ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2203.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2203/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalované D. P. , zastoupené JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Slezská 1129, o zaplacení částky 1,480.847,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 228/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2011, č. j. 15 Co 388/2010-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 C 228/2008-65, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,480.847,17 Kč s 13,79% úrokem z prodlení z částky 1,292.017,57 Kč od 2. září 2008 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 43.407,05 Kč, co do úroku z prodlení z částky 1,292.017,57 Kč za dobu od 2. září 2008 do zaplacení ve výši rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 13,79 % ročně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl [výrok pod bodem I. a)], co do částky 1,437.440,12 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 1,292.017,57 Kč za dobu od 2. září 2008 do 11. dubna 2011 ve výši 289.985,24 Kč a dále co do (zákonného) úroku z prodlení tam specifikovaného z částky 1,292.017,57 Kč za dobu od 12. dubna 2011 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok pod bodem I. b)] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti výroku pod bodem I. b) - podala žalovaná dovolání, aniž by uvedla, o co opírá jeho přípustnost, a uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalované není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí však nevymezila, a takovou otázku nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá námitka dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl výslechy jí navržených svědků, z nichž měly být zjištěny okolnosti uzavření smlouvy o úvěru, které by měly vliv na platnost smlouvy, a okolnosti uzavření zástavní smlouvy a nezdůvodnil, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, dále výhrada, že nijak nereflektoval na skutečnost, že částky na úhradu úvěru poskytl někdo jiný, nikoliv dovolatelka, a nepřihlédl k obžalobě podané proti A. M. Dovolatelka pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. ustanovení §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., dále právní závěry např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a v rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, či z konstantní judikatury Ústavního soudu např. jeho nálezy ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, jež jsou, jako ostatní citovaná rozhodnutí, uveřejněná na webových stránkách Ústavního soudu). Tyto její námitky, i kdyby je bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována. Uvedené výhrady se navíc týkají řízení před soudem prvního stupně, nikoliv odvolacího řízení. Pro úplnost nutno dodat, že odvolací soud věc projednal v režimu úplné apelace a s důkazními návrhy žalované se řádně vypořádal.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož jí žalobkyně úvěr poskytla převodem peněžních prostředků na účet určený žalovanou v příkazu k převodu jí podepsaném, námitkou, že nebyla příjemcem úvěru, že byl na ní třetí osobou spáchán podvod a banka neměla peněžní prostředky poskytnout, když zástavní smlouvu podle svého tvrzení nepodepsala, a odvolacímu soudu vytýká, že ve věci rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Tím ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit, neboť podle výslovného znění ustanoví §237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 nepřihlíží.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 15.700,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.360,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. srpna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu