ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.74.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 74/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně FDT (CZ), s. r. o. se sídlem v Praze 6, Na Břevnovské pláni 71, zastoupené JUDr. Karlem Schusterem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 15, proti žalovanému L. L. , zastoupenému Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Porážková 1424/20, o zaplacení 231.941,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 144/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 250/2012-47, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 116 C 144/2011-22, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 250/2012-47, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Schustera, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 116 C 144/2011-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 231.941,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Zdůraznil, že usnesením ze dne 5. září 2011, č. j. 116 C 144/2011-10, byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení nebo aby v téže lhůtě sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Zároveň byl poučen, že nevyjádří-li se písemně bez vážného důvodu ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v podání vyjádření brání, bude se mít zato, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; usnesení společně se žalobou bylo žalovanému doručeno 9. 9. 2011. Dne 6. 10. 2011 právní zástupkyně žalovaného soudu sdělila, že převzala jeho zastoupení a požádala - bez bližšího zdůvodnění - o prodloužení lhůty k podání vyjádření, které následně podala dne 25. 10. 2011. Cituje §114b, §153a odst. 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně uzavřel, že v určené lhůtě bylo povinností žalovaného podat vyjádření k žalobě nebo sdělit vážný důvod, který mu brání v jeho podání. Jelikož ve lhůtě žalovaný prostřednictvím svého zástupce požádal pouze o prodloužení lhůty, má takový procesní postup za následek, že nastala fikce uznání nároku.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 250/2012-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byly v žalobě vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a šlo o situaci, kdy vydání usnesení podle §114b o. s. ř. bylo vhodné se zřetelem k tomu, aby sporné skutečnosti byly zjištěny v rámci přípravy jednání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 4494/2010, uzavřel, že k odvrácení důsledků podle §114b odst. 5 o. s. ř. (tj. vzniku fikce uznání nároku) nestačí, jestliže žalovaný pouze požádá o prodloužení lhůty k vyjádření, aniž současně sdělí vážný důvod, který mu brání lhůtu dodržet. Soud prvního stupně proto správně vyšel z fikce uznání nároku a na tomto základě rozhodl rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž namítá, že rozsudek pro uznání neměl být vydán, neboť existence vážného důvodu, pro který se právní zástupkyně žalovaného ve lhůtě nevyjádřila, plyne z obsahu jejího podání doručeného soudu dne 6. 10. 2011. O prodloužení lhůty k vyjádření požádala tři dny před uplynutím soudem určené lhůty, s tím, že právě převzala právní zastoupení žalovaného, předložila plnou moc, poté studovala spis, z čehož rezultuje, že právě nedostatek času ke zpracování vyjádření je oním vážným důvodem, pro který se včas nemohla vyjádřit. Podle dovolatele i v situaci, kdy soud rozhoduje rozsudkem pro uznání, musí provést dokazování „přinejmenším listinami“. Nad rámec dovolací argumentace zdůrazňuje, že s žalobou nesouhlasí a formuluje vlastní verzi skutku.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalovaný napadl dovoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenul uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 116 C 144/2011-22, zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 250/2012-47, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je námitka žalovaného, že ve lhůtě k podání vyjádření sdělila jeho právní zástupkyně soudu prvního stupně důvod, který jí bránil v podání včasného vyjádření k žalobě, a proto nemohla nastat fikce uznání nároku. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou, že nalézací soud neprováděl dokazování. Nad rámec uvedeného je možno zopakovat ustálenou judikaturu, podle které vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 9.260,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.007,60 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu