ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2225.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2225/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, proti žalovanému A. O. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Loskotem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 84, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 199/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2011, č. j. 19 Co 128/2006-140, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2005, č. j. 46 C 199/2002-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 400.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, neboť na účet žalovaného byla z účtu žalobce v souladu s obsahem smlouvy ze dne 8. 10. 1999 převedena částka 400.000,- Kč, přičemž žalovaný půjčku dosud nevrátil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 19 Co 128/2006-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o půjčce.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 21 Cdo 4520/2007-116, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že přijal-li závěr, podle něhož žalobce neprokázal uzavření smlouvy o půjčce, současně pominul, že částka 400.000,- Kč byla skutečně dne 14. 10.1999 převedena z účtu žalobce na účet žalovaného. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikované pod č. 78/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), měl za takového stavu – nebyl-li jiný právní důvod poskytnutí peněz tvrzen - posoudit nárok žalobce na zaplacení požadované částky jako požadavek na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 19 Co 128/2006-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně opět tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování uzavřel, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o půjčce, a nárok na zaplacení požadované částky posoudil jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, který vznikl plněním bez právního důvodu. Přihlédl k žalovanému vznesené námitce promlčení, neboť dnem 14. 10. 1999, kdy byla z účtu žalobce převedena částka 400.000,- Kč na jeho účet, začala běžet promlčecí doba. Podal-li žalobce žalobu až 4. 3. 2002, stalo se tak po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a právo na vydání bezdůvodného obohacení je tak promlčeno. Žalobce v okamžiku převodu peněz věděl, komu plní i to, že pro takové plnění neexistuje právní důvod, jelikož text smlouvy o půjčce sepsal dodatečně. Při posuzování možného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy z hlediska §3 obč. zák. odvolací soud uzavřel, že není důvod námitce nepřiznat právní účinky.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce odvozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 31. července 2004, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 86/2010, a ze dne 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že promlčecí doba začala běžet po 14. 10. 1999, kdy převedl na účet žalovaného spornou částku. Prosazuje názor, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je nutno vztáhnout (nejdříve) k okamžiku vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, tj. ke dni 11. prosince 2009, kdy se dozvěděl, že jeho požadavek na zaplacení sporné částky nemůže být založen smlouvou o půjčce, nýbrž je nutno jej posuzovat podle právního režimu vydání bezdůvodného obohacení. Z uvedeného důvodu má zato, že k promlčení jeho práva nedošlo. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), není důvodné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným. V rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo3434/2008, Nejvyšší soud přijal závěr, že „počátek promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu“. Tamtéž dodal, že „při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák.) je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit“.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tedy nelze v daném případě spojovat s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že smlouva o půjčce nevznikla (neprokázal v řízení její existenci), ale s okamžikem, v němž si sám musel být vědom toho, že bez existujícího (platného) právního důvodu plnění převedl na účet žalovaného částku 400.000,- Kč. Tento závěr zcela koresponduje s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 927/98, rozsudek ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 6. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Opačný závěr nelze v žádném případě dovodit z dovolatelem zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, 25 Cdo 1934/2001, sp. zn. 28 Cdo 86/2010 a sp. zn. 32 Cdo 2626/2009.
Žalobci se tak nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu