ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2940.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2940/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně A. S. , zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovaným 1) Ing. J. S. , 2) L. J. a 3) Z. J. , oběma zastoupeným JUDr. Janou Hüblerovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 28/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č.j. 24 Co 33/2012-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti rozsudku ze dne 8. 3. 2012, č.j. 24 Co 33/2012-249, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 4. 10. 2011, č.j. 13 C 28/2010-195, jímž Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí ideální poloviny domu, výhradní vlastnicí parcely o výměře 98 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a parcely výměře 2262 m2 - zahrada, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území V. u P., v územním obvodu, kde státní správu katastru nemovitostí vykonává Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ (dále jen „nemovitosti“), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Podle §237 odst. 3, části věty před středníkem, o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, podle něhož žalobkyně prvnímu žalovanému předmětné nemovitosti darovala; darovací smlouva, sepsaná 6. 6. 1990 notářským zápisem notářkou bývalého Státního notářství Praha - západ L. Ž. (N 887/90, NZ 765/90), byla registrována 6. 6. 1990 pod č. REG RI 1495/90. Žalobkyně vyzvala obdarovaného, který písemnost převzal 14. 5. 2010, k vrácení daru (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Žalobu, jíž se domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem, podala 18. 6. 2010 a podáním z 19. 7. 2010 navrhla, aby do řízení přistoupili žalovaní 2/ a 3/. Soud prvního stupně usnesením z 20. 12. 2010, č.j. 13 C 28/2010-93, které nabylo 11. 7. 2011 právní moci, připustil jejich přístup do řízení. Usnesením ze dne 15. 10. 2008, č.j. MSPH 96 INS 2351/2008-A-68, Městský soud v Praze zjistil úpadek prvního žalovaného (dlužníka), prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Vladimíra Benháka. Insolvenční správce zahrnul do majetkové podstaty předmětné nemovitosti, neboť jejich vlastníkem byl podle zápisů v katastru nemovitostí úpadce. Na návrh insolvenčního správce byly nemovitosti vydraženy v rámci veřejné dobrovolné dražby; žalovaní 2/ a 3/ jako vydražitelé uhradili ve stanovené lhůtě (1. 7. 2010) dražební cenu (4.500.000,- Kč), takže vlastnické právo k předmětům dražby na ně přešlo k okamžiku udělení příklepu licitátorem (§30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen „zákon č. 26/2000 Sb.“). Podle výpisu z katastru nemovitostí, Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, pro katastrální území V., obec V., jsou nemovitosti ve společném jmění žalovaných 2/ a 3/.
Po stránce právní odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemá ve vztahu k prvnímu žalovanému naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť její žaloba nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník (spoluvlastník) zapsána v katastru nemovitostí (§80 písm. c/ o.s.ř.). Případný vyhovující výrok o určení vlastnictví by podle odvolacího soudu nevedl ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí. Pokud jde o žalované 2/ a 3/, měl odvolací soud předpoklad existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem za splněný; dovodil však nedostatek věcné legitimace. Žalovaní 2/ a 3/ nabyli vlastnictví originárním způsobem, tj. příklepem spojeným s řádným a včasným uhrazením ceny dosažené vydražením. Jde o přechod práva, který vyplývá přímo z právního předpisu. Okolnost, že první žalovaný (úpadce) vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitostí v době konání dražby nemusel být (doručením jednostranného právního úkonu z 13. 5. 2010, kterým žalobkyně využila práva podle §630 obč. zák., právní vztah z darování - při splnění zákonných podmínek - zanikl), není rozhodující. Posouzení, zda byly splněny předpoklady pro vrácení daru, je proto bezvýznamné.
Otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a které žalobkyně nabízí k přezkumu v dovolacím řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit.
V rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, Nejvyšší soud zaujal názor, že rozsudečný výrok, kterým soud určil vlastnické právo k nemovitosti, je ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, podkladem pro záznam změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Tento účinek však má takový rozsudek jenom vůči účastníkům řízení. Jestliže výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí; takové rozhodnutí totiž nemůže mít žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí. Závěr, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti, jestliže žaloba nesměřuje proti tomu, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, vyplývá z celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, rozsudek ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1751/2008).
Nejvyšší soud rovněž uvedl (srov. rozsudek ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2009, usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3963/2008), že v případě originárního způsobu nabytí vlastnického práva je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že byl udělen příklep, jímž se rozumí úkon licitátora spočívající v klepnutí kladívkem, a že vydražitel uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§2 písm. j/, §30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.).
V rovině dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nastoluje žalobkyně v dovolání právní otázky, které odvolací soud neřešil a své rozhodnutí na nich nezaložil (zda může být uplatnění práva dárce na vrácení daru vyloučeno skutečností, že předmět daru byl sepsán do majetkové podstaty obdarovaného /úpadce/, zda právo na vrácení daru je pohledávkou z darovací smlouvy ve smyslu §170 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, zda lze případné výsledky věcného rozhodnutí o určovací žalobě využít v řízeních o žalobě o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty úpadce a o žalobě o určení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné). Již proto nemohou být podrobeny dovolacímu přezkumu. Platí totiž, že o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatel považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující; otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jsou bez významu výtky žalobkyně, že soud měl řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přerušit, že neprovedl jí navržené důkazy, že rozhodnutí nebyla dostatečně skutkově podložena a že rozsudek odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (§237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.). Tyto výhrady totiž vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2699/10). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaným nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by měli jinak vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu