argumentace, že prodlení zhotovitele s dokončením díla vylučovalo prodlení objednatele s plněním peněžitého závazku. Jakmile nastala situace předvídaná účastníky ve smlouvě, zhotovitel již oprávněně (v souladu s tím, co si strany sjednaly) nepokračoval v provádění prací. Právní názor prosazovaný objednatelem, že v důsledku prodlení zhotovitele se nemohl ocitnout v prodlení s plněním peněžitého závazku, nebylo možno přijmout ani za použití §520 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jelikož součinnost zhotovitele s plněním objednatele smluvně sjednána nebyla a nebyla stanovena ani zákonem. Objednatel nepotřeboval ke splnění svého peněžitého závazku žádného úkonu zhotovitele kromě přijetí jím řádně nabídnutého plnění.
Promítnuto v poměrech souzené věci to znamená, že prodlení dovolatelky s předáním díla nevylučovalo prodlení žalovaného s plněním jeho peněžitých závazků. Právní závěr odvolacího soudu, že prodlení žalovaného bylo důsledkem prodlení žalobkyně, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci, stejně jako názor prosazovaný dovolatelkou, že její prodlení bylo důsledkem prodlení žalovaného; ustanovení §365 věty druhé ve spojení s §370 obch. zák. se tudíž neuplatní. Jakmile se žalovaný dostal do prodlení s plněním svých peněžitých závazků a doba jeho prodlení překročila 7 dnů, nastala situace předvídaná účastníky ve smlouvě, v článku VIII písm. g) její přílohy č. 1, a právní vztahy mezi účastníky bylo třeba posoudit podle tohoto ujednání. Skutkový stav věci nezahrnuje zjištění, že žalobkyně využila svého práva omezit nebo pozastavit provádění prací až do splnění příslušné platební povinnosti žalovaným, bez zřetele na to se však uplatní ujednání, podle něhož se po dobu prodlení žalovaného, řečeno slovy smlouvy, automaticky prodloužily termíny plnění dovolatelky.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a podle něhož prodlení žalobkyně bylo příčinou prodlení žalovaného, článek VIII písm. g) přílohy č. 1 smlouvy o dílo se neuplatní a skutečnost, že žalobkyně žalovanému nesdělila, že práce na díle pozastavuje pro neplnění jeho platební povinnosti, je podstatná (právně významná), je tedy nesprávné. Se závěrem o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se tudíž pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť lze uzavřít, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, byl uplatněn po právu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243d odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu