ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1125.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1125/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 31 To 141/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 162/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 3 T 162/2012, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v H. – F., ve směru jízdy z H. ve F., okr. L., a jinde, dne 17. 6. 2012 ve 20.00 hod. řídil osobní motorové vozidlo tv. zn. VW Transporter, ačkoliv požil před jízdou alkoholické nápoje a měl nejméně 2,59 g/kg ethanolu v krvi.
Za to byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 3 T 162/2012, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 31 To 141/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 31 To 141/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Dle jeho názoru nalézací soud neměl žádný přímý důkaz o tom, že řídil příslušné vozidlo pod vlivem návykové látky, vyšel pouze z výpovědi svědkyně Z. Z. a dodatečně vypracované fotodokumentace, kterou však nepovažuje za věrohodnou. Dovolatel je přesvědčen, že již v přípravném řízení měla být provedena fotodokumentace včetně zakreslení postavení svědkyně Z. Z. a zaparkovaného vozidla tak, aby bylo možné objektivně posoudit, zda ho mohla vidět vystupovat z předmětného motorového vozidla, k čemuž však nedošlo. Proto již v podaném odvolání navrhl uskutečnit v souladu s ustanovením §104 písm. e) tr. řádu prověrku na místě, ale tento návrh nebyl v rámci odvolacího řízení akceptován. Domnívá se proto, že byl odsouzen na základě jediné svědecké výpovědi svědkyně Z. Z., která nebyla jinými důkazními prostředky potvrzena, čímž došlo k porušení základní zásady trestního řízení, že v případě pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby ho Nejvyšší soud předmětné obžaloby zprostil, příp. aby dovoláním napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 24. 9. 2013 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný M. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž de facto ve svém mimořádném opravném prostředku rozhodujícím soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Je tak zřejmé, že se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován převážně výpovědí svědkyně Z. Z., která jasně a srozumitelně uvedla, kde stála před restaurací, jaká byla viditelnost, koho viděla, že řídil motorové vozidlo, na jakou vzdálenost vozidlo pozorovala, kdo z vozidla vystoupil, apod. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí provedl detailní rozbor výpovědi této svědkyně, jakož i výpovědi svědků M. K. a L. K. Při hodnocení těchto výpovědí podrobně odůvodnil, v čem spatřuje zásadní rozdíly ve výpovědích manželů K. na straně jedné a svědkyně Z. na straně druhé, proč tvrzení manželů K., svědčících ve prospěch obviněného, pokládá za nevěrohodné. Jde o způsob hodnocení důkazů, který zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. řádu, je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího soudu. Byť v daném případě byla výpověď svědkyně Z. jediným přímým důkazem, nestála osamoceně, neboť okresní soud měl k dispozici i důkazy nepřímé, které hodnotil jednotlivě i v kontextu výpovědi svědkyně Z. Důvodně proto na tyto podrobné a přiléhavé pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal i odvolací soud. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotně právní posouzení skutku.
V této souvislosti uplatněnou námitku, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo , nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud neponechal stranou pozornosti ani námitku obviněného vztahující se k porušení zásad spravedlivého procesu, jehož se mu dle jeho názoru nedostalo.
Zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení v rámci své obhajoby za potřebné, čemuž také odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a rovněž, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů dostály a proto nelze dospět k závěru, že důkazní návrhy byly bez řádného důvodu opomenuty. Ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (zákon č. 209/1992 Sb.) v rámci požadavků na spravedlivý proces v odstavci 3 požaduje projednání věci v jazyce, jemuž obviněný rozumí; poskytnutí přiměřeného času k přípravě jednání; možnost klást svědkům dotazy; pokud obviněný nerozumí jazyku, v němž se řízení vede, mít bezplatnou pomoc tlumočníka. Z obsahu spisu neplyne, že by jakýkoli ze stanovených procesních požadavků nebyl rozhodujícími soudy uplatněn. Zajištění všech procesních požadavků, které se na vedení tzv. spravedlivého procesu vztahují, nelze zaměňovat za subjektivní pocit obviněného, zda proces pro něj z jeho pohledu dopadl příznivě či nikoli, tedy z hlediska výsledku procesu. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 2368/2009, II. ÚS 68/04, které se opakovaně k dané problematice vyjádřily v intencích výše prezentovaných názorů.
Obviněným uplatněné námitky tak nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná