ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3833.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3833/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, proti žalované TONASO Holding a. s. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Krakovská 1346/15, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 25472704, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o zaplacení částky 777.060,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 793/1994, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, v potvrzujícím výroku o věci samé pod bodem I odst. 1) se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, se v té části výroku pod bodem I odst. 2), jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. října 2010, č. j. 20 Cm 793/94-283, v části zamítavého výroku pod bodem II stran částky 273.708,- Kč s 3 % úrokem z prodlení a žalované uloženo zaplatit žalobci částku 273.708,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1995 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod bodem I odst. 3) a 4) a pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29. prosince 1994 se žalobce domáhal po žalované TONASO a. s., IČ 445 69 548, zaplacení částky 777.060,- Kč se zákonným úrokem z prodlení jako náhrady škody způsobené exhalacemi (oxidem siřičitým) na lesních porostech na území České republiky v období od 1. ledna 1991 do 13. ledna 1992.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2004, č. j. 20 Cm 793/94-12, které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2005, č. j. 6 Cmo 228/2004-27, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalované, neboť původní žalovaná byla ke dni 31. prosince 2003 vymazána z obchodního rejstříku z důvodu převodu jmění na společníka - TONASO Holding s. r. o., IČ 254 72 704. Ta pak rozhodnutím valné hromady ze dne 13. května 2004 (v průběhu odvolacího řízení) změnila právní formu na akciovou společnost.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 20 Cm 793/1994-283, uložil žalované zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s s 3% úrokem z prodlení od 1. ledna 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 467.286,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. ledna 1995 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III, IV a V).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce, jenž vznikl (byl založen) ke dni 1. lednu 1992, je ve vztahu k pohledávkám z titulu škody na lesní půdě a lesních porostech právním nástupcem po státních podnicích organizovaných podle územního principu a spravujících státní lesy v rozsahu před 1. lednem 1992, a dovodil (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), že žalobce jako státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesnímu národnímu majetku je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody na porostech v těchto lesích.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že státní podnik TONASO – továrna na sodu byl v roce 1991 jako výrobce tepelné a elektrické energie podle údajů v REZZO 1 původcem exhalací - nejméně 1937 tun oxidu siřičitého. Ke dni 1. května 1992 byla celá část podniku sloužící k výkonu podnikatelské činnosti, včetně výroby tepla a elektrické energie, převedena na Fond národního majetku České republiky, jenž pak rozhodnutím ze dne 24. dubna 1992 založil společnost TONASO a. s. (původní žalovanou), vzniklou zápisem do obchodního rejstříku dne 1. května 1992, a uvedený majetek použil jako vklad na základní jmění této společnosti. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přešly na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, včetně závazků z odpovědnosti za škodu způsobenou exhalacemi oxidu siřičitého, vznikajícími při výrobě tepla a elektřiny. Původní žalovaná uzavřela dne 28. prosince 1994 se společností TEPLO NEŠTĚMICE, s. r. o. (IČ 62242075), smlouvu o prodeji části podniku (ve znění dodatku z 24. května 1995). Ke dni 31. prosince 2000 pak zanikla výmazem z obchodního rejstříku z důvodu převodu jmění na společníka TONASO Holding s. r. o. Smlouvu o prodeji části podniku ze dne 28. prosince 1994 soud prvního stupně posoudil jako neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť smlouva neobsahuje určité vymezení převáděné části podniku, práv a závazků, na které se převod vztahuje. Na základě toho dospěl k závěru, že žalovaná je ve sporu pasivně věcně legitimovaná.
Soud prvního stupně konstatoval, že organizace vykonávající právo hospodaření ve státních lesích kvantifikovaly poškození lesních porostů imisemi oxidu siřičitého za použití hospodářských plánů a lesní hospodářské evidence, přičemž za škodu považovaly – v souladu s metodickými návody a doporučeními výpočtů škod Věstníku Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR z 1. července 1986 - škodu ze snížené produkce vzniklé záměnou dřevin, škodu za snížený přírůst, škodu za předčasné mýcení lesního porostu, škodu za zvýšené a mimořádné provozní náklady a škodu za ztráty při zpeněžení vytěženého dříví. Příčinnou souvislost mezi chemickým vlivem provozu a vznikem škody vzal soud prvního stupně za prokázanou znaleckým posudkem Ing. J. Š. a zdůraznil, že z předpokladu takové příčinné souvislosti vycházel i žalobcem předložený posudek prof. M. a Dr. P. H. ze dne 16. prosince 1993, jímž byl vyčíslen podíl jednotlivých zdrojů REZZO 1 v roce 1991 na celkových exhalačních škodách, přičemž posudek vychází z toho, že oxid siřičitý je nejdůležitější a nejprůkaznější škodlivinou lesních porostů.
Na základě aplikace ustanovení §10 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a ustanovení §145a hospodářského zákoníku (dále též jen „HZ“) pak soud prvního stupně uzavřel, že předpoklady odpovědnosti organizace za škodu, kterou způsobí jiné organizaci svým provozem, jsou v souzené věci naplněny. Námitku promlčení posoudil s odkazem na ustanovení §131b odst. 2 HZ jako nedůvodnou; vyložil, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby se odvíjí od toho, kdy byla žalobci předána rozptylová studie vyhotovená dne 16. prosince 1993, neboť až z ní mohl žalobce zjistit, kdo a v jaké míře za škodu odpovídá.
V otázce výše škody soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Š., podle něhož lze vysledovat (měřitelně zdokumentovat) vznik škodlivých následků provozu státního podniku TONASO jen v převážné oblasti tehdejších Severočeských státních lesů, avšak s výjimkou lesních správ Klášterec a Žatec. Na podkladě lesních hospodářských plánů a lesní hospodářské evidence znalec vyčíslil škodu na lesních porostech v této dotčené části území částkou 523.708,- Kč; kalkuloval přitom samostatně v jednotlivých nižších článcích organizační soustavy správy lesů (lesní správy) škody podle jejich druhu. Soud prvního stupně vyhodnotil znalecký posudek jako obstojný podklad pro závěr o kvantifikaci škody; zdůraznil přitom, že znalec pracoval s původními prvotními doklady. Zároveň však usoudil, že takto určený rozsah škody zasluhuje určité korekce.
Především vzal za prokázáno, že z hospodaření státních organizací v lesích nebyl vyňat historický majetek obcí a majetek dotčený restitučními nároky, protože nebylo vždy zřejmé, že jde o majetek tohoto charakteru, a jeho vydávání trvalo delší dobu, takže výpočty zahrnovaly i tento majetek. V období od roku 1990 do roku 1994 poklesl podíl státního majetku v lesích z 96 % na 70 %. Na základě toho dovodil, že přinejmenším v době podání žaloby (prosinec 1994) byl podíl státu jako vlastníka lesů již jen cca 70 %, zatímco v roce 1990 byl ještě stát, vedle bagatelního podílu družstev (cca 4 %) takřka výhradním vlastníkem lesů. Stát tedy nebyl minimálně při podání žaloby, nehledě na stav v době rozhodnutí soudu, vlastníkem cca 30 % rozlohy lesů, které mu patřily ještě na začátku roku 1991. Vzhledem k tomu soud provedl odpočet ve výši 25 %, tedy o částku 130.927,- Kč na částku 392.781,- Kč, za (jak uvedl) objem poškozeného majetku, který byl v první polovině devadesátých let spravován jako státní lesní majetek, ačkoliv šlo o majetek jiných osob.
S odkazem na ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pak soud prvního stupně korigoval znalcem vypočtenou výši škody o další částku ve výši 142.781,- Kč, rovným dílem ze dvou důvodů. První z nich shledal v sezónním provozu zdroje, když výroba tepla na rozdíl od výroby elektřiny má sezónní charakter a výkon a negativní účinky zdroje nebyly rovnoměrně rozloženy do období celého roku, ale byly přece jen vyšší v období vegetačního klidu, kdy dopad škodlivin je nepoměrně nižší. Druhý důvod spatřoval v disproporci (cca 40 %) mezi předmětným nárokem (částka 717.286,- Kč, množství emisí 1.937 t, tedy 370,- Kč/1 t) a nárokem uplatňovaným u Okresního soudu v Ústí nad Labem za rok 1992 (183.173,- Kč, množství emisí 798 t, tedy 229,- Kč/1 t), jejíž vysvětlení žalobcem, totiž že závisí na proudění vzduchu, kam jsou škodliviny ze zdroje v jednotlivých letech zanášeny (což zjišťuje rozptylová studie), vyhodnotil jako nepřijatelné.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I potvrdil [výrok pod bodem I odst. 1)], potvrdil jej rovněž v části zamítavého výroku pod bodem II co do částky 193.578,- s úrokem z prodlení a co do částky 273.708,- s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalované uložil tuto částku žalobci zaplatit [výrok pod bodem I odst. 2)], a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů [výroky pod bodem I odst. 3) a odst. 4) a výrok pod bodem II].
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně při posouzení pasivní věcné legitimace žalované, ať již v otázce přechodu povinnosti k náhradě škody jako závazku souvisejícího s privatizovaným majetkem ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, tak i v závěru, že nedošlo k přechodu předmětného závazku na společnost TEPLO NEŠTĚMICE, s. r. o.; v tomto ohledu uzavřel, že smlouva o převodu části podniku ze dne 28. prosince 1994 neobsahuje určité vymezení části podniku, která měla být převedena, a proto nelze dovodit, že by došlo k převodu konkrétních práv a povinností, včetně předmětného závazku. Odvolací soud shledal správným též aplikaci ustanovení §145a HZ v souzené věci, jakož i skutkové závěry o tom, že žalovaná (její právní předchůdce) v rámci své provozní činnosti produkovala v roce 1991 exhalace, jimiž jsou trvale poškozovány lesní porosty, na nichž hospodaří žalobce.
Závěr o tom, že je třeba škodu vyčíslenou znalcem snížit o 25 %, však odvolací soud správným neshledal. Zdůraznil, že žalobce požadoval náhradu škody na lesích, ke kterým měl v roce 1991 právo hospodaření, přičemž nebylo zjištěno, že by žalobce v roce 1991 neměl právo hospodaření k 25 % plochy lesů, ze které vycházel znalec při určení rozsahu škody. Argumentoval, že zjištění soudu prvního stupně, podle něhož ke dni podání žaloby, tedy v roce 1994, nebyl stát vlastníkem cca 25 % plochy lesů oproti roku 1990, avšak škoda měla vzniknout v roce 1991, nemá pro danou věc význam. Zdůraznil též, že ve spise nelze nalézt žalobcovo prohlášení, že by v roce 1991 lesy, za jejichž poškození požaduje náhradu, nebyly v rozsahu 12 % v majetku státu, a nelze proto učinit závěr, že by souhlasné prohlášení účastníků v tomto ohledu bylo možno vzít ve smyslu ustanovení §120 o. s. ř. za skutkové zjištění soudu.
Správným odvolací soud neshledal ani postup soudu prvního stupně při snížení náhrady škody stanovené znaleckým posudkem. Zdůraznil, že posouzení vlivu exhalací na lesní porosty z hlediska rozdílného působení v průběhu roku je věcí znaleckou, kterou znalec ve svém posudku zohlednil. Konstatoval, že je mu známo z jeho rozhodovací činnosti, že negativní vliv exhalací se projevuje v průběhu celého roku, nejenom v období vegetačním a v období přímého vlivu exhalací, a že vliv exhalací se též projevuje vyvoláváním změn v půdě, je proto třeba vycházet ze závěru, že exhalace působí celoročně. Neztotožnil se ani s postupem soudu prvního stupně založeným na poznatku o náhradě škody, jíž se žalobce domáhal za rok 1991. Argumentoval, že proudění vzduchu a rozptyl škodlivin je rozhodujícím hlediskem pro posouzení vzniku škody a jejího rozsahu a znalec z těchto skutečností vycházel. K oběma důvodům užitým soudem prvního stupně při snížení výše škody pak uzavřel, že jde o otázky odborné, které jsou věcí znalce a soudu je řešit nepřísluší, je tedy třeba vycházet z rozsahu škody stanovené znalcem.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I odst. 1) a v měnící části výroku pod bodem I odst. 2) přisuzující žalobci další částku 273.708,- Kč s úrokem z prodlení napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř., tedy v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu nesprávnost závěru o přechodu deliktního závazku bývalého státního podniku na původní žalovanou. V rovině skutkové namítá, že předmětem privatizace byla pouze část majetku státního podniku, přičemž tzv. zbytkovému státnímu podniku bylo ponecháno kmenové jmění ve výši 8.922.000,- Kč a předmětem jeho činnosti bylo vypořádání hospodářské činnosti státního podniku, odvolací soud však v rozporu s provedenými důkazy konstatoval, že na původní žalovanou přešel veškerý majetek státního podniku, a z toho dovodil též přechod předmětného závazku. V rovině právního posouzení pak dovolatelka argumentuje, že povinnost k náhradě škody je závazkem osobní povahy, není tedy povinností související s privatizovaným majetkem, přičemž oporu pro tento názor spatřuje v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1365/1999, v němž nalézá závěr, že závazky z odpovědnostních vztahů včetně závazku k náhradě škody se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku bez ohledu na to, ve které organizační složce vznikly, a proto nepřecházely na nabyvatele, jestliže došlo k privatizaci pouze části podniku.
Vadu řízení dovolatelka shledává v tom, že soudy obou stupňů nepřihlédly k důkazu smlouvou o prodeji části podniku, jíž původní žalovaná část podniku sloužící pro výrobu, rozvod a prodej tepla převedla na třetí osobu, neboť ji posoudily jako absolutně neplatnou, a tento názor neobstojí. Poukázala na to, že soud prvního stupně neseznámil účastníky se svou pochybností o platnosti smlouvy a dospěl tak v této otázce k nesprávnému zjištění. Dovolatelka namítla tuto skutečnost v odvolání a navrhla další důkazy k této otázce, odvolací soud však k těmto důkazům nepřihlédl a neuvedl ani důvody, které jej k tomu vedly. Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentuje, že právní úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, neboť není stanovena právním předpisem ani dohodnuta. Prosazuje též názor, že ve smlouvě je dostatečně zřetelně podnik vymezen jako „věci, práva a závazky včetně pracovně právních vztahů sloužící k výrobě a rozvodu tepla (páry)“.
Vadou měl odvolací soud zatížit řízení rovněž tím, že dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně v otázce podílu státu na lesním majetku, v otázce sezónnosti provozu výroby tepla a v otázce nezdůvodněného nárůstu výše škody oproti jiným letům, aniž zopakoval či doplnil dokazování podle ustanovení 213 odst. 2 a 3 o. s. ř.
Jako procesní vadu vytkla dovolatelka soudům obou stupňů též skutečnost, že se nevypořádaly s námitkou, že žalobce celou škodu vypočtenou podle metodiky MLVH ČR přičítá působení imisí oxidu siřičitého, ačkoliv tato metodika vyčísluje škody v lesích způsobené imisemi jako komplexem negativních vlivů. Dovolatelka zdůraznila, že k tomuto aspektu sporu navrhla několik důkazů - znalecké stanovisko prof. Ing. M., CSc., znalecký posudek Ing. M. H. a odborné vyjádření Ing. P. F., z nichž vyplývá, že podíl oxidu siřičitého na vzniklých škodách je jen 20 % (zatímco dovolatelce je přičítán podíl 100 %), soudy však tyto důkazy neprovedly nebo z nich nevyvodily žádné skutkové závěry. Totéž platí stran znaleckého posudku RNDr. J. P., CSc., z něhož vyplývá, že při vyčíslování škody nebyly řádně provedeny metodikou předpokládané tzv. primární odpočty, zohledňující lokální topeniště a zahraniční zdroje.
Závěrem dovolatelka namítla, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož výše škody vyčíslené pro rok 1991 padá na vrub rozdílnosti v proudění vzduchu oproti jiným letům, nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhla, aby jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem ke zřetelnému vymezení rozsahu, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno, jakož i vzhledem k zaměření dovolacích námitek má Nejvyšší soud za to, že citovaná formulace dovolacího návrhu je důsledkem nedopatření a dovolatelka se ve skutečnosti domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů jen ve výrocích pro ni nepříznivých, tj. ve výrocích přisuzujících.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I odst. 1) není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Dovolání proti této části napadeného rozsudku proto může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelka, vycházejíc z toho znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., jež platilo do 30. června 2009 (neboť zřejmě přehlédla novelu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.), otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně neformulovala (nevymezila) a právní otázku splňující předpoklady vyplývající z ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů (jak v podrobnostech vyplyne z dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku). Samotná výhrada, že právní posouzení je nesprávné, nezahrnující otázku zásadního významu, kritéria vymezená ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje.
Za takového stavu Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části, dovolání proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku pod bodem I odst. 1) není tudíž přípustné ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku o věci samé pod bodem I odst. 2) přisuzující žalobci částku 273.708,- Kč s úrokem z prodlení, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v této části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zjišťoval též, zda řízení není zatíženo zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Na základě toho pak dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť zdaleka nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.
Důvodnost nelze přiznat především námitkám zpochybňujícím závěry odvolacího soudu o přechodu předmětného závazku k náhradě škody z bývalého státního podniku v procesu privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku. Je tomu tak již z toho důvodu, že odvolací soud neučinil skutkový závěr, jehož základ v provedeném dokazování v intencích ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel zpochybňuje, tj. že na původní žalovanou přešel veškerý majetek státního podniku. Odvolací soud uzavřel, že předmětem privatizačního procesu byl veškerý majetek státního podniku sloužící k výkonu podnikatelské činnosti, tedy nikoliv veškerý jeho majetek, jak mu přičítá dovolatelka, nýbrž právě ta jeho část, z jejíhož provozu měla vzniknout předmětná škoda. Argumentace dovolatelky, že předmětem činnosti tzv. zbytkového státního podniku bylo vypořádání hospodářské činnosti státního podniku, pak skutkový závěr odvolacího soudu oproti jejímu očekávání nevyvrací, nýbrž naopak spíše podporuje, neboť v takovém případě je zřejmé, že státnímu podniku po jeho privatizaci žádná podnikatelská činnost (a logicky též ani majetek určený k jejímu provozování) nezbyla.
Názor prosazovaný dovolatelem, že povinnost k náhradě škody je – obecně vzato - závazkem osobní povahy, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1365/1999, rozhodně nevyplývá. V rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom, že z nároků na náhradu škody mají (výjimkou z pravidla) osobní povahu (takže nepřecházejí na dědice) toliko práva na jednorázové odškodnění bolestí poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, upravená v ustanovení §444 obč. zák. (srov. např. již rozhodnutí uveřejněná pod čísly 20/1966 a 31/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesení ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 3514/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6554).
Právní věta formulovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1365/1999 (a shodně též v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2335/2000, ze dne 13. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 542/2002, a ze dne 26. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 1420/2006, a též v usnesení ze dne 5. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2412/2005), podle níž závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, a nepřecházely proto podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), se váže ke specifickému problému, který Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil, totiž v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, konkrétně závazky z odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Nejvyšší soud na jejím základě dovozuje, že úvahu o přechodu závazku platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze odvíjet úspěšně ani z citovaného ustanovení, neboť tyto (tj. pracovněprávní) odpovědnostní závazky se upínají k podniku jako celku (srov. též důvody usnesení ze dne 28. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2064/2007). Uvedené judikatorní závěry tudíž nemají přesah postihující též občanskoprávní a obchodní závazkové vztahy, nejsou proto v rozporu s rozsudky ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 2658/2003, a ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006, v nichž Nejvyšší soud vyložil, že k závazkům, které podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele, patří též odpovědnostní závazky související s provozem privatizované organizační jednotky (v prvém případě se jednalo o závod, ve druhém o nemocnici spadající pod OÚNZ), a na otázku řešenou v souzené věci se nevztahují. Od příslušné judikatury, tj. od citovaných rozhodnutí senátu 25 Cdo, se dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neodchýlilo (srov. shodný závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 32 Cdo 2153/2011) a je v souladu též s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska ekonomicko-organizačního, tj. zda závazek se váže k majetku a hospodářské činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace, přičemž není rozhodné, čím je tato souvislost dána (k tomu srov. např. rozsudky ze dne 16. října 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002, ze dne 12. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 2772/2007, a ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 1675/2009).
Pro úplnost lze odkázat na rozsudek ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i když tyto závazky nejsou ve smlouvě identifikovány (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1604/2005).
S ohledem na uvedené lze zároveň konstatovat, k bližšímu zdůvodnění shora vyjádřeného závěru o nepřípustnosti dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, že otázka přechodu odpovědnostních závazků souvisejících s provozem privatizovaného podniku byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jeho judikatura není při řešení této otázky rozporná, dovolací soud v souzené věci neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odchýlit, a odvolací soud řešil tuto právní otázku v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že tato dovolací námitka, byť je její podstatou kritika právního posouzení odvolacího soudu, právní otázku způsobilou přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezahrnuje.
Dovolací námitkou zpochybňující závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti smlouvy ze dne 28. prosince 1994, označené jako smlouva o prodeji části podniku, dovolatelka oproti svému očekávání nenamítá vadu řízení (v žádném případě totiž nelze dovodit závěr, že soudy k důkazu smlouvou nepřihlédly, z toho, že ji posoudily jako neplatnou, resp. neúčinnou), nýbrž nesprávné právní posouzení. Této námitce nelze přiznat důvodnost. Zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že smlouva neobsahuje určité vymezení části podniku, která měla být na jejím základě převedena na třetí subjekt, se dovolatelce nezdařilo. Naznačuje-li pak dovolatelka, že vymezení převáděné části podniku není obligatorní náležitostí smlouvy o převodu části podniku, pak se jedná o názor, jenž ve světle judikatury nemůže obstát.
Podle ustanovení §5 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.
Podle ustanovení §476 obch. zák., v témže znění, smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Podle ustanovení §487 obch. zák. (jež platilo v nezměněné podobě též v roce 1994) ustanovení §477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že podstatnými náležitostmi smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu. K tomuto závěru se přihlásil též v rozsudku ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněném pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dodal, že smlouva, kterou se prodává část podniku, má stejný právní režim jako smlouva o prodeji podniku, a to bez jakékoliv výjimky. Zdůraznil přitom, že v případě smlouvy, kterou se prodává toliko část podniku, nabývá na významu zejména přesné vymezení převáděné části a s ní souvisejících práv a závazků.
Tyto názory Nejvyšší soud prosazuje a rozvíjí v celé řadě svých dalších rozhodnutí. Tak např. v rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, vyložil, že předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako soubor hmotných (výrobní zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků, atd.), osobních (zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek. Převést lze také část podniku, pokud má povahu samostatné organizační složky, kterou se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o prodeji části podniku proto platí – bez jakékoliv výjimky – stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku. V rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 4773/2008, Nejvyšší soud dovodil, že posuzovat určitost smlouvy o prodeji podniku je třeba z pohledu kritérií stanovených v §476 obch. zák. V usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, pak zdůraznil, že je nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji části podniku byla taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku. Za samostatnou organizační složku lze (bez zřetele na to, jak je nazvána) pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku.
Z uvedených judikatorních závěrů plyne, že předmětem smlouvy o převodu části podniku může být jen organizační jednotka podniku, že musí jít o organizační jednotku samostatnou, o níž je vedeno oddělené účetnictví, a že organizační jednotka, ať již je v rámci podniku označena jakkoliv, musí být ve smlouvě o převodu zcela přesně vymezena.
Přestože se v posuzované smlouvě prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k tam uvedeným „movitým věcem a nemovitostem, právům a majetkovým hodnotám“, lze jak z označení smlouvy, tak zejména z jejích jednotlivých ustanovení dovodit úmysl stran uzavřít smlouvu o převodu části podniku (nikoliv jen o převodu jednotlivých věcí, práv a závazků). Část podniku, jež měla být předmětem převodu, však ve smlouvě vymezena není; v tom je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu. Ve smlouvě chybí nejen označení převáděné organizační jednotky (tj. že se jedná o určitý závod, provoz a apod.), ale též jakékoliv označení lokality (obec, místní část obce, katastrální území apod.). Jakkoliv označena není ani budova, v níž se mělo nacházet technologické zařízení na výrobu a rozvod páry a v níž – zřejmě – provoz organizační jednotky (šlo-li vůbec o organizační jednotku) probíhal.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, obecně v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a speciálně pro obchodní závazkové vztahy též v §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, a rozsudek ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výkladem však lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru pod číslem C 1627]. Jde-li pak o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán [srov. např. rozsudek ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 196, či rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6237].
V souzené věci se jedná o neurčitost takového stupně, že její odstranění cestou výkladu nepřichází v úvahu, zejména když pro smlouvu o prodeji části podniku je předepsána obligatorní písemná forma. V tomto případě by se již nejednalo o odstranění pochybností o obsahu vůle stran ve smlouvě projevené, nýbrž o dodatečné doplnění smlouvy. Nelze-li pak ze smlouvy dovodit, že na jejím základě byla na třetí osobu převedena samostatná organizační jednotka podniku, s jejímž provozem souvisí předmětný závazek, pak nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, podle něhož nelze dovodit, že došlo k přechodu tohoto závazku na třetí osobu.
Dovolatelka soudu prvního stupně důvodně vytýká překvapivost jeho rozhodnutí. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a z poslední doby rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Žalobce v řízení před soudem prvního stupně neplatnost této smlouvy nenamítal (dovolatelka smlouvu uplatnila až podáním z 8. října 2010!) a soud prvního stupně s možným posouzením smlouvy jako neplatné dovolatelku neseznámil, byť by jí (jejímu advokátu) z dotazů soudu stran smlouvy při jednání dne 13. října 2010 mohlo být zřejmé, že se soud otázkou platnosti smlouvy zabývá. Neměla-li však dovolatelka z tohoto důvodu příležitost doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy a též právně argumentovat, měla možnost učinit tak v odvolacím řízení, čehož využila. Tvrzení o tom, že kupující byl založen za účelem podnikání ve výrobě a rozvodu tepla a že převzatou část podniku od 1. ledna 1995 příslušným způsobem provozoval, a důkazy k těmto tvrzením navržené jsou však pro posouzení určitosti předmětu převodu zcela bez významu. Pochybil pravda i odvolací soud, když se s těmito důkazními návrhy opomněl vypořádat. Vzhledem k uvedené zjevné irelevanci opomenutých důkazních návrhů však lze jen stěží dospět k závěru, že procesní pochybení, jichž se oba soudy dopustily, mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Opodstatněná není výtka, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval či doplnil dokazování. Skutečnost je taková, že odvolací soud zjištění soudu prvního stupně o stavu lesního majetku, k němuž svědčilo žalobci právo hospodaření ke dni podání žaloby, tj. v roce 1994, označil za právně nevýznamné. Skutkové závěry o sezónnosti provozu výroby tepla a o jejím důsledku na negativní účinky soud prvního stupně nezaložil na výsledcích dokazování, nýbrž na své vlastní úvaze, toliko s odkazem na ustanovení §136 o. s. ř., což mu odvolací soud vytknul. Stejně tak jen na vlastních úvahách, nikoliv na základě výsledků provedeného dokazování, je založen závěr soudu prvního stupně o neodůvodněném navýšení škody požadované žalobcem oproti roku 1992.
Skutkový závěr, který dovolatelka vytýká odvolacímu soudu jako nepodložený výsledky provedeného dokazování, totiž že výše škody vyčíslené pro rok 1991 padá na vrub rozdílnosti v proudění vzduchu oproti jiným letům, odvolací soud neučinil. Odvolací soud v tomto ohledu toliko konstatoval argumentaci žalobce a zdůraznil, že proudění vzduchu a rozptyl škodlivin do určitých lokalit je rozhodujícím hlediskem pro posouzení vzniku škody a jejího rozsahu a znalec z těchto skutečností vycházel, přičemž jde o otázky odborné, které soudu nepřísluší řešit. Na základě toho pak uzavřel, což je pro jeho rozhodnutí podstatné, že bylo třeba vycházet z rozsahu škody stanovené znalcem.
Důvodná je však námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů se jakkoliv nevypořádaly s důkazy, které soud prvního stupně provedl na její návrh, cílený ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku Ing. J. Š.. Soudy obou stupňů se – s odkazem na závěry vyplývající z ustálené judikatury – vypořádaly toliko s názorovým posunem prof. Ing. M., CSc., vyplývajícím z jeho vyjádření ze dne 25. října 2009, jímž soud prvního stupně provedl důkaz při jednání dne 18. srpna 2010. Soud prvního stupně provedl podle obsahu spisu též další dovolatelkou (zejména v podání ze dne 8. října 2010) navržené důkazy, a to (při jednání dne 13. října 2010) výslechem svědka Ing. P. F. a jeho písemným odborným vyjádřením, znaleckým posudkem RNDr. J. P., CSc., a znaleckým posudkem Ing. M. H.. V odůvodnění svého rozhodnutí však tyto důkazy vůbec nezmínil. Ačkoliv pak dovolatelka v odvolání toto pochybení soudu prvního stupně vytkla, odvolací soud se spokojil s tím, že tuto odvolací námitku v popisné části odůvodnění svého rozhodnutí v obecné poloze konstatoval a zmínil tvrzení, jež dovolatelka zamýšlí prokazovat znaleckým posudkem Ing. M. H., aniž se však k tomuto důkazu jakkoliv vyjádřil.
Z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ustanovení §157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost logicky zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Takovéhoto pochybení se soud prvního stupně v souzené věci dopustil. Stejnou vadou pak zatížil řízení též odvolací soud, jestliže vadu řízení před soudem prvního stupně nenapravil, ač tak učinit mohl a měl, neboť mu ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. v takové procesní situaci ukládá takové důkazy zopakovat (a vzhledem k §211 o. s. ř. se s nimi v rámci hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř. řádně vypořádat a svůj myšlenkový postup v odůvodnění svého rozhodnutí též ve vztahu k těmto důkazům v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit). K příslušné dovolací námitce se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 věty první a §211 o. s. ř. nijak nevyjádřil. Vzhledem k možnému dopadu takového opomenutí na kvalitu zjištěného skutkového stavu věci jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu pak jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud důsledně spojuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z mnoha srov. např. nález ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 27/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky).
Za těchto okolností nezbývá než uzavřít, že uplatněný dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu v té jeho části, v němž je proti němu dovolání přípustné [tj. v té části výroku pod bodem I odst. 2), jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku pod bodem II stran částky 273.708,- Kč s 3 % úrokem z prodlení a žalované uloženo tuto částku žalobci zaplatit], nemůže obstát.
Pro úplnost je třeba dodat, že zjištěná vada řízení, nezahrnující otázku právního významu (neboť není důsledkem střetu o výklad normy procesního práva), nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé pod bodem I odst. 1), neboť ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. výslovně zapovídá přihlížet k okolnostem uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. ostatně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části podrobené dovolacímu přezkumu z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu