ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3940.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3940/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 361/9, proti žalovanému D. J. , zastoupenému Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 364/23, o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 18 C 22/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 68 Co 158/2013-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náklady dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2013, č. j. 68 Co 158/2013-148, potvrdil rozsudek ze dne 10. ledna 2013, č. j. 18 C 22/2010-126, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v dovolání tento dovolací důvod ve skutečnosti neuplatnila (přestože tak avizuje), neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují správnost skutkového závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že žalovanému postupně půjčila celkem 105.000,- Kč. Oproti soudům obou stupňů žalobkyně nadále prosazuje názor, že listina ze dne 2. 7. 2009 je „zásadním důkazem“, z něhož lze jednoznačně dovodit, že žalovanému „předala různé peněžní částky, které sliboval vrátit - v souhrnu 105.000,- Kč“. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Jestliže žalobkyně v dovolání argumentuje tím, že odvolací soud pochybil, jestliže na zjištěný skutkový stav neaplikoval jiné ustanovení hmotného práva, které by umožňovalo přiznat jí nárok na zaplacení žalované částky (např. jako bezdůvodné obohacení), pak zcela přehlíží, že odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že žalobkyni nelze přiznat nárok na zaplacení žalované částky z titulu půjčky, ale ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v řízení neprokázala, kdy a v jaké výši žalovanému finanční obnosy předala, respektive kdy a o jaké částky se měl žalovaný na její úkor obohatit. Od v dovolání citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 169/2005, či ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, se odvolací soud proto neodchýlil.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu