ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.293.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 293/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný V. Z. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 9 To 381/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 124/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 3 T 124/2011 uznal obviněného V. Z. vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že ačkoli nedisponoval žádným oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tak:
1/ od jara 2009 do dubna 2010 nejméně v 25 případech prodal svědkovi R. V., v P. v okolí stanice metra S., OD Tesco S. a na dalších místech v P., po telefonické domluvě či na základě sms zpráv, vždy 0,3 gramu drogy pervitin obsahující metamfetamin zabalené v sáčku, a to za cenu nejméně 300,- Kč za každý sáček, celkově mu tedy takto prodal nejméně 7,5 gramů pervitinu za cenu nejméně 7.500,- Kč,
2/ dne 28. ledna 2010 prodal pracovníkovi Policie ČR, Útvaru speciálních činností, provádějícímu za využití ustanovení §102a tr. řádu předstíraný převod, vystupujícímu v řízení pod jménem „kpt. J. K.“, na parkovišti před obchodním domem BILLA P. – P., ul. V. celkem 5 ks plastových sáčků s obsahem krystalické látky okrové barvy deklarované jako pervitin o celkové hmotnosti 1,2 gramu o koncentraci 55,8% hmotnostních, což vzhledem k zajištěnému množství představuje 0,68 gramů metamfetaminu báze, a to za částku 2.000,- Kč,
3/ dne 18. února 2010 prodal pracovníkovi Policie ČR, Útvaru speciálních činností, provádějícímu za využití ustanovení §102a tr. ř. předstíraný převod, vystupujícímu v řízení pod jménem „kpt. J. K.“, v P., P. ulici, na parkovišti naproti obchodnímu domu TESCO S., 20 ks plastových sáčků s obsahem krystalické látky okrové barvy, deklarované jako pervitin, o celkové hmotnosti 4,825 gramů o koncentraci 53% hmotnostních metamfetaminu báze, což vzhledem k zajištěnému množství představuje 2,557 metamfetaminu báze, a to za částku 6.000,- Kč,
4/ od června 2010 do 14. 12. 2010 v P. na území městských částí L. a P. ve 3 případech, vždy po telefonické domluvě, prodal R. D., vždy 0,3 gramů drogy běžně nazývané jako pervitin, obsahující metamfetamin, za cenu 350,- Kč na každý prodej, celkem jí tedy takto prodal 0,9 gramů pervitinu za cenu 1.050,- Kč,
5/ v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2010 zdarma poskytl nejméně ve třech případech v přesně nezjištěném množství J. K., drogu běžně nazývanou jako pervitin, obsahující metamfetamin,
6/ v průběhu roku 2010 a do dne 14. 12. 2010 v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však v 10 případech, po předchozí telefonické domluvě, prodal D. M., vždy přibližně 0,3 g drogy běžně nazývané jako pervitin, obsahující metamfetamin, a to vždy za cenu 350,- Kč, takto mu tedy prodal nejméně 3 gramy pervitinu za cenu nejméně 3.500,- Kč,
7/ od přesně nezjištěné doby do dne 14. 12. 2010 přechovával v místě svého bydliště v P., S., P. – K., celkem 148,219 g krystalické látky, obsahující hydrochlorid metamfetamin o koncentraci 42,5% hmotnostních metamfetaminu báze, což vzhledem k zajištěnému množství představuje celkem 62,993 g metamfetaminu báze, přičemž uvedenou drogu pro účely další distribuce přechovával jednak v transparentních plastových sáčcích s přítlačným lištovým uzávěrem, jednak v podobě tzv. psaníček, a zároveň s touto látkou přechovával rovněž látku piracetam sloužící k ředění drogy pro účely její další distribuce koncovým uživatelům,
přičemž ve všech případech takto nakládal s metamfetaminem, jež je účinnou látkou drogy běžně nazývané jako pervitin, a jako takový je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhlášky č. 62/1989 Sb.).
Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejichž přesný výčet vyplývá z výroku o trestu tohoto rozhodnutí.
V další části tohoto rozsudku byl naopak obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2011 sp. zn. 3 ZT 361/2010 pro skutek, který spočíval v tom, že nejméně od listopadu roku 2008 do 14. 12. 2010 prodal dalším, doposud neztotožněným osobám na území P., zejm. na P. v okolí metra S. a OD Tesco, v přesně nezjištěném počtu případů, avšak pravidelně nejméně 1x týdne nejméně 10 g pervitinu, obsahujícího metamfetamin za částku cca 6.000,- Kč, kdy k prodeji docházelo vždy po telefonické domluvě, kdy odběratelé využívali zpravidla sms zprávy a o pervitinu se konspirativně zmiňují jako o „svetrech“, „brigádě“, „CD“, případně dalších předmětech běžné potřeby,
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a osmi měsíců. K výkonu tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, konkrétně věcí a finanční hotovosti v rozsudku podrobně specifikovaných. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb, kdy denní sazba se stanovuje částkou 3.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně obviněný napadá svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu ve výši 210.000,- Kč a ve výroku o uložení náhradního trestu odnětí svobody ve výši jednoho roku. Ostatní výroky nikoliv.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že soud druhého stupně nesprávně posoudil celou věc ohledně podmínek pro uložení peněžitého trestu. V plném rozsahu se ztotožnil se skutečnostmi uváděnými státním zástupcem v jeho odvolání, ačkoli pro to neměl dostatek důkazů. Obviněný od počátku trestního stíhání uváděl, že peníze, které u něj byly nalezeny, nejsou všechny jeho. Částka 80.000,- Kč je bratra manželky, který prodal automobil, zbytek peněz bylo řádně vydělaných, navíc tyto peníze mají s manželkou v SJM. V ČR pracoval od roku 1998 a to vždy řádně. Konkrétně na stavbách, kdy měl příjem 120 Kč na hodinu. Před svým zadržením si peníze vydělával příležitostně na stavbách, ale i tím, že vozil lidi na U. a zpět. Žádný ze soudů se však jeho obhajobou nezaobíral, neudělal v tomto směru jeho dovýslech ani žádný dotaz.
Soud prvního stupně správně došel k závěru, že není bezpečně prokázáno, že by zajištěná finanční částka pocházela ze stíhané trestné činnosti, a že není bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by vůbec pocházela z trestné činnosti a není ani prokázáno, že by patřila v celé výši obviněnému. S tímto právním názorem soudu se v celém rozsahu ztotožňuje. Ani státní zástupce si ve svém odvolání nebyl jistý tím, že peněžní prostředky v plném rozsahu pocházely z drogového obchodu. On sám ale jasně uvedl, že s prodejem drog skončil v létě a navíc před svým zadržením byl dlouhou dobu doma na U.
Podle dovolatele aby soud mohl ukládat další trest, musí mít bezpečně prokázány všechny skutečnosti a to jak po skutkové, tak i po právní stránce a ne vycházet pouze z domněnek, tak jako státní zástupce ve svém odvolání, na které soud druhého stupně odkazuje, a s kterým se v plném rozsahu ztotožňuje. Tento soud ani žádným bližším způsobem nezdůvodnil svůj právní závěr pro uložení peněžitého trestu a při ukládání tohoto trestu nepřihlédl řádně k ust. §39 tr. zákoníku, které stanoví zásady pro ukládání trestu a především nevzal v úvahu zásadu in dubio pro reo. Závěr soudu druhého stupně ohledně uložení peněžitého trestu je tak nepřesvědčivý a podle názoru dovolatele i nesprávný.
Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 9 To 381/2012 zrušuje. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného písemně vyjádřila. Nejprve zrekapitulovala výrok rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího a taktéž obsah podaného dovolání. Dále připomenula, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezený jen tehdy, pokud je jím vytýkáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho kvalifikace, případně kvalifikace jediné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva. Právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem a o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona se jedná. Jiným hmotně právním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky jiné hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát zřetel také na jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný, nebo výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení je třeba dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky proti druhu a výměře trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu.
Argumentace obviněného obsažená v textu jeho dovolání směřuje proti nadbytečnosti uloženého trestu. Protože obviněný tvrdí, že peníze, které u něj byly nalezeny při domovní prohlídce, nepatří jemu, případně je řádně vydělal, je možné dovodit, že namítá nesplnění podmínky pro uložení peněžitého trestu uvedeného v §67 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v tom, že trestným činem získal, nebo se snažil získat majetkový prospěch.
V případě postupu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku je pro uložení peněžitého trestu rozhodující forma zavinění a pohnutka – musí jít o úmyslný trestný čin, kterým pachatel získal, nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Obě tyto podmínky je třeba splnit současně. Obě podmínky byly v posuzované trestní věci splněny, neboť obviněný byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a to, že získal uvedeným jednáním majetkový prospěch je zřejmé již z popisu samotného skutku, v němž je uvedeno jaké částky odběratelé drog za pervitin obviněnému platili. Jde o majetkový prospěch neoprávněný, neboť prodej drog není legální formou podnikání. Byť tento trest není výslovně vysloven v sankci za příslušný zvlášť závažný zločin u ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku, uložení tohoto trestu nic nebrání, neboť tento je možné uložit i vedle jiných druhů trestů s výjimkou trestu propadnutí majetku, pokud jsou splněny podmínky ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku.
Byť obviněný neuplatnil správně zákonným pojmenováním dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné konstatovat, že obsah jeho dovolacích námitek bylo možné pod tento dovolací důvod podřadit. Námitky obviněného však je třeba zhodnotit jako zjevně neopodstatněné, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v odpovídající výměře za splnění všech zákonem stanovených podmínek. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněného V. Z. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 9 To 381/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V posuzovaném případě se námitky dovolatele opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkají uloženého peněžitého trestu a na něj navazujícího náhradního trestu odnětí svobody a spočívají na argumentu, že tyto tresty mu byly uloženy přesto, že zde nebyly dány zákonné podmínky, které by to umožňovaly.
Takovéto výhrady obviněného vůči uloženému trestu, konkrétně že mu neměl být uložen trest peněžitý a tím ani náhradní trest odnětí svobody, však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož takto vyspecifikované námitky nejsou hmotně právního charakteru. Obdobné námitky by bylo možné uplatnit výlučně s odkazem na důvod dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku, bez splnění podmínek předpokládaných zákonem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ale dovolatelem v podaném dovolání v této souvislosti uplatněn nebyl. V tomto ohledu je tak podané dovolání formálně vadné. Tato vada však s ohledem na existující judikaturu Nejvyššího soudu sama o sobě vzhledem k věcné jednoznačnosti uplatněných námitek nebránila přezkumu napadeného rozsudku z daného hlediska.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.
Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení zákona denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50000 Kč.
V případě postupu podle výše cit. ustanovení zákona je pro uložení peněžitého trestu rozhodující forma zavinění a pohnutka, tedy musí jít o úmyslný trestný čin, kterým pachatel získal nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nezáleží na tom, zda pachatel sobě nebo jinému skutečně opatřil takový prospěch, anebo zda zůstalo pouze u této snahy. Zároveň musí jít o majetkový prospěch neoprávněný. Obě uvedené podmínky musí být splněny současně.
Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, konkrétně že nedovoleně prodal, jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával psychotropní látku a čin spáchal ve značném rozsahu. Předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku) a z popisu jednotlivých dílčích skutků je evidentní, že pokud obviněný psychotropní látku (metamfetamin) jednotlivým odběratelům dodával, tak se tak téměř výhradně dělo oproti získání finanční protihodnoty, tedy příslušné peněžní částky. Jeho jednání bylo evidentně motivováno zištným záměrem, čili slovy zákona, obviněný pácháním této trestné činnosti získával neoprávněný majetkový prospěch. Tedy obě výše uvedené zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu ve smyslu §67 odst. 1 tr. zákoníku v konkrétním případě splněny byly.
Námitky obviněného spočívající v tom, že nikoli všechny peníze, které u něho byly nalezeny, jsou jeho, ale část je bratra manželky a zbytek si řádně vydělal, jsou v těchto souvislostech zcela bezpředmětné. Peněžitý trest totiž nemusí dopadnout pouze na peněžní prostředky obviněného získané trestnou činností. Mohou jím být postiženy i peníze jiné, získané legálním způsobem. Uložení peněžitého trestu nelze zaměňovat za trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, pro jehož vyslovení existují podmínky odlišné. Obviněný se dopouštěl trestné činnosti, která se vyznačuje vysokou společenskou škodlivostí a odvolací soud důvodně dospěl k závěru, že obviněného, jenž vystupoval v roli distributora pervitinu, který si bezpochyby sám musel od jiných osob za peníze opatřovat, je nezbytné též postihnout právě způsobem, kdy mu bude prostřednictvím uloženého peněžitého trestu ztížena možnost dalšího přístupu k předmětné psychotropní látce a nebude ji tak moci poskytovat dalším osobám. Pokud soud takový trest uložil ve výši, kterou připouští ustanovení §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nemá Nejvyšší soud důvod jakýmkoli způsobem správnost takového postupu a rozhodnutí zpochybňovat.
Uložení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku pak vycházelo z ustanovení §69 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž takový trest musí být uložen pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, přičemž náhradní trest odnětí svobody může být uložen až na čtyři léta.
Lze tedy uzavřít, že námitky dovolatele ohledně nezákonně uloženého peněžitého trestu a s ním spojeného náhradního trestu odnětí svobody byly shledány, jako zjevně neopodstatněné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. Z. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c