ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1139.2013.2
sp. zn. 4 Tdo 1139/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2013 o dovolání obviněného Z. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 To 151/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 5/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 To 151/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 13 T 5/2011, byl obviněný Z. V. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I.) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (pod bodem II.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
I. dne 11. 1. 2010 v době od 16.00 hodin do 16.23 hodin řídil od pěstitelské pálenice v obci J., okr. U. H., na P. n. v U. H., Z. k., osobní motorové vozidlo zn. Volvo XC90, černé barvy, pod vlivem alkoholu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat vozidlo, a to takovým způsobem, že při jízdě po silnici ulice V. t. v km 72,312 ve směru od obce S. M. po odbočení v křižovatce vpravo na místní komunikaci ulice V. směrem do centra U. H. řádně nesledoval situaci v silničním provozu a na vyznačeném přechodu pro chodce nedal přednost chodkyni B. P., která přecházela komunikaci na zelený světelný signál z jeho pohledu zprava doleva a kterou přední částí vozidla srazil, čímž porušil §5 odst. 1 písm. b), h) a §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož B. P. utrpěla oděrku a hematom obličeje v oblasti pravé tváře, podvrtnutí hrudní páteře a zhmoždění levé kyčle a bederní krajiny zad s hospitalizací v Uherskohradišťské nemocnici, a.s. od 11. 1. 2010 do 12. 1. 2010 a byla omezena nikoliv však citelně v obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne,
II. dne 11. 1. 2010 v době kolem 16.20 hodin v U. H., Z. k., v křižovatce silnice v km 72,312 s místní komunikací ulice V. řídil osobní motorové vozidlo zn. Volvo XC90, černé barvy, a po dopravní nehodě, na níž měl účast, na místě nezastavil, nepřesvědčil se, zda B. P., kterou vozidlem srazil, nepotřebuje pomoc, nepřivolal lékařskou záchrannou službu, dopravní nehodu neohlásil ani orgánům Policie ČR, po dopravní nehodě s vozidlem couvnul a sraženou ležící chodkyni objel zprava částečně po chodníku, z místa nehody ujel, vozidlo odstavil na parkovišti na P. n. v U. H. a z místa odešel.
Za to byl podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. l tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. l , odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let a podle §228 odst. l tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Z., Z., částku 6.532,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 13 T 5/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 To 151/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 To 151/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. V rámci své obsáhlé dovolací argumentace namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky projednávaných přečinů, tj. jak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, tak i přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Pokud se týká skutku uvedeného pod bodem I., dovolatel je toho názoru, že i za situace, kdy by bylo shledáno, že řídil dané motorové vozidlo, nebylo prokázáno, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Domnívá se, že obecné soudy do svých závěrů zvolily jen ty důkazy, které měly jeho trestnou činnost prokazovat, ignorovaly znalecké závěry a dotvořily si konstrukci o jeho ovlivnění alkoholem, což činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Ke skutku uvedenému pod bodem II. pak podotkl, že několik málo metrů za příslušným motorovým vozidlem jelo služební vozidlo hasičů a jeho posádka bezprostředně poskytla poškozené potřebnou pomoc, která nepochybně byla mnohonásobně kvalifikovanější, než by mohl poskytnout on sám. V dané souvislosti tak podle něj nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §151 tr. zákoníku.
Mimořádný význam ve vztahu k uplatněnému důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že byl v pracovní neschopnosti a následně hospitalizován a ačkoliv se řádně omluvil a požádal prostřednictvím svého obhájce o odročení veřejného zasedání, odvolací soud odročení nepřipustil a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Došlo tak dle něj k porušení jeho nejzákladnějšího práva na spravedlivý proces.
V další části dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas a výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený, neodůvodněný a absolutně nespravedlivý.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc do stádia přípravného řízení, tj. státnímu zástupci k došetření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod zásadní posouzení, zda mohl odvolací soud dne 14. 5. 2013 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. řádu. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle §263 odst. 4 tr. řádu v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
Z ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu vyplývá povinnost předsedy senátu soudu druhého stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání (pokud je jeho účast nezbytná) či ho o konání takového veřejného zasedání vyrozumět. Vždy je nutné jasně stanovit, zda má být obviněný (či jiná osoba) k veřejnému zasedání předvolán či jen o jeho konání vyrozuměn, neboť toto rozlišení má důležité procesní důsledky. Předvoláním osoby dává předseda senátu jasně najevo, že účast osoby u veřejného zasedání je nezbytná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání není nutná, se obviněný o jeho konání pouze vyrozumí. Na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání vyrozumění o konání veřejného zasedání není zásilkou, kterou je obviněnému nezbytné doručit do vlastních rukou (viz §64 odst. 1 tr. řádu). Nicméně i v tomto případě je nutné trvat na tom, aby k vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání došlo formou nevzbuzující pochybnosti o obsahu takového vyrozumění. Proto bývá pravidlem písemné vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání a za tímto účelem je soudy používán vzor 7a - vyrozumění o veřejném zasedání podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. dubna 2004, č.j. 20/2004-Org.
Konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy (za situace, že k němu byl včas předvolán nebo o něm vyrozuměn ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že v projednávané věci byl obviněný o konání veřejného zasedání nařízeného na den 14. 5. 2013 ve 13.00 hodin písemně vyrozuměn, a to za použití výše specifikovaného vzoru 7a. Zásilku obsahující dané vyrozumění o konání veřejného zasedání si obviněný osobně převzal dne 6. 5. 2013 (viz č. l. 626 spisu). Byla tak splněna zákonná podmínka minimálního předstihu pěti dní před stanoveným dnem veřejného zasedání (§233 odst. 2 tr. řádu). Dne 9. 5. 2013 byla Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, doručena ze strany tehdejšího obhájce obviněného JUDr. Jiřího Šabršuly omluva obviněného z účasti u veřejného zasedání z důvodu pracovní neschopnosti spolu se žádostí o stanovení nového termínu jednání odvolacího soudu s tím, že klient nesouhlasí, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. K omluvě byla připojena fotokopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného vystaveného MUDr. J. M. dne 25. 4. 2013, ze kterého mimo jiné vyplývá, že obviněný byl práce neschopen od 25. 4. 2013, ke kontrole se měl dostavit dne 17. 5. 2013 a byly mu povoleny vycházky od 29. 4. 2013 v době od 15.00 hodin do 18.00 hodin (viz č. l. 632 spisu). Následně předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, JUDr. Marie Káňová obhájci obviněného JUDr. Jiřímu Šabršulovi podáním ze dne 9. 5. 2013 sdělila, že veřejné zasedání nařízené na den 14. 5. 2013 nebude odročováno, jelikož obviněný neprokázal, že není schopen cesty k soudu a dokonce má stanovené vycházky. Podáním ze dne 13. 5. 2013 pak obhájce obviněného JUDr. Jiří Šabršula opětovně omluvil u odvolacího soudu neúčast obviněného u veřejného zasedání nařízeného na den 14. 5. 2013 z důvodu jeho hospitalizace v Uherskohradišťské nemocnici, a.s., a znovu požádal o stanovení nového termínu jednání odvolacího soudu s tím, že klient nesouhlasí, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. K podání připojil lékařskou zprávu ze dne 12. 5. 2013 vystavenou MUDr. P. B., která potvrzuje, že obviněný byl od 12. 5. 2013 hospitalizován na interním oddělení Uherskohradišťské nemocnice, a.s.
Dne 14. 5. 2013 bylo u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného poté, co předsedkyně senátu konstatovala, že za splnění podmínek uvedených v §202 odst. 2 tr. řádu bude podle §205 odst. 2 tr. řádu jednáno v nepřítomnosti obviněného Z. V. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud v této souvislosti zkráceně uvedl, že obviněný byl o konání veřejného zasedání včas a řádně vyrozuměn, současně byl také upozorněn na skutečnost, že veřejné zasedání může být konáno i v jeho nepřítomnosti, proto byly splněny zákonné podmínky podle §233 a §234 odst. 1 tr. řádu. Ve smyslu §202 odst. 2 tr. řádu bylo tak možno dle odvolacího soudu o odvolání spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného a dosáhnout tak účelu trestního řízení, mimo jiné i při respektování zásady jeho rychlosti. Dále soud druhého stupně konstatoval, že obviněnému byla dána možnost vyjádřit se k důkazům, které soud prvního stupně prováděl poté, co ve věci poprvé rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 To 297/2012. Z obsahu spisu naopak nevyplývá, že by odvolací soud činil dotaz u ošetřujícího lékaře zda s ohledem na charakter svého onemocnění je schopen osobně se veřejného zasedání zúčastnit.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní závěry odvolacího soudu nejsou sice v rozporu se žádným procesním ustanovením o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, nemohou však v konkrétním případě obstát, neboť nekorespondují s dikcí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 apod.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1591/2011).
Obecně lze konstatovat, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigidní jako u hlavního líčení, avšak veřejné zasedání konané o odvolání obviněného se svojí povahou i významem hlavnímu líčení blíží. Především je podstatné, aby v rámci celého soudního řízení byla zachována pravidla spravedlivého procesu. Pokud tedy obviněný trvá na své účasti u veřejného zasedání a svoji neúčast omluví takovými důvody, které mu brání v jeho účasti u nařízeného veřejného zasedání a které lze považovat za akceptovatelné, tak s ohledem na jeho právo zaručené mu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba mu tuto účast umožnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2971/09).
V posuzované věci obviněný svoji nepřítomnost u veřejného zasedání omluvil nejprve pracovní neschopností a posléze i hospitalizací v nemocnici a výslovně požádal o stanovení náhradního termínu pro konání veřejného zasedání s odůvodněním, že nesouhlasí s tím, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. Dal tak jasně a srozumitelně najevo, že se daného veřejného zasedání chce osobně účastnit. K doložení toho, že jeho omluva je opodstatněná, předložil také rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené MUDr. J. M. dne 25. 4. 2013 a lékařskou zprávu ze dne 12. 5. 2013 vystavenou MUDr. P. B., jak již bylo výše uvedeno. Ani za těchto okolností ale odvolací soud jeho omluvu nepřijal a konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Je mimo pochybnost, že hospitalizaci v nemocničním zařízení je nutno považovat za relevantní důvod zcela jasně vysvětlující, proč se obviněný osobně nemohl zúčastnit veřejného zasedání. Pokud obviněný z takového důvodu žádal o odročení veřejného zasedání, pak odvolací soud měl tuto omluvu akceptovat a stanovit poté, co by si zjistil podrobnosti o předpokládané délce hospitalizace obviněného, případně i o délce předpokládané pracovní neschopnosti, nový termín veřejného zasedání tak, aby se ho obviněný mohl zúčastnit.
Námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, je tak třeba považovat za právně relevantní a důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo porušení práva obviněného na obhajobu, bude nezbytné provést veřejné zasedání znovu, a to nejen za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, ale též za respektování jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem ke shora specifikovanému výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud nezabýval opodstatněností dalších dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Věc se z výše uvedených důvodů vrací do stadia odvolacího řízení, přičemž v řízení před soudem druhého stupně není vyloučeno, že bude doplňováno dokazování, takže za tohoto stavu věci posoudit vznesené námitky by bylo předčasné. Pro úplnost však Nejvyšší soud konstatuje, že převážná část námitek obviněného směřovala proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, proti rozsahu dokazování a proti přiměřenosti uloženého trestu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Pokud se týká výroku o trestu, který obviněný v podaném dovolání rovněž napadá, tak v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno za jiné nesprávné hmotně právní posouzení považovat jen jiné vady tohoto výroku (výroku o trestu) záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žádnou takovou skutečnost však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nevytýká.
Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 To 151/2013, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí bude tento soud podle §265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení.
Napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná