ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.131.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 131/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. S. (dříve S.), s místem podnikání v Praze 4, Imrychova 885/13, identifikační číslo 61268143, zastou peného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, proti žalované I. M. , o zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 76/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2010, č. j. 18 Co 412/2006-278, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č. j. 6 C 76/2004-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 180.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. 10. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 26. 9. 2003 uzavřela žalovaná s žalobcem podnikajícím pod obchodní firmou Marat Saberžanov - Alfred, realitní kancelář, s místem podnikání Imrychova 885/13, Praha 4, zastoupeným Janou Jonášovou, smlouvu „o nevýhradním zprostředkování“, na jejímž základě se žalobce (zprostředkovatel) zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná (zájemkyně) měla příležitost uzavřít s třetí osobou dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu Praha 5, jejichž součástí bylo i právo nájmu bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v P. 5, (dále jen „smlouva o převodu členských práv a povinností“). Cena za převod byla dohodnuta částkou 1.800.000,- Kč. Za zprostředkovatelskou činnost měl žalobce obdržet odměnu rovnající se rozdílu mezi částkou, kterou za převod zaplatí třetí osoba (nabyvatel členských práv a povinností) a částkou 1.800.000,- Kč; splatnost odměny měla nastat nejpozději při podpisu smlouvy o převodu členských práv a povinností. Pro případ prodlení žalované s úhradou odměny byla dohodnuta smluvní pokuta ve prospěch žalobce ve výši 10% z požadované ceny převodu. Dne 1. 10. 2003 uzavřela žalovaná s R. Č. (dále též „nabyvatelka“) za účasti žalobce smlouvu „o budoucím uzavření dohody o převodu členských práv a povinností“, jejímž obsahem byl závazek žalované a nabyvatelky uzavřít do 8. 10. 2003 realizační smlouvu a dohoda o ceně převodu ve výši 1.870.000,- Kč; smlouva o převodu členských práv a povinností byla uzavřena dne 8. 10. 2003. Žalovaná žalobci dohodnutou odměnu dosud nezaplatila. Na základě závěru o tom, že zprostředkovatelská smlouva je platná a nejsou zde důvody postupovat podle §3 odst. 1 obč. zák., soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 18 Co 412/2006-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky II., IV. a V.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 206/2008, rozsudek krajského soudu ve výrocích I., II., IV. a V. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na rozsudek ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný pod č. 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), a rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky, odvolacímu soudu vytkl neúplnost právního posouzení věci v otázce posuzování vady v označení osoby, která byla účastníkem smlouvy (zprostředkovatele). Byl-li zprostředkovatel ve smlouvě ze dne 26. 9. 2003 označen jako „Alfred, realitní kancelář, IČO: 61268143, sídlo: Imrychova 885, Praha 4 - Kamýk, kancelář: Křemencova 3, Praha 1 - Nové Město, tel.: 224934379, fax: 224931313, e-mail: alfred@alfred.cz, internet: http://www.alfred.cz“ (smlouvu za žalobce uzavírala J. J. na základě plné moci ze dne 19. 6. 2003, ve které byl žalobce označen jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem), Nejvyšší soud uzavřel, že takové označení účastníka smlouvy je nepochybně označením vadným, neboť neodpovídá obchodní firmě žalobce. Je ovšem nepochybné, že žalobce je existující fyzickou osobou, jež má v právních vztazích vystupovat pod svým jménem a příjmením s možným odlišujícím dodatkem „Alfred, realitní kancelář“. Odvolacímu soudu proto uložil, aby za účelem odstranění vady projevu vůle smlouvu vyložil za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) poté rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 18 Co 412/2006-278, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu opět zcela zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování a doplnění dokazování živnostenským listem žalobce, smlouvou ze dne 26. 9. 2003, plnou mocí ze dne 19. 6. 2003, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za použití §35 odst. 2 obč. zák. vyložil smlouvu ze dne 26. 9. 2003 a přijal závěr, že účastníkem smlouvy na straně zprostředkovatele (přes vadu v označení) byl žalobce jako fyzická osoba. Dovodil, že smlouva byla uzavřena podle §774 obč. zák. a jde o smlouvu spotřebitelskou, přičemž ujednání o smluvní pokutě považoval za neplatné, neboť s odkazem na §56, §55 odst. 2, §40a obč. zák. a čl. 3 a bod 1 písm. e) přílohy směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách se žalovaná neplatnosti tohoto ujednání dovolala. Žalovaná totiž podepsala předtištěnou smlouvu, v níž byla výše smluvní pokuty předem zakomponována, a tak o její výši nemohla individuálně vyjednávat. Při porovnání výše pokuty a zajišťované povinnosti považoval odvolací soud takové ujednání za nepřiměřenou podmínku ve spotřebitelské smlouvě. Zdůraznil, že smluvní pokuta ve výši 180.000,- Kč více než 2,5x převyšuje hodnotu zajištěného práva na plnění provize ve výši 70.000,- Kč; nejde „jen o 10% z ceny“ vztažených k částce 1.800.000,- Kč (cena prodávané nemovitosti), nýbrž o 257% sjednané provize. Zprostředkovatelská smlouva je nevyvážená, neboť žalobci nehrozí za porušení jeho smluvních povinností žádná sankce, naproti tomu je žalovaná povinna vedle sjednané provize, popřípadě provize ve výši 10% ze sjednané ceny při uzavření smlouvy s osobou vyhledanou zprostředkovatelem do jednoho roku po ukončení smlouvy, zaplatit i v případě nepatrného prodlení se zaplacením provize smluvní pokutu ve výši 180.000,- Kč. Výši smluvní pokuty odvolací soud nepovažoval za přiměřenou s odkazem na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Nad rámec těchto závěrů odvolací soud dodal, že žalobce měl dosaženou kupní cenu k dispozici, a byl oprávněn podle čl. 4. 1 zprostředkovatelské smlouvy si ponechat její část na úhradu své provize. Ke splnění závazku zaplatit provizi tak mohlo dojít jednáním samotného žalobce. Skutečnost, že se tak nestalo a omylem vyplatil žalované celou deponovanou částku 1.870.000,- Kč, aby následně požadoval po ní zaplacení provize, posoudil odvolací soud jako jednání odporující dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst 2. písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že mu odňal možnost podat proti rozhodnutí, založenému na odlišném právním posouzení věci řádný opravný prostředek; tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Jestliže je totiž rozhodnutí založeno na závěru, že smlouvu nutno posoudit v režimu tzv. spotřebitelských smluv, ač soud prvního stupně se takto věcí nezabýval, překročil odvolací soud svou přezkumnou pravomoc. Se zřetelem ke shora uvedenému nebyly dány podmínky pro změnu nebo potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ale pouze pro jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, což ostatně odpovídá - s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 452/2006, a ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98 - rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud měl o svém právním názoru žalobce poučit; jestliže se úvaha o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě objevila až v rozsudku, proti němuž nebyl žádný další opravný prostředek přípustný, došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Dovolatel má zato, že žalovaná námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě neuplatnila včas; s ohledem na zásadu koncentrace řízení není možno k této námitce přihlédnout. Odvolací soud tedy zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel namítá vadnou aplikaci §56 odst. 1, 3 a §544 obč. zák. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu o podřazení smluvního vztahu účastníků režimu spotřebitelských smluv. Odmítá závěr o nevyváženosti smlouvy, resp. o nepřiměřenosti smluvní pokuty, vzhledem k povaze zajišťovaného závazku, a rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy. Neobstojí závěr, že smluvní pokuta je nepřiměřená se zřetelem k tomu, že zajišťovala „jen“ výplatu provize, přičemž odvolací soud nezohlednil, že předmět smlouvy se týkal majetkové hodnoty dosahující téměř částky 2.000.000,- Kč. Smluvní pokuta zajišťovala „jak plnění pro podnikatele z titulu zisku, tak rovněž korektní průběh celého smluvního vztahu“. Dovolatel uzavírá, že „ smluvní pokuta byla sjednána vyváženě pro obě smluvní strany, protože pokud by podnikatel nesplnil svůj úkol, dohodnutý ve smlouvě, přišel by o provizi, tak i o náklady, zatímco na straně zájemce před sjednáním smlouvy nebyl žádný postih“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 934/2004 nepovažuje ujednání o smluvní pokutě za odporující dobrým mravům, převyšuje-li pokuta sjednanou výši provize. Odvolací soud tak svým rozhodnutím nastolil situaci, kdy žalobce vykonal pro žalovanou dohodnutou činnost, přičemž sám od ní nic nedostal. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), není důvodné.
Ačkoliv dovolatel ohlašuje též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nevznáší žádné konkrétní námitky, jimiž by odvolacímu soudu vytýkal, že vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, ani že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, žalobce spatřuje v porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení a v okolnosti, že se mu nedostalo poučení podle §118a o. s. ř.
Podle §220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném k 30. 6. 2010, odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1), popř. stanoví-li to zákon soudy krajské (§9 odst. 2, 3) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1), popř. vrchní soudy (§10 odst. 2). Odvolací soud pak přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212a). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219). Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže: a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. (§220 odst. 1). Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže: a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, c) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem, d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§219a odst. 1 věta prvá). Odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4); ustanovení §213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních učiněných z týchž důkazů jako soud prvního stupně, a nelze mu proto vytýkat, že porušil ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř., jestliže rozsudek soudu prvního stupně v důsledku odlišného výkladu §39 (potažmo §55 a §56) a §544 obč. zák. změnil a žalobu zamítl. Touto výhradou dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle §118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné , když odvolací soud nemůže sám postupovat podle §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalobci poskytnout; ten totiž úplně vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou žalobu. Odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení (§3 odst. 1, §39, §55, §56, §544 a §774 obč. zák.) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a žalobu zamítl. Učinil tak veden úvahou o neplatnosti čl. 4. 2. smlouvy o nevýhradním zprostředkování ze dne 26. 9. 2003. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy založeno na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením, jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku a ujednání ve smlouvě ze dne 26. 9. 2003. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Jinak řečeno - v situaci, kdy uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu nevyvolalo potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), nebylo na místě ani poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. představuje rovněž námitka, že žalovaná uplatnila neplatnost ujednání o smluvní pokutě opožděně, v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Nelze přehlédnout, že již ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 2. 2004 žalovaná přednesla, že „ujednání o smluvní pokutě ve výši 10% z částky 1.800.000,- Kč považuje za odporující dobrým mravům, když tato smluvní pokuta více jak 2x převyšuje smlouvou sjednanou odměnu, tedy částku 70.000,- Kč a jako takové i absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.“. Toto své stanovisko pak mutatis mutandis zopakovala v podáních ze dne 27. 7. 2005 a ze dne 14. 2. 2006, jakož i v závěrečném návrhu předneseném u jednání před Okresním soudem v Chrudimi dne 6. 4. 2006. Z těchto důvodů je tato námitka dovolatele obsoletní a ani jejím prostřednictvím nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobce zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě podle čl. 4. 2. smlouvy ze dne 26. 9. 2003 je neplatné.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §40a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Podle §55 odst. 2 ve znění účinném do 31. 7. 2010, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. mluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až §558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou zásadně věcí vzájemné dohody stran, což však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána v neomezené (nepřiměřené) výši.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Z hlediska přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky je možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení.
V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 180.000,- Kč zajišťující včasné zaplacení provize žalobce ve výši 70.000,- Kč, je neplatné. Tento závěr přijal na základě úsudku, že jde o ujednání nepřípustné ve smyslu §56 obč. zák., neboť se zřetelem k povaze a výši zajišťované povinnosti představuje tzv. zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě, přičemž podle právní úpravy platné do 31. 7. 2010 se žalovaná této neplatnosti dovolala (viz shora citovaná podání žalované a její přednes při jednání soudu prvního stupně dne 6. 4. 2006). Současně připojil úvahu, že sjednaná smluvní pokuta se příčí dobrým mravům pro její nepřiměřenost vůči zajišťované povinnosti, a je tudíž neplatná podle §39 obč. zák.
Nutno připomenout, že ustanovení §39 obč. zák. upravuje případy absolutní neplatnosti právního úkonu, tj. neplatnosti, která nastává ze zákona, působí ex tunc a soud k ní přihlédne z úřední povinnosti (bez návrhu). Naopak ustanovení §40a obč. zák. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) reguluje případy relativní neplatnosti právního úkonu, tj. neplatnosti u níž platí, že právní úkon je považován za platný a vyvolává právní následky až do okamžiku, v němž se dotčený subjekt neplatnosti dovolá; jde o podmíněnou platnost právního úkonu v tom smyslu, že se ponechává na úvaze, iniciativě a návrhu dotčeného subjektu, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, zda se chce neplatnosti právního úkonu dovolat či nikoliv. Vzhledem k menší závažnosti nedostatku náležitostí právního úkonu, které spočívají v tom, že se dotýkají v převážné míře jen individuálních soukromých zájmů určitého subjektu občanskoprávního vztahu, není důvodu, aby v těchto případech - na rozdíl od případů absolutní neplatnosti právního úkonu – nastaly v oblasti občanského práva jako práva zásadní dispozitivnosti úpravy bez dalšího (automaticky - absolutně a ex offo) hned od počátku právní následky neplatnosti. Považuje-li proto oprávněný subjekt učiněný právní úkon sám pro sebe, tj. pro své individuální zájmy, za vyhovující a přijatelný neboli s ním souhlasí, přičemž toto rozhodnutí ponechává zákon plně na jeho svobodné vůli a vlastním uvážení, neplatnosti se nedovolá. V důsledku toho zůstane právní úkon - i když s vadou - platný se všemi právními následky, které z právního úkonu vyplývají. Tento právní stav musí respektovat jak soudy, tak i jiné státní orgány (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 374 a násl.).
Odvolací soud přijal závěr, že ujednání o smluvní pokutě podle čl. 4. 2. smlouvy je nepřípustnou zneužívající klauzulí ve spotřebitelské smlouvě podle §56 obč. zák., neboť nutí žalovanou (spotřebitelku), v případě, že nesplní svůj závazek vůči žalobci, platit nepřiměřeně vysoké odškodné (sankci), a poněvadž se žalovaná této neplatnosti dovolala (srovnej §55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010), je dotčené smluvní ujednání neplatné. Současně dovodil, při respektování judikatorních závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo4956/2007, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, že z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty, dohoda o smluvní pokutě odporuje dobrým mravům, a je neplatná i podle §39 obč. zák. Přiměřenost výše smluvní pokuty, jako určující kritérium pro závěr o (ne)platnosti takového smluvního ujednání, je v daném případě nutno posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti zaplatit v dohodnuté době provizi žalobce se zřetelem k obsahu celé smlouvy. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se (v této věci) její výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní, tak i funkci sankční by z hlediska dobrých mravů plnila smluvní pokuta i tehdy, kdyby byla sjednána nižší; i tak by byla pro žalovanou dostatečným stimulem ke splnění povinnosti a dostatečnou sankcí pro případ, že jí nedostojí. Smluvní pokuta sjednaná jako 257% výše provize z rámce dobrých mravů vybočuje. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud shodně s odvolacím soudem zato, že se sjednaná výše smluvní pokuty příčí dobrým mravům, a proto je ujednání o ní podle §39 obč. zák. neplatné. Je-li dán důvod absolutní neplatnosti právního úkonu, je nadbytečné se zabývat tím, zda takový právní úkon je postižen rovněž relativní neplatností podle §40a obč. zák. Zdánlivá konkurence těchto dvou forem neplatnosti právního úkonu nastala v souzené věci. Je-li atributem absolutní neplatnosti, že nastává již v okamžiku vzniku právního úkonu a není potřeba (na rozdíl od neplatnosti relativní) se jí dovolat, pak právní úkon zatížený touto neplatností nevyvolá v právních vztazích žádné právní následky, tedy ani vznik práva dovolat se relativní neplatnosti (§55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010) z důvodů uvedených v §56 obč. zák. Se zřetelem ke shora podanému výkladu je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, je-li založeno na závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro její rozpor s dobrými mravy. Úvahy o neplatnosti z důvodu podle §40a a §55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010 (přes jejich nesprávnost) nemohou způsobit věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu. Je-li ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné, nemá na ni žalobce právo, a bylo proto zbytečné zabývat se zbývající dovolací argumentací žalobce směřující proti právnímu posouzení věci.
Dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 934/2004, jehož závěrů se dovolává, vychází z odlišného skutkového základu, a v souzené věci se neprosadí. Dovolací soud v uvedené věci posuzoval rovnováhu práv a povinností spotřebitelské (konkrétně zprostředkovatelské) smlouvy uzavřené na dobu určitou, v níž si smluvní strany sjednaly, že zájemce zaplatí zprostředkovateli smluvní pokutu tehdy, prodá-li svou nemovitost bez jeho součinnosti a předem ho o tom písemně nevyrozumí; smluvní pokuta měla zprostředkovatele odškodnit za to, že by k újmě své dobré pověsti nabízel nemovitost, která by již ke koupi nebyla.
Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu