ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1081.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1081/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 dovolání obviněného Bc. M. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 10 To 309/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 45/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 7. 2012, sp. zn. 8 T 45/2012, byl Bc. M. L. uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
jako zástupce vedoucího Policie ČR, Inspektorátu cizinecké policie H. K., pracoviště J., v době služby na pracovišti v J., B., dne 18. 11. 2010 v době od 09.38 do 10.04 hod. v souvislosti se žádostmi o prodloužení dlouhodobého pobytu osob vietnamské národnosti N. H. N., D. V. Q., L. T. H. L. a H. N. D., si nechal slíbit úplatek ve výši 10.000,- Kč od Mgr. R. H., který tyto osoby zastupoval, tyto osoby na svůj login lustroval v Cizineckém informačním systému, a to neoprávněně, neboť k vyřízení žádostí nebyl místně příslušný a při dalších návštěvách Mgr. R. H. ve dnech 22. 11. 2010 a 29. 11. 2010 na pracovišti Inspektorátu cizinecké policie J. tohoto naváděl k nezákonnému postupu spočívajícímu v předložení falešného lékařského potvrzení či uskutečnění fiktivního sňatku za účelem získání prodloužení dlouhodobého pobytu osob vietnamské národnosti, a jednal tak v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v rozporu s článkem 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. 12. 2004.
Za to mu byl v sazbě §331 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání s rozhodovací pravomocí úřední osoby ve vztahu k právům a povinnostem fyzických a právnických osob na dobu dvou roků.
Naproti tomu byl obviněný Bc. M. L. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky, že
1.
dne 15. 11. 2010 v době od 11.41 do 12.06 hod. získal od T. S. informace o falešné identitě osoby přihlášené v České republice k dlouhodobému pobytu na jméno T. V. H., tohoto neoprávněně lustroval v Cizineckém informačním systému, následně neučinil žádné kroky směřující k ověření totožnosti, a jednal tak v rozporu s čl. 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. 12. 2004,
2.
dne 15. 11. 2010 v době od 15.15 do 15.25 hod. neoprávněně provedl na svůj login lustraci v Cizineckém informačním systému osoby N. N. Q., která spadala do místní příslušnosti Inspektorátu cizinecké policie P. a následně dvěma neustanoveným osobám radil, jak ve prospěch lustrované osoby opatřit falešné potvrzení o studiu a vyhovět tak podmínkám pro udělení dlouhodobého pobytu, a jednal tak v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i článkem 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. 12. 2004,
3.
dne 26. 11. 2010 v době od 08.47 do 09.07 hodin přijal od I. S. žádost o změnu účelu dlouhodobého pobytu M. R. a zároveň vyhotovil do spisu potvrzení o předložení částky 130.000,- Kč jako podmínku nutnou pro kladné vyřízení žádosti i přesto, že peníze předloženy nebyly, a téhož dne udělil povolení k dlouhodobému pobytu a vyhotovil záznam o vydání dokladu, a jednal tak v rozporu s článkem 14 odst. 1 pokynu ředitele Policie ČR, Služby cizinecké policie č. 223 ze dne 18. 12. 2008, o pobytu cizinců,
4.
dne 9. 12. 2010 v době od 10.55 do 11.28 hodin na žádost F. S. neoprávněně lustroval na svůj login v Cizineckém informačním systému osobu Š. Ć. a zjištěné údaje sdělil F. S., ač k lustraci této osoby nebyl místně příslušný, a jednal tak v rozporu s článkem 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. prosince 2004, a v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů,
5.
dne 10. 12. 2010 v době od 09.24 do 09.50 hodin přijal od I. S. žádosti o změnu účelu dlouhodobého pobytu I. K. a R. L. a zároveň vyhotovil do obou spisů potvrzení o doložení částky 130.000,- Kč jako podmínku pro kladné vyřízení žádosti přesto, že peníze předloženy nebyly, a téhož dne udělil povolení k dlouhodobému pobytu a vyhotovil záznam o vydání dokladu, a jednal tak v rozporu s článkem 14 odst. 1 pokynu ředitele Policie ČR, Služby cizinecké policie č. 223 ze dne 18. 12. 2008, o pobytu cizinců,
6.
dne 14. 12. 2010 v době od 06.46 do 07.08 hodin za přítomnosti H. F. a I. M. zjistil kontrolou cestovních dokladů, že I. M. nemá vízum pro pobyt v České republice, zdržuje se na území České republiky neoprávněně, poté ji instruoval jak postupovat, aby se vyhnula případné kontrole, a dále jak má postupovat při legalizaci jejího dalšího pobytu na území České republiky, zejména jí vysvětlil podmínky fiktivního sňatku, a jednal tak v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s článkem 1 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 2 ze dne 22. ledna 1999,
7.
dne 14. 12. 2010 v době od 09.38 do 09.40 hodin ze svého mobilního telefonu informoval M. I. o chystané kontrole pobytu jeho bratra, a jednal tak v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů,
8.
dne 15. 12. 2010 v době od 14.35 do 15.00 hodin přijal od H. R. žádost o prodloužení pobytu za účelem podnikání A. L. a zároveň vyhotovil do spisu potvrzení o předložení částky 130.000,- Kč jako podmínku nutnou pro kladné vyřízení žádosti přesto, že peníze předloženy nebyly, a téhož dne udělil povolení k dlouhodobému pobytu a vyhotovil záznam o vydání dokladů, a jednal tak v rozporu s článkem 14 odst. 1 pokynu ředitele Policie ČR, Služby cizinecké policie č. 223 ze dne 18. 12. 2008, o pobytu cizinců,
což obžaloba okresního státního zástupce v Jičíně právně kvalifikovala jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě odvolání obviněný a státní zástupce, přičemž z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 10 To 309/2012, v části ad I. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve zprošťující části, když za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku obviněnému nově uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v trvání čtyř roků. Podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc obviněného Bc. L. pokud byla zrušena zprošťující část rozsudku vrácena Okresnímu soudu v Jičíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V části ad II. rozsudku odvolacího soudu bylo odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 10 To 309/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které se opírá o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu. Podle dovolatele důvod pro konstatování existence dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zjištěným extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením skutkového stavu věci. Tento nesoulad je dán rozporem mezi výrokovou částí rozsudku soudu prvního stupně a právním posouzením skutku, když skutková podstata zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku naplněna nebyla. V řízení nebylo prokázáno, že by si dovolatel nechal slíbit úplatek, neboť nebylo ani objasněno co se rozumí slibem úplatku. Z jednání dovolatele vyplynulo, že nabídku úplatku nebral vážně a reagoval na ni slovy „o to mi nejde“. Nejde tudíž o srozumění s úplatkem, ale lze dovodit maximálně lhostejnost k takovéto nabídce, přičemž lhostejnost o sobě nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění. Nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že učiněnou nabídku razantněji neodmítal proto, že ji nepovažoval za vážně učiněnou a to byl také důvod, proč to neohlásil svému nadřízenému.
Dovolatel poté v dalších pasážích svého mimořádného opravného prostředku obsáhle polemizuje s právním názorem odvolacího soudu o existenci jeho prokázaného úmyslného zavinění. Vzhledem k tvrzenému nesprávnému právnímu názoru soudů obou stupňů ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku a k pochybnostem, které v tomto směru vznikly, měly soudy aplikovat základní zásadu trestního řízení vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Dovolatel dále vytkl „obecným soudům“, že se v potřebném rozsahu nezabývaly relevantními námitkami obviněného zejména ve vztahu k nedostatečnému rozsahu a úrovni provedeného dokazování. Tato skutečnost jej vede k závěru, že jednostranným a nedostatečným dokazováním byla porušena jeho ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces. V závěrečném shrnutí svých námitek dospěl také k názoru, že kromě subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, nebyla naplněna ani objektivní stránka tohoto zločinu, aniž však v tomto směru blíže tento názor odůvodnil.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o vině a trestu a podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem (bez specifikace způsobu rozhodnutí, jež je požadováno), případně aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu věc přikázal buď Krajskému soudu v Hradci Králové či Okresnímu soudu v Jičíně s pokynem ji v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 tr. řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve rekapituloval řízení ve věci samotné, poté obsah dovolacích námitek, které obviněný uplatnil, k nimž vyjádřil své stanovisko. Námitku existence tzv. extrémního rozporu mezi výsledky dokazování a skutkovým stavem popsaným ve výroku rozsudku definuje jako argument nepřekračující hranice neodůvodněného tvrzení. Aniž by dovolatel tento závěr jakkoli specifikoval, omezil se pouze na polemiku se způsobem, jakým soudy v této věci hodnotily provedené důkazy. Výhrady v této části neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Úvahy dovolatele o neexistenci subjektivní stránky nemají oporu jak ve zjištěném skutkovém stavu, tak v právních závěrech soudů obou stupňů. V tomto směru odkázal státní zástupce na podrobná odůvodnění rozsudků jak nalézacího, zejména pak odvolacího soudu, s nimiž se pro jejich správnost ztotožňuje.
Dovolatel sice uplatnil také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, aniž by však specifikoval, kterou z jeho dvou možných alternativ má na mysli. Pokud však nevznáší námitky proti procesním podmínkám, za nichž ve věci rozhodoval soud druhého stupně, lze usuzovat, že měl na mysli alternativu druhou, leč ani takto případně specifikovaný dovolací důvod není obsahem trestního spisu opodstatněn.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatnění, zčásti bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu. Vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiný způsob rozhodnutí, než je navrhováno (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu/, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněnými soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst.7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právě fundovanou argumentaci má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat dovolání pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu je dán v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud především z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že většina námitek, jež obviněný v dovolání specifikoval, byla již uplatněna v předchozích stadiích trestního řízení. Byly především součástí jeho obhajoby před soudem prvního stupně a byly užity také při odůvodnění odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Je třeba konstatovat, že jak okresní tak krajský soud se obhajobou obviněného důsledně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly, přičemž je možno odkázat na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Na tento případ, tedy případ uplatněných obsahově shodných námitek dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Obviněný sice podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ke způsobu hodnocení důkazů, proti rozsahu provedeného dokazování, neuplatnění zásady id dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti dokazování a hodnocení jeho výsledků. V těchto částech dovolání se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K tvrzené existenci tzv. extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a skutkovým stavem, popsaným ve výroku rozsudku se Nejvyšší soud vyjadřuje následovně: Uvedeným pojmem je míněna situace, kdy dojde k flagrantnímu ignorování příslušné kogentní normy nebo jde o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. k použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění a představuje tak interpretační libovůli. Podobně platí v rovině skutkových zjištění: také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření skutkového základu logickou syntézou i jednotlivých dílčích zjištění. Takováto flagrantní či excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné závěry a právní názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou tak plně akceptovatelné. Své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž dospěly. V tomto ohledu pak námitka obviněného je irelevantní.
Pokud se obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku dovolává porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, Nejvyšší soud zjistil, že toto právo dovolateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodování soudů mu byly k dispozici řádný i mimořádný opravný prostředek, jichž využil. Zásadám spravedlivého procesu je dále nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné. Tomu odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, což ale neznamená, že tyto důkazy soud musí provést, zejména v situaci, kdy již provedené dokazování poskytuje ucelený a dostatečně zřejmý podklad pro rozhodnutí ve věci. Řádnou aplikaci všech prvků tohoto procesu nelze zaměňovat se subjektivním hodnocením obviněného, zda pro něj proces dopadl podle jeho očekávání či nikoli, čili z hlediska výsledku spravedlivého procesu (srov. sp. zn. IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 2368/2009).
Relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tvrzení o neexistenci všech znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným a námitka vztahující se k zpochybňované formě zavinění, avšak Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích správně uvedly, že jednání obviněného při opakované nabídce úplatku ze strany spoluobviněného Mgr. H. bylo vedeno přinejmenším eventuálním úmyslem spáchat korupční jednání. Z důkazů, které byly v tomto směru řádně provedeny nelze dovodit, že by obviněný měl pochybnosti o tom, že nabídka byla učiněna vážně a že by vůči ní zůstal zcela lhostejný. Z pořízených zvukových a obrazových záznamů předmětné situace je zřetelné, že nabídka úplatku byla učiněna, obviněný ji neodmítl, vůči jednání Mgr. H. se neohradil, neučinil o jeho korumpující nabídce ani písemný záznam, ani věc bezprostředně neohlásil svému nadřízenému, byť jako dlouholetý člen policejního sboru, nadto zastávající významnou funkci v Inspektorátu cizinecké policie věděl, jaké jsou v takovéto situaci jeho povinnosti, které mu vyplývají ze zákona o policii. Také jeho bezprostřední další jednání, spočívající v následné neoprávněné lustraci V. plně podporuje závěr, že nabídku úplatku akceptoval a naopak nesvědčí o nezájmu obviněného o přislíbenou finanční odměnu. Pokud soudy obou stupňů z provedených důkazů dovodily existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu, pak jejich závěry jsou logické a odůvodněné, pochybnost o naplnění subjektivní stránky zločinu přijetí úplatku tak není opodstatněná.
Pokud jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod opřený o ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, zde obviněný naprosto nedostál požadavkům, jež se na odůvodnění dovolání vztahují. V tomto směru je třeba odkázat na ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, které obligatorní obsah dovolání výslovně upravuje. Podle tohoto ustanovení musí být vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá. Z uvedeného je zřejmé, že nepostačuje pouze označit zákonné ustanovení, ale také odůvodnit, v čem a proč dovolatel spatřuje existenci právě tohoto užitého zákonného ustanovení. Tento závěr podporuje také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, v němž uvedl že: „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná a odůvodněná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“. Není úkolem dovolacího soudu domýšlet v čem je spatřován důvod naplnění užitého dovolacího důvodu, ale je povinností práva znalého obhájce obviněného, aby dovolacímu soudu poskytl požadovanou argumentaci, s níž je dovolací soud povinen se vypořádat. V daném případě však dovolatel nejenže k takovéto argumentaci nepřistoupil, ale nadto ani řádně neoznačil, kterou ze dvou možných variant citovaného zákonného ustanovení vlastně uplatňuje. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud neměl k dispozici relevantně uplatněnou námitku, a proto se jí nezabýval.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že dovolání v té části, která svým obsahem odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s citovaným zákonným ustanovením trestního řádu tak, že dovolání obviněného Bc. M. L. se odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumal podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 17. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á