ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.327.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 327/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. S. , zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3A, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062, o zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 199/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 26 Co 327/2011-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lucie Kadeřávkové, advokátky se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky.
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 12 C 199/2009-89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 650.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 26 Co 327/2011-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 650.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 7. 11. 2006 listinu označenou jako „smlouva o půjčce“, jejíž text se nedochoval, avšak ze zápisu z ověřovací knihy notáře JUDr. M. Š. vyplynulo, že se jednalo o smlouvu o půjčce dokládající, že žalobkyně půjčila žalovanému 650.000,- Kč, že žalovaný tuto částku v hotovosti od žalobkyně převzal dne 2. 11. 2006 a zavázal se ji vrátit nejpozději do čtyř měsíců od výzvy k jejímu vrácení. Téhož dne (tj. 7. 11. 2006) uzavřeli účastníci před notářem další dvě smlouvy o půjčce. Podle jedné půjčil žalovaný žalobkyni 500.000,- Kč; žalobkyně potvrdila, že tuto částku od žalovaného převzala dne 2. 11. 2006. Podle druhé půjčila žalobkyně žalovanému nespecifikovanou částku; žalovaný potvrdil, že částku převzal dne 2. 11. 2006. Částku 650.000,- Kč žalobkyně žalovanému podle smlouvy nepředala, smlouva o půjčce byla uzavřena pouze za účelem vypořádání majetkových vztahů účastníků po ukončení jejich společného soužití. Účastníci spolu žili ve společné domácnosti od roku 2000 do roku 2009. V roce 2004 obdržela žalobkyně překlenovací úvěr ve výši 350.000,- Kč ke svému stavebnímu spoření a tyto prostředky použila na rekonstrukci domu žalovaného, který účastníci v té době společně obývali. Žalovaný žalobkyni za účelem narovnání finančních vztahů z doby společného soužití vystavil směnku znějící na částku 1,300.000,- Kč splatnou dne 26. 3. 2011.
Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shodně uzavřely, že jimi posuzovaná smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 7. 11. 2006, není platnou smlouvou o půjčce ve smyslu §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), protože nedošlo k faktickému předání předmětu půjčky. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci se touto smlouvou „snažili o vypořádání a narovnání vzájemných finančních nároků“ a že žalovanému ze smlouvy vznikl platný závazek zaplatit žalobkyni 650.000,- Kč, odvolací soud uzavřel, že simulovanou smlouvu o půjčce nelze pro neurčitost posoudit jako platnou dohodu o narovnání podle §585 obč. zák.; z jejího obsahu (zjištěného z notářského zápisu v ověřovací knize) ani z provedených důkazů není patrné, jaké konkrétní závazky, které byly mezi účastníky sporné, měly být dohodou o narovnání nahrazeny. Uzavřel, že smlouva nemůže být ze stejného důvodu hodnocena ani jako platná privativní novace ve smyslu §570 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (zatímco soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 2006 smlouvu za účelem vypořádání svých předchozích finančních vztahů, odvolací soud bez dalšího konstatoval, že mezi účastníky žádné takové závazky nevznikly) a vydal „ nepředvídatelný “ rozsudek (své skutkové a právní závěry řádně nezdůvodnil). Má rovněž za to, že odvolací soud nedodržel postup podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž pro to měl podmínky. Za chybný považuje závěr odvolacího soudu, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 7. 11. 2006, není privativní novací ve smyslu §570 obč. zák. Prosazuje názor, že uzavřením „smlouvy o půjčce“ byla prokázána existence vůle účastníků nahradit starý závazek novým. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Ztotožnil se s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouva, kterou účastníci dne 7. 11. 2006 uzavřeli, není platnou dohodou o narovnání podle §585 obč. zák., a nelze ji posoudil ani jako novaci závazku ve smyslu §570 obč. zák. Zdůraznil přitom, že ani sama žalobkyně v řízení netvrdila, které konkrétní závazky měly být nahrazeny.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobkyně spatřuje v tom, že je rozhodnutí odvolacího soudu „ nepředvídatelné “, neboť odvolací soud „změnil rozsudek soudu prvního stupně při svém prvním jednání bez jakéhokoliv odůvodnění“ .
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Ustanovení §212a o. s. ř. určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Zatímco soud prvního stupně na základě provedených důkazů (zejména výpovědí účastníků a zápisu v ověřovací knize notáře) posoudil smlouvu ze dne 7. 11. 2006 jako platný právní úkon narovnání (§585 obč. zák.), odvolací soud – na základě týchž skutkových zjištění dovodil, že dissimulovaný právní úkon účastníků nelze z důvodu jeho neurčitosti posoudit jako platnou dohodu o narovnání. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud založil své rozhodnutí především na výkladu smlouvy, jejíž obsah zjistil ze záznamu v ověřovací knize notáře, tj. na skutečnosti, která byla účastníkům od začátku řízení známa. Žalovaný nadto výtky, že soud prvního stupně simulovanou smlouvu o půjčce nesprávně právně posoudil jako platnou dohodu o narovnání, uplatnil již ve svém odvolání, které bylo žalobkyni doručeno dne 17. 2. 2011. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila písemně ani u jednání odvolacího soudu dne 9. 11. 2011, ačkoliv k tomu měla možnost a ze všech okolností bylo zřejmé, že se odvolací soud bude platností dissimulovaného právního úkonu (dohody o narovnání) s ohledem na odvolací námitky žalovaného zabývat. Nelze proto přisvědčit námitce, že by odvolací soud vydal „překvapivé“ rozhodnutí.
Důvodná není ani námitka žalobkyně, že odvolací soud - přes konstatování opaku - vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř., resp. aniž zopakoval relevantní důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, popřípadě aniž dokazování doplnil.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud totiž není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit. Tato zásada však neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod označením C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2012), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3966/2007, a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1861/2009).
V posuzovaném případě však nelze dovozovat, že odvolací soud vyšel z jiných skutkových zjištění nežli soud prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud vzal z listinného důkazu (ověřovací knihy notáře) za prokázané, že dne 7. 11. 2006 byly ověřeny podpisy účastníků na „smlouvě o půjčce“, v níž se žalobkyně zavázala půjčit žalobci 650.000,- Kč a žalovaný potvrdil, že tuto částku od žalobkyně dne 2. 11. 2006 převzal a vrátí ji nejdéle do čtyř měsíců od výzvy k vrácení. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vycházel rovněž ze zjištění, že žalobkyně žalovanému podle zmíněné smlouvy finanční částku 650.000,- Kč nepředala, neboť skutečnou vůlí smluvních stran nebylo poskytnout a přijmout půjčku, nýbrž mělo jít o narovnání vzájemných práv a povinností účastníků z doby jejich společného soužití. Žalobkyně se totiž v té době vlastními finančními prostředky i prací podílela na zhodnocení nemovitostí žalovaného a žalovaný po ukončení soužití projevil vůli se s ní „vyrovnat“, o čemž svědčí jak směnka na 1,300.000,- Kč, kterou vystavil v její prospěch, tak další (nerealizované) smlouvy o půjčce, které účastníci uzavřeli před notářem rovněž 7. 11. 2006. Protože odvolací soud akceptoval skutkový závěr soudu prvního stupně, že účastníci ke dni 7. 11. 2006 neměli vypořádány majetkové vztahy z doby společného soužití, je lichá námitka žalobkyně, že „bez dalšího uvedl, že žádné závazky mezi účastníky nevznikly“ .
Ve světle shora uvedeného je pak nadbytečné zabývat se další dovolací námitkou, že odvolací soud pochybil, jestliže nepostupoval podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jež je založena právě na domněnce žalobkyně, že odvolací soud nepřevzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Jak bylo výše vyloženo, odvolací soud věc posoudil na základě stejného skutkového základu po právní stránce odlišně a rozsudek soudu prvního stupně změnil v souladu s §220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Řízení tak není zatíženo žádnou z vytčených vad a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodává.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že případný dissimulovaný právní úkon (dohoda o narovnání podle §585 obč. zák.) je neplatný pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť z obsahu „smlouvy o půjčce“, jak je zachycen v záznamu v ověřovací knize notáře, nevyplývá, které dosavadní, mezi účastníky sporné, závazky měly být nahrazeny (novým) závazkem žalovaného zaplatit žalobkyni 650.000,- Kč (řečeno jinak, že z případné dohody o narovnání není seznatelné, která práva a povinnosti měly být zaplacením 650.000,- Kč „narovnány“, popř. zda se „narovnání“ mělo týkat všech dosavadních závazků mezi účastníky). Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ze stejných důvodů, tedy proto, že z obsahu smlouvy nevyplývá, jaký dosavadní závazek ve smyslu konkrétního dluhu a pohledávky se nahrazuje závazkem žalovaného zaplatit jí 650.000,- Kč, nelze simulovanou smlouvu posoudit ani jako platnou privativní novaci závazku ve smyslu ustanovení §570 obč. zák. Žalobkyně namítá, že „ mezi účastníky opravdu došlo k nahrazení původního závazku, a to ať již kumulativně či privativně “, neboť „ mezi účastníky existovala vůle nahradit starý závazek novým “. Má tudíž za to, že pro závěr, že došlo k platnému narovnání (transacio), popř. novaci, nemusí být dosavadní závazky, k jejichž náhradě závazkem novým dochází, specifikovány, postačí vůle smluvních stran je nahradit.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).
Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním tak mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat, včetně práv promlčených. Sporností práv ve smyslu tohoto ustanovení se nemíní soudní spor mezi účastníky, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým.
Podle §570 odst. 1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Privativní novace spočívá v tom, že strany ruší původní závazek tím způsobem, že jej nahrazují novým závazkem. Vůle stran při privativní novaci musí směřovat jednak ke zrušení původního závazku, jednak (a současně) ke zřízení závazku nového, který závazek původní nahradí (animus novandi). Tento charakteristický rys privativní novace určuje její dvě základní části - privativní novace v sobě spojuje prvek zrušení původního závazku a prvek založení závazku nového. Privativní novace má proto vždy jednak privativní účinky (ruší existující závazek), jednak účinky obligační (zakládá závazek jiný) a má dvě části, část zrušovací a část obligační. Tyto pojmové části privativní novace jsou spolu nedílně spojeny, a proto je existence obou těchto pojmových náležitostí předpokladem platnosti privativní novace. Privativní novace musí platně zrušit původní závazek a současně musí platně založit závazek nový, pokud se tak nestane, je privativní novace jako celek neplatná (srovnej Eliáš, K., et al. Občanský zákoník - Velký akademický komentář. 1. vyd. 2. sv. §488-880. Praha: Linde, 2008).
Z uvedeného vyplývá, že podstatou narovnání i novace je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným, přičemž předpokladem narovnání je spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Jak dohoda o narovnání, tak dohoda o nahrazení závazku novým (privativní novace) musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich platnosti. Narovnání se totiž může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž nebyli účastníci ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání). Není-li z dohody o narovnání seznatelné, jaké sporné právo či povinnost jsou smluvními stranami narovnávány, popř. nevyplývá-li z ní, že vůle smluvních stran směřuje ke generálnímu narovnání, je dohoda o narovnání neplatná pro neurčitost. Stejné platí pro případ, kdy dochází k nahrazení závazku novým. I z takového právního úkonu musí být – logicky vzato – určitelné, jaký dosavadní závazek je nahrazován (dohoda musí obsahovat zrušovací část privativní novace závazku).
Vágní zjištění, že mezi účastníky vznikly v době jejich společného soužití vzájemná práva a povinnosti a že závazek žalovaného uhradit žalobkyni 650.000,- Kč vznikl v souvislosti s jejich vypořádáváním (ke stejnému cíli vedlo ostatně i vystavení směnky na 1,300.000,- Kč), neumožňuje dovodit, že právní úkon zastíraný smlouvou o půjčce (ať už by byl posouzen jako narovnání či privativní novace) je platný, neboť vůle stran směřovala k narovnání či privativní novaci. Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že dissimulovaný právní úkon je neplatný pro neurčitost. Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.900,- Kč (§7 bod 5. ve spojení s §8 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky 2.352,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. srpna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu