ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1265.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1265/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 3 To 846/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 78/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 7 T 78/2009 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 20. 4. 2008 v časných ranních hodinách v K. c. J. J. H. převzal od obsluhujícího personálu částku 46 000,- Kč, představující tržbu z kulturní akce, kterou měl předat soukromému podnikateli ing. V. P. jako provozovateli kulturního centra, s nímž v danou dobu spolupracoval na základě smlouvy označené jako smlouva o tichém společenství, převzatou tržbu mu ale nepředal a složil ji dne 29. 4. 2008 do depozita advokátní kanceláře JUDr. Josefa Nováčka, se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II a do současné doby výše uvedenou částku ing. P. neodevzdal, čímž mu způsobil škodu ve výši 46 000,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1. tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Zároveň byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému ing. V. P. na náhradě škody částku 46 000,-Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce v neprospěch i ve prospěch obviněného a dále obviněný. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. 11. 2012 ve veřejném zasedání rozsudkem sp. zn. 3 To 846/2010 tak, že z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že obviněného J. D. uznal vinným tím, že dne 20. 4. 2008 v časných ranních hodinách v K. c. J. J. H. převzal od obsluhujícího personálu částku 46.000,- Kč představující tržbu z kulturní akce, kterou měl předat soukromému podnikateli ing. V. P. jako provozovateli kulturního centra, s nímž v danou dobu spolupracoval na základě smlouvy označené jako smlouva o tichém společenství, převzatou tržbu mu ale nepředal a složil ji dne 29. 4. 2008 do depozita advokátní kanceláře JUDr. Josefa Nováčka, se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II a do současné doby výše uvedenou částku ing. V. P. neodevzdal, čímž mu způsobil škodu ve výši 46.000,- Kč,
což právně posoudil jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to obviněnému uložil podle §206 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Pokud jde o výrok o náhradě škody, ten zopakoval v podobě, jak byl vyhlášen rozsudkem okresního soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání, které směřuje proti všem jeho výrokům. Své dovolání pak opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel připomíná, že dne 21. 6. 2007 uzavřel s poškozeným smlouvu o tichém společenství s tím, že poškozený se zavázal vyplácet tichému společníkovi – obviněnému zisk ve výši 50 % z čistého zisku za každý kalendářní rok, přičemž roční vyúčtování a vyrovnání mělo být provedeno vždy do 30 dnů od schválení účetní závěrky za příslušný kalendářní rok. Přestože šlo dle obviněného v té době o podnik ziskový a poškozený na výzvu předložení účetní závěrky nereagoval a jeho přesvědčení o ziskovosti podnikání obviněnému nevyvrátil, nebyl obviněnému v rozporu se smluvním ujednáním vyplacen podíl na zisku. Obviněný shodně se svým odvoláním ze dne 28. 9. 2010 opětovně uvádí, že poškozený mu sdělil, ať si ponechá tržbu z jedné akce jako zálohu a posléze se obviněného podíl na zisku vyúčtuje a „doladí“. Z uvedeného důvodu obviněný dne 20. 4. 2008 převzal od obsluhujícího personálu finanční prostředky, které následně poté, co se dozvěděl, že poškozený prodává společné věci, a bylo patrné, že mu podíl na zisku nebude vyplacen, složil dne 29. 4. 2008 do depozita advokátní kanceláře JUDr. Josefa Nováčka se sídlem v Jindřichově Hradci. Na základě uzavřené smlouvy o tichém společenství a uděleném souhlasu poškozeným byl obviněný oprávněn finanční prostředky převzít, tyto mu nebyly pouze svěřeny, ale vlastnicky mu náležely. Složení prostředků do advokátní úschovy představovalo zajištění oprávněného nároku obviněného na podíl na zisku. Obviněný se tak nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, když nebyla naplněna objektivní, ani subjektivní stránka skutkové podstaty. Následné spory o to, zda je smlouva o tichém společenství ze dne 21. 6. 2007 platná, či nikoli, nemají vliv na to, jak byl stranami vnímán obsah smluvních ujednání.
Obviněný se domnívá, že popsaný skutek nebyl odvolacím soudem správně právně kvalifikován v souladu s ustanoveními hmotného práva a že tento skutek vůbec není trestným činem, jelikož nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, v tomto případě přečinu zpronevěry. Obviněný uvádí, že předmětný skutek patří do roviny obchodněprávní, nikoli trestněprávní. Trestní právo by mělo být užíváno jako krajní prostředek nápravy, ultima ratio, jehož prostředků má být užíváno jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu. Trestní stíhání obviněného bylo nedůvodné již od samého počátku, když mezi poškozeným a obviněným vznikl obchodněprávní spor o vyplacení podílu na zisku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem pak obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání věci.
Obviněný k podanému dovolání připojil vlastní písemnost, označenou jako „náměty k dovolání“, v níž vznáší námitky ohledně podjatosti soudce, zkrácení svého práva na řádný opravný prostředek a porušení rovnosti zbraní.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval obsah jednotlivých soudních rozhodnutí a taktéž podaného dovolání obviněného a k tomu pak uvedl následující.
V prvé řadě zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě hmotněprávních vad meritorního rozhodnutí soudu. Neslouží však k nápravě případných vad procesní povahy. A jsou to právě procesní vady (zejm. údajné nesprávné hodnocení provedených důkazů), které dovolatel ve vztahu k tomuto důvodu dovolání uplatnil. To ale jeho prostřednictvím není možné. Skutkový stav je zde hodnocen pouze z toho pohledu, zda skutek byl správně právně posouzen podle příslušných ustanovení hmotného práva. Tomuto dovolacímu důvodu se tedy zásadně vymykají takové námitky, jimiž dovolatel zamýšlí dosáhnout jiného hodnocení důkazů, změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu.
Kromě toho nelze přehlédnout, že argumentace obsažená v dovolání obviněného je z podstatné části shodná s námitkami k provedeným důkazům a k jejich hodnocení, které prezentoval již v řízení před nalézacím soudem a zejména v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci.
K těmto námitkám státní zástupce poznamenává, že oproti tvrzení obviněného, soud prvého stupně vzal na podkladě provedených důkazů (mezi jinými i na základě výpovědi obviněného a výpovědi poškozeného Ing. P.) za prokázané, že obviněný převzal od obsluhujícího personálu částku 46.000,- Kč. Tvrdil-li poškozený, že se jednalo o částku vyšší, pak toto tvrzení nebylo nijak prokázáno a soud proto vycházel z toho, že obviněný převzal toliko částku 46.000,- Kč, protože to sám obviněný připustil. Soud prvého stupně pro účely rozhodnutí o vině zkoumal i otázku (ne)oprávněnosti tvrzené pohledávky obviněného za poškozeným z titulu smlouvy o tichém společenství, když obviněný staví svou obhajobu na tom, že předmětné finanční prostředky poškozeného, které se dostaly do jeho dispozice, představovaly úhradu (nebo též zajištění) dluhu poškozeného vůči obviněnému. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že k převzetí tržeb podniku KC Jitka neměl obviněný žádné oprávnění a převzal-li tyto finanční prostředky v úmyslu si je ponechat (resp. je nevydat poškozenému, byť mu byly za tím účelem předány obsluhujícím personálem provozovny), naplnil tím po formální stránce znaky trestného činu zpronevěry. Pokud se obviněný domníval, že poškozený Ing. P. nesplnil své peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o tichém společenství, pak se měl a mohl domáhat ochrany svých majetkových práv žalobou v řízení ve věcech občanskoprávních. V okamžiku, kdy si předmětné finanční prostředky obviněný ponechal, nemohl mít žádnou konkrétní představu o tom, zda vůbec, případně v jaké výši má pohledávku za poškozeným, když existence, případně výše takové pohledávky byla závislá na ekonomické výkonnosti podniku, jehož měl být obviněný tichým společníkem. Odvolací soud se rovněž z podnětu odvolání obviněného zabýval otázkou, zda smlouva o tichém společenství byla platnou a zda z této smlouvy obviněnému vyplývaly nějaké pohledávky za poškozeným. Tuto smlouvu vyhodnotil ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 1733/2010-194 jako absolutně neplatnou. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že podnikání poškozeného bylo v relevantním období ztrátové, přičemž obviněný byl o této skutečnosti zpraven přímo poškozeným. I pokud by tedy byla smlouva o tichém společenství platná, pak obviněný musel vědět, že na žádné plnění z této smlouvy nárok nemá, neboť smlouva vázala vznik případného nároku obviněného na kladný hospodářský výsledek podniku poškozeného, přičemž tento podnik byl v relevantním období ztrátový.
S tvrzením obviněného, že od obsluhujícího personálu převzal finanční prostředky, které následně (když se dozvěděl, že poškozený údajně prodává blíže nespecifikované společné věci) složil do depozita advokátní kanceláře JUDr. Josefa Nováčka, přičemž byl oprávněn předmětné finanční prostředky převzít, takže tyto mu nebyly pouze svěřeny, ale náležely mu jako vlastníkovi, a že následné složení těchto prostředků mělo představovat pouze zajištění oprávněného nároku obviněného na podíl na zisku z titulu smlouvy o tichém společenství, se nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozsudků taktéž vyrovnaly. Shodně konstatovaly, že obviněný nebyl oprávněn nakládat s finančními prostředky, které mu byly obsluhou provozovny svěřeny za účelem jejich předání poškozenému Ing. P. Pokud takto svěřené finanční prostředky přijal a poškozenému Ing. P. je úmyslně nepředal, bylo jeho jednání protiprávní a naplnilo znaky trestného činu zpronevěry.
K tomu státní zástupce dodává, že lze vysledovat určitý vnitřní rozpor v argumentaci obviněného, který na jedné straně tvrdí, že mu předmětné finanční prostředky patřily (a nemůže se proto jednat o zpronevěru, neboť nešlo o „věc cizí“), na druhé straně však složení těchto peněz do depozita k advokátovi JUDr. Nováčkovi odůvodňuje potřebou zajištění tvrzených nároků vůči poškozenému. Zajištění pohledávek obviněného advokátní úschovou této finanční částky by však postrádalo smyslu za situace, kdy takto deponované finanční prostředky měly být (jak uvádí obviněný) jeho vlastnictvím. Zajištění pohledávky (ať již provedené jakýmkoliv způsobem) nemůže logicky plnit svou uhrazovací funkci za situace, kdy majitel předmětu zajištění a věřitel zajišťované pohledávky jsou jedna a tatáž osoba.
Obviněný také tvrdí, že stíhaný skutek není trestným činem, nýbrž je co do základu obchodním sporem mezi obviněným a poškozeným a trestní stíhání pro tento skutek je proto také v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Rovněž tuto námitku prezentoval obviněný v rámci své obhajoby již v řízení před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím. Okresní soud v Jindřichově Hradci pečlivě odůvodnil, na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že předmětné finanční prostředky byly ve vztahu k obviněnému „věcí cizí“ i z jakého důvodu má za to, že stíhaný skutek již vybočil z mezí běžného soukromoprávního sporu, resp. z jakého důvodu má za to, že v trestním stíhání obviněného v této věci nebrání zásada subsidiarity trestní represe. Odvolací soud tomuto závěru přisvědčil.
Obviněný dále v odůvodnění dovolání poukázal na to, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s námitkou podjatosti vznesenou obviněným vůči soudci Okresního soudu v Jindřichově Hradci Mgr. Romanu Dvořákovi, když samotné zrušení rozsudku soudu prvého stupně a jeho nahrazení rozsudkem odvolacího soudu nepovažuje obviněný za dostačující řešení námitky podjatosti. K tomu je třeba uvést pouze tolik, že tato námitka nenaplňuje uplatňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vznesl námitku podjatosti soudce Okresního soudu v Jindřichově Hradci již v řízení před nalézacím soudem. Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 3. 2010 č.j. 7 T 78/2009-202 bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že soudce Mgr. Roman Dvořák není vyloučen z provádění úkonů v této trestní věci. Toto usnesení napadl obviněný stížností, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 23. 4. 2010 č.j. 3 To 273/2010-211 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Námitka podjatosti soudce Mgr. Romana Dvořáka tedy již byla odpovídajícím procesním způsobem vyřešena a nebyla shledána důvodnou. Obviněný v rámci svého dovolání neuvádí žádné další skutečnosti, které by samostatně nebo ve spojení se skutečnostmi již dříve známými mohly zpochybnit pravomocné rozhodnutí o uvedené námitce podjatosti. Postup odvolacího soudu (tj. zrušení rozsudku soudu prvého stupně a nové rozhodnutí ve věci samé) nesměřoval k řešení námitky podjatosti soudce soudu prvého stupně, neboť tato námitka již byla vyřešena tak, jak bylo uvedeno.
Státní zástupce dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002), z níž vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Státní zástupce vzhledem k prezentovanému rozboru dovolacích námitek obviněného má za to, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, protože dovolací námitky jsou v podstatné části shodné s námitkami k provedeným důkazům a k jejich hodnocení, které obviněný uváděl již v odůvodnění odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, přičemž lze konstatovat, že Krajský soud v Českých Budějovicích se s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádal, když současně ve prospěch obviněného opravil právní kvalifikaci stíhaného skutku tak, aby tato byla v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku, a tomu přizpůsobil i výrok o trestu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné rozhodnutí, než které je navrhováno shora.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 3 To 846/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Podané dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., a pokud je obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tak bylo podáno i v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. Bylo rovněž podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav a nedostatečně se nevypořádaly s obhajobou obviněného. Dokumentovat to lze např. na tom, že dovolatel nadále popírá, že by se dopustil jednání, jak je popsáno v odsuzujícím rozsudku okresního soudu a po něm i soudu odvolacího. Zejména nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů ohledně ztrátovosti podnikání jmenovaného kulturního centra, opakovaně prosazuje své vlastní závěry ohledně možnosti si svěřené peníze ponechat jako zálohu na podíl ze zisku atd. Tím ve své podstatě též nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, jak jej postupně provedly soudy nižších stupňů.
Lze tedy konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Výhradně z těchto námitek je pak odvozována i dovolatelova zdánlivě hmotně právní námitka, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu zpronevěry, jakož i tvrzení, že se jedná pouze o obchodně právní spor mezi obviněným a poškozeným, který by neměl být řešen prostředky trestního práva. Uvedená argumentace dovolatele se ale ve skutečnosti opírá jen o tvrzení, že se skutek odehrál jinak, než je uvedeno v rozsudku.
Je proto třeba uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím a po něm i odvolacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí soudů nižších stupňů fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování, resp. hodnocení důkazů v předchozím řízení. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a procesní a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Dále se Nejvyšší soud zabýval i námitkami dovolatele, které se vztahují k problematice subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl v konečném výsledku posuzován čin obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
V případě obviněného J. D. nelze shledat nic natolik výjimečného, co by vylučovalo uplatnění trestní represe vůči jeho osobě a co by mohlo zpochybnit závěry o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Proto ze strany soudů nižších stupňů nedošlo k jakémukoli pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze v plném rozsahu odkázat na úplná a vyčerpávající odůvodnění rozsudků obou soudů, když lze zejména vyzdvihnout snahu odvolacího soudu odstranit některé skutkové nejasnosti tím, že sám ve veřejném zasedání vyslechl obviněného a poškozeného a teprve na základě takto bezprostředně provedených důkazů učinil své vlastní důkazní, skutkové i právní závěry.
V přezkoumávaném případě tak rozhodně nejsou přítomny okolnosti, které by mohly opodstatnit průlom do zásady, že dovolací soud nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Naopak je třeba zmínit, že již soud prvního stupně a po něm i soud odvolací shodně rozhodly, pokud jde o výši zpronevěřených peněžních prostředků, ve prospěch obviněného, když konstatovaly, že zpronevěřená částka činí jen 46 000,- Kč. Opakovaně je tak třeba zdůraznit, že se nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny dovolatelem, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují.
Pokud jde o tzv. vlastní „náměty obviněného k dovolání“, jež byly k řádně podanému dovolání připojeny, tak těmi se dovolací soud nezabýval, jelikož obviněný nemá samostatné právo podané dovolání jakýmkoli, a tím méně pokud jde o dovolací důvody, extenzivním způsobem modifikovat (viz §265d odst. 2 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c