ECLI:CZ:NS:2013:33.ND.420.2012.1
sp. zn. 33 Nd 420/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H. , proti žalovanému Městu Desná v Jizerských horách , zastoupenému JUDr. Dagmar Zadákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Pražská 816/16, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 12 C 1/2012, o přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Lyana Rozlivková, JUDr. Gabriela Barančíková, JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová, JUDr. Alexandra Jiříčková, Mgr. Marcela Tuscanyová, JUDr. Eva Hodanová, a JUDr. Marta Chrastilová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 188/2012.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 25. 9. 2012 uplatnil žalobce námitku podjatosti vůči soudcům Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že s Vrchním soudem v Praze vede soudní spor a má za to, že „uvedená skutečnost staví všechny soudce tohoto soudu vůči němu do specifického protikladného vztahu, který již nelze považovat za nepodjatý“.
Vrchní soud v Praze předložil věc Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o námitce podjatosti všech soudců senátu 8 Cmo (tj. senátu, kterému byla věc podle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí o žalobcově námitce podjatosti soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočky Liberec) a soudců působících v senátech 2 Cmo a 12 Cmo, zastupujících senát 8 Cmo (konkrétně JUDr. Vlasty Wohlmuthové, JUDr. Lyany Rozlivkové, JUDr. Gabriely Barančíkové, JUDr. Petra Baierla, JUDr. Ivany Wolfové, JUDr. Alexandry Jiříčkové, Mgr. Marcely Tuscanyové, JUDr. Evy Hodanové, a JUDr. Marty Chrastilové). Současně připojil vyjádření dotčených soudců; soudci se v něm shodují, že k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah, na výsledku řízení nemají žádný osobní zájem a není jim známa žádná jiná okolnost, pro kterou by měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. O žádný z uvedených případů se však v předmětné věci nejedná.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti shora jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze. Uvedení soudci nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejich vyjádření – žádný vztah významný z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci a takový vztah nelze dovodit ani z údajů žalobce. Důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti nemohou být ani úvahy žalobce založené na skutečnosti, že proti Vrchnímu soudu v Praze podal v jiné věci žalobu, neboť tato skutečnost sama o sobě nic nevypovídá o vztahu těchto soudců k účastníkům a k projednávané věci a nelze z ní dovodit, že by byla způsobilá ovlivnit jejich nestranné rozhodování.
Z toho, že účastník je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a uvést, v čem spatřuje důvod jeho podjatosti (srov. §15a odst. 3 o. s. ř.), vyplývá, že nelze jen paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni „všichni soudci” určitého soudu. Skutečnost, že účastník kupříkladu z důvodů, které on sám považuje za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř.; sama o sobě však nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce bez rozdílu bude vyloučen z projednávání a rozhodování věci pouze v závislosti na tom, že účastník podal proti příslušnému soudu žalobu a dále že soudce jako reprezentant veřejné moci je profesionálně neschopen (patrně s výjimkou uvedenou v ustanovení §16 odst. 1, větě druhé, o. s. ř.) oprostit se od záležitostí týkajících se soudu jako složky státu.
Lze tedy učinit závěr, že žalobcova námitka podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze nemůže být sama o sobě základem pro kladné rozhodování o námitce vyloučení, nad to konkrétně neuvedených soudců. Soudci soudu, jenž jedná za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Tím méně mohou být pak vyloučeni jen proto, že je v jiném občanském soudním řízení veden spor se státem, za nějž vystupuje soud, u nějž působí.
K odkazu žalobce na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, je třeba uvést, že jiný senát Nejvyššího soudu České republiky projednávající obdobnou věc se mínil odchýlit od právního názoru vysloveného v tomto rozhodnutí; proto věc podle §20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, předložil k projednání velkému senátu Nejvyššího soudu České republiky, který rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, rozhodl tak, že označil právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, za nesprávný a ztotožnil se s právním názorem, který je rozveden výše. Tento právní názor Nejvyšší soud České republiky při rozhodování v obdobných právních věcech, tedy i v příslušné věci, respektuje.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Praze uvedení ve výroku tohoto usnesení, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 188/2012.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu