ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.578.2013.2
5 Tdo 578/2013-I.-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2013 o dovolání obviněného R. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 479/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 181/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 479/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje, aby věc obviněného R. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 1 T 181/2011, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti (5) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. k. p. se sídlem N. P. , P. , odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který projednal odvolání obviněného R. Š. a poškozené Č. k. p. jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 479/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek nalézacího soudu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný R. Š. je vinen, že dne 1. 6. 2011 kolem 02:10 hod. v N. B. , okres Č. L. , po silnici III. třídy ve směru od obce P. na N. B. , po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy v době řízení měl v krvi nejméně 1,34 g/kg alkoholu, řídil osobní automobil tovární značky S. I. , přičemž v důsledku opilosti a nepřiměřeně vysoké rychlosti, čímž porušil ustanovení §5 odst. 2, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v km ... u rodinného domu ...., v mírné pravotočivé zatáčce srazil přední částí svého vozidla chodce P. K. , vyjel mimo komunikaci, kde levou přední částí svého vozidla narazil do levé přední části zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky P. B. , mezinárodní RZ, vlastníka J. Z. , když při střetu s chodcem P. K. došlo k jeho vymrštění přes vozidlo řízené obviněným na přední kapotu vozidla P. B. , k následnému nárazu do čelního skla téhož vozidla, k dalšímu vymrštění přes střechu tohoto vozidla a následnému pádu vedle pravého boku vozidla, v důsledku čehož poškozený P. K. utrpěl vícečetná poranění těla a vnitřních orgánů, neslučitelná se životem, tzv. polytrauma, v důsledku něhož v blíže neurčeném čase od 02:10 hod. do 04:17 hod. po nehodě poškozený zemřel a obviněný na situaci reagoval tak, že vozidlo několik desítek metrů za místem nehody zastavil, šel zpět ke zraněnému poškozenému P. K. , a když usoudil, že tento nejeví známky života, tak aniž by se pokusil o poskytnutí první pomoci či přivolání lékařské záchranné služby, v čemž mu nic nebránilo, tak z místa nehody ujel, čímž spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti (5) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Č. k. p. se sídlem N. P. , P. , škodu ve výši 590.210,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 479/2012, podal obviněný R. Š. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Vítkové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku a napadá je v celém rozsahu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že právní kvalifikace skutku neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Dovolatel je přesvědčen, že byl uznán vinným skutkem, který nevykazuje zákonné znaky přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, ani přečin usmrcení z nedbalosti. Domnívá se, že objektivní stránka tohoto trestného činu nebyla v řízení dostatečně prokázána, konkrétně nebylo prokázáno, že by porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem, a že by jako řidič dopravního prostředku po dopravní nehodě, na které měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc (viz rozhodnutí č. 38/63 Sbírky soudních rozhodnutí – o dokonaný trestný čin podle §208 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 nejde, jestliže poškozený byl okamžitě mrtev). Dovolatel je dále přesvědčen, že ve skutkové větě výroku rozsudku chybějí skutkové okolnosti, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestných činů uvedených v právní větě. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/04). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy spatřuje zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Odvolací soud nepřipustil návrhy na doplnění dokazování, zejména doplňující výslech svědka JUDr. V. Š. a vyžádání zprávy o zdravotním stavu poškozeného P. K. před dopravní nehodou. Doplněním dokazování chtěl dovolatel doplnit některé skutečnosti, které nebyly zadokumentovány při popisování průběhu nehodového děje. Již dne 1. 6. 2011, kdy bylo zahájeno šetření ohledně předmětné nehody, dovolatel před svým výslechem nechal v kanceláři u svého otce JUDr. Š. poškozenou přední registrační značku vozidla, a to značku ..... Po jeho odvozu na policii k výslechu otec volal na oddělení vyšetřování, a oznámil, že zde zůstala poškozená registrační značka z vozidla S. , vyšetřovatel však poškozenou značku odmítl s tím, že není třeba. V usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uváděno, že vozidlo nemělo registrační značku, ačkoliv tuto skutečnost dovolatel od začátku odmítal. Zdůraznil, že výslechy svědků i rozhodnutím Městského úřadu Nový Bor bylo prokázáno, že vozidlo registrační značku mělo. Dovolatel je přesvědčen, že tato poškozená registrační značka má důkazní váhu zejména z toho důvodu, že ze způsobu jejího poškození lze činit závěry, jakým způsobem došlo k nárazu automobilu do chodce. Podle poškození registrační značky je třeba usuzovat, že poškozený K. byl v době střetu před vozidlem Subaru levou stranou těla k vozidlu, ač podle soudu měl jít po levé straně vozovky. Dovolatel je přesvědčen, že z poškození registrační značky je zřejmé, že poškozený K. přecházel v době střetu z pravé strany vozovky na levou stranu. Tuto skutečnost nemohl vyhodnotit Ing. Hau ve znaleckém posudku, protože registrační značku vyšetřovatel nezadokumentoval a do spisu nezaložil. V přípravném řízení vůbec nebyl zjišťován zdravotní stav poškozeného K. , který trpěl nevyléčitelnou nemocí a byl v invalidním důchodu. Z doslechu dovolatel ví, že se mělo jednat o mentální poruchu. Tato nemoc se projevovala mimo jiné zvýšenou poruchou motoriky a dalšími nepříznivými příznaky. Ve znaleckém posudku tato skutečnost zohledněna nebyla, ačkoli je dovolatel přesvědčen, že nemoc poškozeného v kombinaci s opilostí musela mít na pohyb poškozeného ve vozovce značný vliv a vysvětlovala by jeho nepředvídatelný pohyb ve vozovce. Při studiu spisu dovolatel zjistil, že plánek dopravní nehody nekoresponduje s fotodokumentací z místa dopravní nehody a že některé důkazy, zejména fotografie, nebyly předloženy znalci k vypracování znaleckého posudku. Dovolatel je přesvědčen, že z toho důvodu nemohl znalec řádně vyhodnotit střet vozidla s chodcem, pohyb chodce před střetem s vozidlem a následný pohyb chodce i vozidla po střetu, zejména pak náraz vozidla Subaru levou zadní stranou do stojícího osobního vozidla Peugeot. Nemohl ani stanovit správně rychlost vozidla před střetem s chodcem. V plánku dopravní nehody nebyla vůbec zadokumentována stopa na obrubníku na příjezdové komunikaci v místě nehody, kdy došlo k poškození obrubníku v důsledku nárazu dovolatelem řízeného automobilu. Je nepochybné, že k poškození obrubníku došlo následkem nárazu zadního kola Subaru, které bylo poškozeno v místech disku. Od tohoto obrubníku se vozidlo Subaru nadzvedlo, ale než došlo k bočnímu smyku, pravděpodobně došlo k odmrštění chodce na stojící vozidlo Peugeot, neboť v této dráze letu se našly na vozovce kalhoty poškozeného chodce. Vozidlo Subaru pokračovalo v bočním smyku nad trávou a dosedlo bokem na krajnici, z vozidla Subaru po dopadu byl odmrštěn levý přední blikač a následoval boční náraz do stojícího vozidla Peugot. Dovolatel pořídil kamerový záznam z osobního vozidla zn. VW S. při rychlosti 52 km/hod. při pouličním osvětlení, kde je zřejmá svítivost pouličních světel. V místě pravděpodobného střetu s chodcem je zřetelné tmavé místo na vozovce, a to i přes skutečnost, že v době tohoto pokusu (27. 5. 2012) byla dobrá viditelnost, bez špatných povětrnostních podmínek na rozdíl ode dne, kdy došlo k dopravní nehodě a kdy pršelo. Tímto záznamem nebyl při hlavním líčení důkaz proveden, ačkoli dovolatel jeho provedení navrhoval, s odůvodněním, že bude provedena prověrka na místě. Při prověrce na místě nebyl rovněž zadokumentován poškozený obrubník, ačkoli jeho poškození je zřejmé a je zachyceno na fotodokumentaci z místa nehody, zejména na digitálních snímcích. Také z kamerového záznamu pořízeného daleko před místem samotné nehody, který byl při hlavním líčení přehrán, je zřejmé, že chodec K. při chůzi vrávoral a občas zašel ke středu vozovky. Nebyla tak vyvrácena dovolatelova obhajoba, že vozovku přecházel a že náhle vstoupil do vozovky v době, kdy dovolatel předmětným místem projížděl, čímž došlo k nárazu na jeho levou nohu. Je přesvědčen, že střetu s chodcem nemohl zabránit. Jel ve svém jízdním pruhu, blíže ke středu vozovky, aby se lépe orientoval na silnici. Je sice možné, že kdyby jel rychlostí 35 km/hod., jak je uvedeno ve znaleckém posudku, byl by střetu zabránil, nebo by následky nebyly tak tragické, je však přesvědčen, že jel maximálně rychlostí 60 km/hod., tedy rychlostí, která nevybočuje z tolerance povolené rychlosti v obci, a proto nemohl porušit §5 odst. 2, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. To, že rychlost vozidla nebyla větší než 60 km, je možno analyzovat z poškození předního skla vozidla Subaru. Dovolatel rovněž předložil svůj vypracovaný náčrtek z dopravní nehody se zakreslením pravděpodobného průběhu dopravní nehody tak, jak k dopravní nehodě došlo. Dále předložil vlastní fotodokumentaci na 13 listech s 21 fotografiemi a s vysvětlivkami k dopravní nehodě.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného R. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání znovu uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, tedy vytváří svoji verzi průběhu skutkového děje, která si však v různých částech odporuje (viz postavení poškozeného před nehodou). Obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Přitom je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Podle státní zástupkyně lze uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným R. Š. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl alespoň zčásti uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný R. Š. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněného R. Š. , extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného R. Š. , a to zejména z hlediska posouzení jeho jednání případně jako pokusu nebo dokonaného přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04).
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje v případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Podle zásady vyslovené přímo v §16 tr. zákoníku okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, je sama o sobě pro posouzení otázky zavinění pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. V případě přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku jde o trestný čin úmyslný. Úmysl se musí vztahovat na všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tedy i na to, že někdo utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě a v důsledku toho vyžaduje poskytnutí pomoci. Pokud jde o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, není rozhodné, zda pachatel věděl o tom, že bude vykonávat určité zaměstnání nebo činnost (např. řídit motorové vozidlo) již v době požívání alkoholu nebo aplikace jiné návykové látky, která u něho přivodila stav vylučující způsobilost k vykonávání takového zaměstnání nebo činnosti. Z hlediska subjektivní stránky postačí, aby pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost zaměstnání nebo činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a byl s tím srozuměn.
Jak zkonstatoval již nalézací soud, obviněný sám uvedl, že byl svým vozem v restauraci P. po vypití jednoho piva a jednoho panáka se necítil být ovlivněný alkoholem, a proto znovu řídil zpět domů. Po dopravní nehodě vypil doma jednoho panáka rumu, což mohlo mít vliv na pozdější znalecké zkoumání ohledně hladiny alkoholu v krvi. Slyšená znalkyně potvrdila, že vycházela z tvrzení obviněného a poslední dávku alkoholu v podobě „velkého panáka rumu“ odečetla, čímž dospěla k závěru, že při řízení vozidla v době spáchání dopravní nehody byla u obviněného naměřena hladina alkoholu v krvi v rozmezí 1,34 až 1,97 g/kg, což odpovídá tzv. střední opilosti, charakteristické výrazným postižením psychické a senzorické sféry, sníženou pozorností, zpomalením tělesných výkonů, poruchami koordinace a postižením motorických funkcí. Z toho jednoznačně vyplývá, že obviněný zavinil dopravní nehodu v důsledku požití takového množství alkoholu, které vylučuje bezpečné ovládání motorového vozidla. Obviněný sám po dopravní nehodě provedl u poškozeného P. K. zkoušku tepu a dechu, muselo mu však být jasné, že chodec přinejmenším utrpěl vážná poranění v důsledku srážky a měl ihned zavolat rychlou záchrannou službu. Vzhledem k tomu, že jej poznal a zároveň si uvědomil, co způsobil, rozhodl se ujet z místa činu. Učinil tak velmi sofistikovaně, neboť i přes fakticky zničené čelní sklo a mírně poškozené vozidlo s ním jel dále po poměrně frekventované silnici z N. B. do P. (cca 4 km). S vozem však nezamířil domů, ale do servisu ke známému s cílem vůz schovat (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud má za to, že provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný R. Š. řídil své motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů, čehož si musel být vědom, neboť sám doznal požití alkoholu před jízdou v restauračním zařízení P. , když měl v krvi nejméně 1,34 g/kg alkoholu. Obviněný jel před střetem s poškozeným rychlostí v rozmezí 75-80 km/kod. Jelikož obviněný usedl za volant svého vozu, ačkoliv předtím požil alkohol a značně překročil povolenou rychlost v obci, porušil ustanovení §5 odst. 2 a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obviněný projížděl místem, které znal, a tak si musel být vědom, že na vozovce může dojít k výskytu chodců a automobilů. Přesto nepřizpůsobil způsob jízdy a ovlivněn alkoholem projížděl obcí při značném překročení povolené rychlosti. Ani Nejvyšší soud proto nemá pochyb, že porušení důležité povinnosti obviněným bylo v příčinné souvislosti s nárazem do poškozeného a jeho následnou smrtí. Zavinění pachatele bylo prokázáno výsledky dokazování a logicky z nich vyplynulo.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nepřipustil návrhy na doplnění dokazování, zejména doplňující výslech svědka JUDr. V. Š. a vyžádání zprávy o zdravotním stavu poškozeného P. K. před dopravní nehodou. Doplněním dokazování chtěl dovolatel upřesnit některé skutečnosti, které nebyly zadokumentovány při popisování průběhu nehodového děje. V usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uváděno, že vozidlo nemělo registrační značku, ačkoliv tuto skutečnost dovolatel od začátku odmítal. Zdůraznil, že výslechy svědků i rozhodnutím Městského úřadu Nový Bor bylo prokázáno, že vozidlo registrační značku mělo. Dovolatel je přesvědčen, že tato poškozená registrační značka má důkazní váhu zejména z toho důvodu, že ze způsobu jejího poškození lze činit závěry, jakým způsobem došlo k nárazu automobilu do chodce. Dovolatel je přesvědčen, že z poškození registrační značky je zřejmé, že poškozený K. přecházel v době střetu z pravé strany vozovky na levou stranu. Tuto skutečnost nemohl vyhodnotit znalec Ing. Hau ve svém znaleckém posudku, protože registrační značku vyšetřovatel nezadokumentoval a do spisu ji nezaložil. Dovolatel pořídil kamerový záznam z osobního vozidla zn. VW S. při rychlosti 52 km/hod. při pouličním osvětlení, kde je zřejmá svítivost pouličních světel. V místě pravděpodobného střetu s chodcem je zřetelné tmavé místo na vozovce, a to i přes skutečnost, že v době tohoto pokusu (27. 5. 2012) byla dobrá viditelnost, bez špatných povětrnostních podmínek na rozdíl ode dne, kdy došlo k dopravní nehodě a kdy pršelo. Tímto záznamem nebyl při hlavním líčení důkaz proveden, ačkoli dovolatel jeho provedení navrhoval, s odůvodněním, že bude provedena prověrka na místě.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že obviněný trval na tom, že vozidlo bylo převozními značkami opatřeno, výpověď obviněného v daném směru potvrzoval svědek JUDr. V. Š. , otec obviněného, a dále svědek J. P. Pro účely veřejného zasedání si odvolací soud vyžádal sdělení Městského úřadu Nový Bor, neboť obviněný v rámci výpovědi u hlavního líčení uváděl, že tato okolnost je předmětem správního řízení. Z rozhodnutí správního odboru Městského úřadu Nový Bor ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 29727/2012, bylo zjištěno, že řízení o přestupku podle §16 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit R. Š. tím, že dne 1. 6. 2011 kolem 04:41 hod. v obci N. B. – A. u rodinného domu č. p. ... v rozporu s §1 odst. 2 provozoval na pozemní komunikaci vozidlo tovární značky S. I. , bez pojištění odpovědnosti, bylo zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 6. 2012. Z odůvodnění je zřejmé, že správní orgán dospěl k závěru, že vozidlo bylo převozní dopravní značkou opatřeno. Odvolací soud je toho závěru, že z hlediska posouzení dané trestní věci je nerozhodné, zda ve skutkových zjištěních – výroku o vině – je uvedeno, zda vozidlo obviněného bylo opatřeno převozní registrační značkou. Posouzení uvedené skutečnosti mělo vliv na to, že podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých zákonů, Č. k. p. poskytla pozůstalým po zemřelém P. K. plnění za škodu způsobenou obviněným (viz připojení poškozeného s nárokem na náhradu škody – č. l. 238 spisu), což je pak následně vyjádřeno ve výroku o náhradě škody (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pokud dovolatel namítal, že odvolací soud nepřipustil návrhy na doplnění dokazování, zejména doplňující výslech svědka JUDr. V. Š. a vyžádání zprávy o zdravotním stavu poškozeného P. K. před dopravní nehodou, je podle Nejvyššího soudu nutné poznamenat, že v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem obhájkyně obviněného navrhla pouze provedení dokazování dožádáním lékařské zprávy, jaký byl skutečný zdravotní stav poškozeného K. a z jakého důvodu před dopravní nehodou, dále doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku Ing. Termerové a dále revizní znalecký posudek o dopravní nehodě (srov. č. l. 328 spisu). Ve spise se nenachází ani žádný jiný písemný návrh týkající se dalšího doplnění dokazování. Navíc svědek JUDr. V. Š. , otec obviněného, byl slyšen v hlavním líčení před nalézacím soudem a ten se jeho výpovědí v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. zabýval (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Ohledně problematiky dovolatelem namítané registrační značky, s tou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nemá výhrad k jejich závěrům. Konečně, pokud dovolatel uváděl, že pořídil kamerový záznam z osobního vozidla zn. VW S. , avšak tímto záznamem, ačkoli obviněný jeho provedení navrhoval, nebyl při hlavním líčení důkaz proveden, s odůvodněním, že bude provedena prověrka na místě, z předloženého spisového materiálu se podává, že obhájkyně obviněného v hlavním líčení před provedení prověrky na místě navrhovala pouze výslechy znalců (srov. č. l. 257 p. v. a č. l. 259), přičemž státní zástupce navrhoval vedle výslechů svědků M. a N. provedení místního šetření k výhledovým poměrům na místě činu (srov. rovněž č. l. 259 spisu).
Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou v podstatě ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný R. Š. namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Je tedy možné uzavřít, že pokud odvolací soud neprovedl doplňující výslech svědka JUDr. V. Š. , jednal tak s ohledem na to, že je možné dospět k nadbytečnosti tohoto důkazu, neboť odůvodnění odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je dostatečné, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněného R. Š. Rozhodné skutečnosti ohledně registrační značky vozidla S. I. byly náležitě zjištěny jinými ve věci provedenými důkazy a skutečnost, že vozidlo touto značkou opatřeno nebylo, byla z výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vypuštěna a dostatečně odůvodněna. Okolnosti nárazu vozidla do poškozeného chodce P. K. již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byl tento důkaz navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena. Navíc pokud obviněný z poškození této značky dovozoval, že poškozený K. byl v době střetu před vozidlem Subaru levou stranou těla k vozidlu, není to v rozporu se závěry znaleckého posudku Ing. Jiřího Haua, který uvedl, že podle poškození automobilů, zranění chodce a dále rozptylu předmětů na vozovce a jejím okolí, je možno usuzovat na postavení chodce těsně před střetem před automobilem Subaru svým levým bokem k automobilu, což by nasvědčovalo buď na pohyb vůči Automobilu Subaru zprava doleva, nebo na pohyb ve vozovce, kdy se chodec natočí svým levým bokem k automobilu. Rovněž tak znalec určil ve shodě s tvrzením obviněného, že automobil Subaru jel v době nárazu do chodce asi středem vozovky (srov. č. l. 54 spisu). Z tohoto hlediska by doplňující výpověď svědka JUDr. V. Š. na těchto závěrech znalce, ze kterých vycházejí i oba nižší soudy nemohla ničeho změnit. Stejně je tomu i s navrhovanou lékařskou zprávou o zdravotním stavu poškozeného P. K. , který měl podle tvrzení odvolatele ovlivnit jeho vrávorání ve vozovce. V tomto směru nelze přehlédnout, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, bylo zjištěno, že poškozený byl v době předmětné dopravní nehody ve stavu těžké opilosti, když měl v krvi 2,21 g/kg etanolu a v moči 3,72 g/kg etanolu, v důsledku něhož u něho došlo k negativnímu ovlivnění tělesných pohybů, což odpovídá i dovolatelem zmiňovanému kamerovému záznamu, že poškozený šel vrávoravou chůzí, kdy částečně zacházel do poloviny levého jízdního pruhu, a proto není třeba tuto nepochybnou skutečnost ještě dokládat lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu před nehodu, když měl podle tvrzení dovolatele trpět takovou chorobou, která též způsobovala vrávoravou chůzi, resp. zvýšenou poruchu motoriky (srov. č. l. 25 a 26 spisu a str. 9 a 12 rozsudku nalézacího soudu; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Dále obviněný v dovolání uvedl, že při studiu spisu zjistil, že plánek dopravní nehody nekoresponduje s fotodokumentací z místa dopravní nehody a že některé důkazy, zejména fotografie, nebyly předloženy znalci k vypracování znaleckého posudku. V plánku dopravní nehody nebyla vůbec zadokumentována stopa na obrubníku na příjezdové komunikaci v místě nehody, kdy došlo k poškození obrubníku v důsledku nárazu dovolatelem řízeného automobilu. Podle dovolatele je nepochybné, že k poškození obrubníku došlo následkem nárazu zadního kola Subaru, které bylo poškozeno v místech disku. Od tohoto obrubníku se vozidlo Subaru nadzvedlo, ale než došlo k bočnímu smyku, pravděpodobně došlo k odmrštění chodce na stojící vozidlo Peugeot, neboť v této dráze letu se našly na vozovce kalhoty poškozeného chodce. Vozidlo Subaru pokračovalo v bočním smyku nad trávou a dosedlo bokem na krajnici, z vozidla Subaru po dopadu byl odmrštěn levý přední blikač a následoval boční náraz do stojícího vozidla Peugeot.
Již nalézací soud konstatoval, že s ohledem na tvrzení obviněného byla dne 1. 6. 2012 provedena v odpoledních hodinách prověrka na místě podle §104e tr. ř. za přítomnosti senátu, státního zástupce, obhájkyně, obviněného a policie. K námitce obviněného bylo zjištěno, že se na místě střetu ani před ním žádný obrubník, o který mělo dojít k poškození zadního kola, nenachází (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Kromě toho, podle znalce Ing. Haua bylo na voze poškozené levé kolo s pneumatikou, v době ohledání na něm bylo tzv. rezervní kolo, pravděpodobně bylo po nehodě vyměněno. Měl podezření, že vůz musel dále cestou někde znovu havarovat. Stopy od místa střetu do vozovky však byly shodné, nesvědčily pro jiné typy kol, než byly na voze původně. Vyloučil, že by se kolo poškodilo bočním nárazem do zaparkovaného Peugeota (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak dále uvedl nalézací soud, prověrkou na místě při denním světle bylo konstatováno, že před místem střetu vede rovný úsek cca 50 metrů, poté přechází do mírné pravotočivé zatáčky, podél komunikace jsou pravidelně rozmístěny sloupy s veřejným osvětlením. Před touto zatáčkou ani za ní není v místě žádný obrubník, pouze krajnice přecházející do podélných příkopů. Úsek v tomto místě je přehledný. Toto bylo potvrzeno i vyšetřovacím pokusem v nočních hodinách (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Závěry nalézacího soudu jsou plně podporovány zápisem z prověrky na místě, v němž se konkrétně uvádí, že k dotazu na obviněného, kde mělo dojít k proražení pneumatiky, obviněný uvádí, že zřejmě od místa střetu k zaparkovanému autu. Na místě bylo zjištěno, že v tomto úseku silnice není lemována obrubníkem. Tento se nachází pouze na levé odbočce vedoucí těsně před místem střetu (srov. č. l. 262 spisu z druhé strany). Nejvyšší soud pouze dodává, že samotná existence obrubníku v blízkosti dopravní nehody, za situace, kdy nebylo prokázáno, že došlo k situaci, jak ji popisuje obviněný ve svém dovolání, tj. že k poškození obrubníku došlo následkem nárazu zadního kola Subaru, které bylo poškozeno v místech disku, od tohoto obrubníku se vozidlo Subaru nadzvedlo, ale než došlo k bočnímu smyku, pravděpodobně došlo k odmrštění chodce na stojící vozidlo Peugeot, vozidlo Subaru pokračovalo v bočním smyku nad trávou a dosedlo bokem na krajnici a následoval boční náraz do stojícího vozidla Peugeot, nemá vliv na posouzení viny obviněného R. Š.
Dovolatel je přesvědčen, že jel maximálně rychlostí 60 km/hod, tedy rychlostí, která nevybočuje z tolerance povolené rychlosti v obci, a je proto přesvědčen, že nemohl porušit §5 odst. 2, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. To, že rychlost vozidla nebyla větší než 60 km, je možno analyzovat z poškození předního skla vozidla Subaru.
Podle znalce Ing. Jiřího Haua výpočet rychlosti před střetem v rozmezí 75 – 81 km/h jsou technicky přijatelné hodnoty. Pokud by řidič dodržel předepsanou rychlost v obci do 50 km/h, tak by nehoda vypadala jinak, resp. by k ní nedošlo, dalo by se střetu vyhnout či zastavit (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Při přehrání záznamu z kamery bylo při zastavení v jednotlivých pasážích zřetelné, že řídil nikoli ve svém vlastním pruhu po pravé polovině vozovky, ale po jejím středu na rovném úseku silnice, což obviněný dotazem soudu k inkriminovanému záběru potvrdil. Znalec Ing. Hau, ve svém znaleckém posudku i při výslechu uvedl, že obviněný musel jet mnohem vyšší rychlostí, vypočítanou těsně před střetem s chodcem v rozmezí 74 až 81 km/h. S tím přehraný záznam úzce souvisí. Znalec totiž dále uvedl, že vozidlo jelo již v předchozí zatáčce přibližně středem vozovky a díky následující zatáčce se dostávalo více k levému kraji vozovky. Řidič si tak díky své nepřiměřené jízdě vozidlo tzv. srovnával, čímž se v poslední zatáčce přiblížil levému kraji vozovky. Rychlosti v době střetu s chodcem odpovídá i výpočet rychlosti vozidla po střetu se zaparkovaným vozidlem, které bylo od místa střetu asi 25 až 35 metrů, v rozmezí 58 až 67 km/h. Pak by totiž mohl obviněný zastavit vůz nejdříve po 45 metrech. Podle místa střetu, resp. místa nálezu těla a rozbití čelního skla vozidla, se však vůz musel střetnout s chodcem přímo čelně, nikoli pravou stranou, jak uváděl obviněný, totiž že na poslední chvíli strhl řízení doprava. Znalec předloženým Znaleckým standardem odůvodnil místo díry v čelním skle vozu i následný pohyb, resp. let těla poškozeného přímo přes přední kapotu nad střechou vozu, kdy tělo je odmrštěno a v důsledku nárazu se zbrzdí, pohybuje se však také dopředu, což mělo za následek jeho dopad na zaparkované vozidlo za levou krajnicí a následně dopad na zem za toto vozidlo. Tomu nasvědčovaly také osobní věci poškozeného, jako hodinky, boty a kalhoty, které se při srážce v této rychlosti utrhnou z těla a pokračují vlastním směrem (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Znalec jednoznačně potvrdil, že pokud by obviněný dodržel předepsanou rychlost, byl by srážce zabránil nebo by alespoň její následky byly nesrovnatelně menší. Toto potvrdil i znalec MUDr. Matlach, který uvedl, že by následky zranění při rychlosti do 40 km/h byly menší. V takové rychlosti by ani nenarazil do zaparkovaného vozidla, což napomohlo k usvědčení obviněného, že v místě činu rozhodně nejel předepsanou, natož doporučenou rychlostí, naopak velmi neuváženě nepřiměřenou rychlostí, díky které nemohl střetu zabránit (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud potvrdil, že nalézací soud vzal důvodně za prokázané, že obviněný jel těsně před střetem s poškozeným rychlostí v rozpětí od 75 – 80 km/hod. Vzhledem ke stavu vozovky, nočnímu času, za situace, že by na místě nesvítilo veřejné osvětlení, by podle závěru znalce přiměřenou rychlostí při svícení tlumenými světly byla rychlost do 35 km/hod, pokud by za stejných okolností na místě svítilo veřejné osvětlení, tak by rychlostí přiměřenou byla rychlost do 50 km/hod (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; dále viz znalecký posudek č. l. 47 až 53 a 54, č. l. 280 až 280 p.v. spisu).
S těmito závěry obou nižších soudů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť odpovídají v hlavním líčení provedeným důkazům náležitě zhodnoceným zejména soudem prvního stupně, zejména protokolu o nehodě v silničním provozu s plánkem místa dopravní nehody a fotodokumentací (č. l. 129 až 169) a zejména znaleckému posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční, zpracovanému Ing. Jiřím Hauem, ze kterého vyplývá, že rychlost automobilu S. I. před střetem s chodcem P. K. byla v rozpětí od 75 – 80 km/hod. Vzhledem ke stavu vozovky, nočnímu času, za situace, že by na místě nesvítilo veřejné osvětlení, by podle závěru znalce přiměřenou rychlostí při svícení tlumenými světly byla rychlost do 35 km/hod, pokud by za stejných okolností na místě svítilo veřejné osvětlení, tak by rychlostí přiměřenou byla rychlost do 50 km/hod. Při rychlejším pohybu chodce od pravého okraje vozovky do místa střetu by řidič již zcela střetu zabránit nemohl, zastavil by však bezprostředně za místem dopravní nehody, kdy následky by zřejmě byly značně menší. Znalecký posudek vycházel ze všech potřebných údajů, a pokud obviněný obecně namítal shora zmíněné skutečnosti, nemohly mít na závěry tohoto znaleckého posudku podstatný vliv (srov. znalecký posudek č. l. 47 až 53 a 54, č. l. 280 až 280 p. v. spisu). V tomto směru nelze přehlédnout, že obviněný byl pod vlivem alkoholu, když v době dopravní nehody měl v krvi 1,34 g/kg etanolu (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, větví toxikologie, zpracovaný Ing. Evou Herkommerovou, Ph.D. – č. l. 30 až 37, 280 spisu). Vzhledem k těmto skutečnostem oba soudy správně uzavřely, že došlo k porušení §5 odst. 2 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť řídil vozidlo po požití alkoholického nápoje a pod jeho vlivem ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Z hlediska rychlosti jízdy vozidla musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Obviněný nejen, že nepřizpůsobil rychlost jízdy uvedeným okolnostem, ale jel rychlostí, která značně přesahovala rychlost povolenou v obci, která činí 50 km/hod., přičemž v tomto směru nelze zvažovat žádnou toleranci povolené rychlosti v obci, jak o ní hovoří ve svém dovolání. Navíc sám v dovolání připouští, že pokud by jel rychlostí 35 km/hod., jak je uvedeno ve znaleckém posudku, byl by střetu zabránil, nebo by následky nebyly tak tragické (bod III., str. 6 dovolání). Ze všech těchto hledisek Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného R. Š. týkající se přečinů usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku důvodnými.
Podle dovolatele nebylo dále prokázáno, že by jako řidič dopravního prostředku po dopravní nehodě, na které měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc (viz rozhodnutí č. 38/1963 Sbírky soudních rozhodnutí).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že obviněný si byl velmi dobře vědom, že došlo k silnému nárazu a poškozený musel být přinejmenším zraněn. Pokud nebyl v tu chvíli schopen mu pomoci ani relevantně zjistit, zda je poškozený naživu, bylo jeho primární povinností přivolat rychlou záchrannou službu. Znalec MUDr. Matlach uvedl, že způsobená zranění nebyla slučitelná se životem a poškozený by tak stejně zraněním v krátkém čase podlehl. Na základě ohledání však nebylo možno přesně konstatovat dobu smrti, která byla na základě doby srážky a následného nálezu těla ve výroku pozměněna na období 02:10 hodin až 04:17 hodin. Uvedl však, že i přivolaný lékař měl obtíže s rozpoznáním, zda došlo k úmrtí, neboť vycházel z tzv. posmrtné ztuhlosti, která dosud nebyla na těle patrná. Tělo nevykazovalo jisté známky smrti, což by obviněný jako laik ani nemohl rozpoznat. Obviněný neuvedl žádný podstatný důvod, pro který by nemohl zavolat pomoc, např. že by mu činilo problém pohled na zraněné tělo, neboť jej sám nejdříve ohledal. Je tak zřejmé, že mu na místě došlo, co způsobil a komu, a raději z místa činu ujel (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Také podle závěru odvolacího soudu je zásadní a rozhodné, že obviněný záchrannou lékařskou službu ani jinou potřebnou pomoc nezavolal, nezajistil, ač v tom obviněnému ničeho nebránilo. I podle závěru odvolacího soudu pouhé přesvědčení obviněného (když navíc podle vyjádření znalce nebylo možno v daném případě poznat, zda poškozený žije nebo je mrtev) ho nezbavovalo povinnosti zajistit poskytnutí potřebné pomoci, a to k případnému odvrácení smrti nebo další újmy na zdraví zraněného. Obviněný si byl vědom, že k nárazu do poškozeného došlo (obviněný musel mít ihned poškozené čelní sklo, náraz musel být silný). Obviněný namísto zajištění potřebné pomoci, v čemž mu nic nebránilo, nebo například pokusu o oživení, nasedl zpět do vozidla a z místa ujel. Pokud obviněný odkazoval na rozhodnutí č. 38/1963, je odvolací soud toho závěru, že předmětným rozhodnutím je řešena situace jiná, neboť pachatel z místa ujel, aniž se o stav zraněného vůbec zajímal (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle ustanovení §151 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Újma na zdraví nemusí mít závažnost těžké újmy na zdraví, ale dokonce nemusí ani dosahovat ublížení na zdraví, její povaha však musí vyžadovat poskytnutí pomoci. Nesmí být tedy jen zcela nepatrného rozsahu a přechodného rázu (např. nepatrné oděrky). Poskytnutím potřebné pomoci ve smyslu §151 tr. zákoníku je třeba rozumět takovou pomoc, která je potřebná k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 1966, sp. zn. 6 Tz 57/66, publikované pod č. 9/1967-I. Sb. rozh. tr.). Potřebná pomoc může záležet podle okolností případu i v přivolání sanitního vozu nebo policisty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1967, sp. zn. 4 Tz 49/67, publikovaný pod č. 4/1969 Sb. rozh. tr.). Poskytnutím potřebné pomoci se rozumí taková pomoc, která je potřebná k ochraně života a zdraví poškozené osoby; není-li poskytnutí takové pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné (např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami), nedopouští se řidič trestného činu podle §151 tr. zákoníku, ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1969, sp. zn. 3 To 102/1969, publikované pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je dokonán již tím, že řidič dopravního prostředku úmyslně neposkytne po dopravní nehodě, na níž měl účast, potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, pokud tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Pro spáchání tohoto trestného činu není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1967, sp. zn. 4 Tz 49/67, publikovaný pod č. 4/1969 Sb. rozh. tr.). Důsledky neposkytnutí pomoci mají význam pro povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku. O dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Jestliže však řidič dopravního prostředku úmyslně ujel, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nachází, dopustí se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1 k §151 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 1962, sp. zn. 3 To 384/1962, publikované pod č. 38/1963 Sb. rozh. tr.). Posledně uváděné rozhodnutí Krajského soudu v Praze je oním judikátem, na nějž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazoval, byť přesně nespecifikoval rozhodné okolnosti z hlediska jeho posuzovaného případu.
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že obviněný R. Š. u hlavního líčení uvedl, že když zastavil, tak po nějaké chvíli vystoupil z auta a šel se podívat na pana K. , který ležel mezi vozidlem a zdí u zaparkovaného vozidla Peugeot. Tam provedl prvotní zkoušku tepu jak na rukách, tak na krku, a byl přesvědčen o tom, že je mrtvý. Byl u policie 5 let, takže byl u dopravních nehod i náhlých úmrtí apod. a při tom prvotním ohledání byl přesvědčený o tom, že už mu není pomoci. Při té prohlídce samozřejmě určitě ví, že pan K. nedýchal, nevydával žádné zvuky ani se nějakým způsobem nehýbal, takže byl přesvědčený, že zemřel (srov. č. l. 250 z druhé strany). Nejdřív mu sahal na krční tepnu a na ruce, jestli nemá tep, a dále v tom šoku poslouchal, jestli dýchá, a pak se dostal do takového stresu a hlavně jej i vyděsilo to, že ho znal. Pokud byl dotazován, proč když už k němu tedy šel a pokoušel se zjistit jeho životní funkce, nezavolal záchrannou službu, tak uvedl, že jí nezavolal proto, že zazmatkoval a zpanikařil (srov. č. l. 251 spisu). Pokud byl dotazován, zda nebyl tedy schopen na místě poznat, jestli ten člověk zemřel nebo ne, tak uvedl, že pouze vycházel z té nějaké malé praxe, ale samozřejmě víc neví, není odborník v oboru, s tím souhlasí. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného znalci MUDr. Radkem Matlachem a MUDR. Jiřím Závodským, vyplývá, že příčinou smrti P. K. byla vícečetná poranění těla a vnitřních orgánů (zejména zlomenina krční a hrudní páteře, roztržená skloubení spodiny lební s páteří, otok mozku, krvácení pod měkké pleny mozkové s krevní sraženinou na spodině mozkové atd.) neslučitelná se životem (tzv. polytrauma). Poškozený zemřel 1. 6. 2011 v 01:57 – 04:17 hod.; přesněji se z lékařského hlediska vyjádřit nelze (č. l. 12 až 19 spisu). Znalec MUDr. Radek Matlach u hlavního líčení na otázku, zda by člověk, který není lékař, dokázal rozpoznat, zdali je takto zraněný člověk naživu nebo ne, uvedl, že obecně poznat zemřelého krátce po úmrtí je složité, dělá to problém i lékařům, v některých případech je to jednoznačné, ale v tomto konkrétním případě si myslí, že to poznat na místě nešlo. Ani lékař to na místě nerozpoznal prvotní prohlídkou, teprve poté, co ho začal vyšetřovat. K dotazům obhájkyně, zda může vyloučit, že poškozený byl mrtev na místě, tedy zda může říci, jestli po dopravní nehodě ještě žil, znalec uvedl, že z jejich nálezu jednoznačně nelze vyloučit, že zemřelý ještě přežíval, ale byla by to velice krátká doba, v řádu tak pěti minut, tedy po dobu energetických zásob, které má mozek přirozeně k dispozici. Nelze ani potvrdit, že by zemřel přesně v okamžiku té dopravní nehody, protože prodloužená mícha byla pohmožděná, ne přerušená, v okamžiku přerušení míchy nastává smrt. Na otázku, zda mohl být i mrtev, uvedl znalec, že mohl (srov. č. l. 282 p. v. spisu).
Nejvyšší soud s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaný znalci MUDr. Radkem Matlachem a MUDR. Jiřím Závodským, a zejména s přihlédnutím k citované výpovědi znalce MUDr. Radka Matlacha konstatuje, že nelze vyloučit, že poškozený P. K. byl okamžitě mrtev. V takovém případě je třeba vycházet na základě zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) z možnosti, že tomu tak bylo, a proto se vzhledem k ustálené judikatuře (viz zejména citované rozhodnutí pod č. 38/1963 Sb. rozh. tr.) nemůže jednat o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku.
Pokud se odvolací soud v napadeném rozsudku zabýval rozhodnutím publikovaným pod č. 38/1963 Sb. rozh. tr., avšak vyhodnotil ho tak, že předmětným rozhodnutím je řešena jiná situace, kdy pachatel z místa ujel, aniž se o stav zraněného vůbec zajímal (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), považuje k tomu Nejvyšší soud za nutné uvést následující. V uvedeném judikátu se v podstatě uvádí, že v souzeném případě se nemůže jednat o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“; nyní jde o trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku), poněvadž jak bylo zjištěno, jeden poškozený nebyl vůbec poraněn, takže žádné pomoci nepotřeboval a druhý poškozený byl na místě mrtev, takže ani tomuto nemohla být pomoc poskytnuta. Ovšem jednání obviněného v tomto směru nezůstává beztrestným. Obviněný pojal úmysl pomoc neposkytnout, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se druhý poškozený (pozn. tj. ten, jenž zemřel) nalézá, z místa dopravní nehody, kterou způsobil, ujel a v důsledku toho se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které zakládá všechny znaky pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci podle §8 odst. 1, §208 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že v projednávaném případě obviněného R. Š. je situace rozdílná v tom, že obviněný sice z místa dopravní nehody neujel hned, když se byl nejprve přesvědčit o tom, zda poškozený P. K. má tep či dýchá, pak se dostal do takového stresu a hlavně ho vyděsilo to, že ho znal. Pokud byl dotazován, proč, když už k němu tedy šel a pokoušel se zjistit jeho životní funkce, nezavolal záchrannou službu, tak uvedl, že ji nezavolal proto, že zazmatkoval a zpanikařil, a ujel (č. l. 251 spisu), ale meritum věci z hlediska rozhodné skutečnosti zůstává stejné, tj. jestliže není vyloučeno, že poškozený zemřel okamžitě, je třeba z této možnosti vycházet, a proto by mu v případě, že by tato možnost (smrt poškozeného okamžitě) nastala, nemohla být účinná pomoc již poskytnuta.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného R. Š. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 479/2012. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc obviněného R. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K zrušení celého výroku o vině a navazujících výroků o trestech odnětí svobody a zákazu činnosti, jakož i výroku o náhradě škody přistoupil Nejvyšší soud s ohledem na souhrnné vymezení skutků v jediné skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, a to i přesto, že podle ustálené judikatury, jestliže pachatel zavinil dopravní nehodu, při které došlo z nedbalosti ke smrti, a poté z místa dopravní nehody bez poskytnutí pomoci ujel, jsou trestné činy podle 143 a podle §151 v reálném souběhu, neboť jde o dva samostatné skutky. V takovém případě je nutno o každém z těchto skutků rozhodnout samostatným výrokem ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1984 Sb. rozh. tr.), což ovšem odvolací soud neučinil.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknuté vady je zřejmé, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména zváží, jestli se obviněný R. Š. za daných okolností, kdy podle jeho výpovědi se byl přesvědčit, o tom, zda poškozený P. K. má tep či dýchá, a až poté z místa dopravní nehody ujel, mohl dopustit pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1 k §151 tr. zákoníku, a to včetně tzv. nezpůsobilého pokusu. Přihlédne přitom zejména k výpovědi znalce MUDr. Radka Matlacha, který v podstatě v hlavním líčení uvedl, že nebylo v možnostech dovolatele rozpoznat, zdali poškozený ještě žije či už je mrtvý. Ani lékař to na místě nerozpoznal prvotní prohlídkou (viz č. l. 282 p. v. spisu). V této souvislosti je třeba zvážit, že pojem smrti je vykládán na základě poznatků lékařské vědy jako biologická smrt mozku (cerebrální smrt) – takový stav organismu, u kterého je obnovení všech životních funkcí již vyloučeno (srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Takzvanou klinickou smrt nelze považovat za smrt ve smyslu trestního zákoníku, poněvadž za současného stavu lékařské vědy i po zastavení životně důležitých funkcí (zastavení činnosti srdce, dýchání), které dříve vedlo nutně ke smrti a které obviněný R. Š. podle svého tvrzení zjišťoval, je v zásadě možné obnovení těchto činností, a v důsledku toho nelze i v takovém případě vyloučit záchranu života, což je nyní věc obecně známá. K tomu je možno dodat, že podle platné české úpravy vymezení okamžiku smrti a metoda jeho zjištění je výlučně věcí lékařské vědy. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že kategorie tzv. klinické smrti, která je pouhým faktem zástavy vitálních funkcí (zastavení činnosti srdce, dýchání), jejichž obnova je případně možná, se nyní nahrazuje kategorií biologické smrti mozku (cerebrální smrt), jíž se rozumí smrtelný stav, ze kterého návrat do života je vyloučen (srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/1976, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., s. 211). Smrt mozku je rozhodující zejména v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle. Za smrt mozku se považuje nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1460 – 1461). Na otázku, kterou úrazovou změnu považuje za nejpodstatnější, znalec uvedl, že v první řadě roztržení skloubení mezi krční páteří a spodinou lební a dále zlomeniny páteře. Nicméně závažná jsou i pohmoždění plíce, drtivá poranění vnitřních orgánů nebo otok mozku. V místech roztržení skloubení mezi krční páteří a spodinou lební probíhá prodloužená mícha a její sebemenší poškození je v místech, kde jsou uložena centra životních funkcí, fatální. Mícha obecně při libovolném poškození reaguje tzv. míšním šokem, tzn. že od místa poškození dolů dochází k tzv. míšnímu šoku, při kterém na nějakou přechodnou dobu všechny neurony, které ztratí spojení s nadřazenými centry přestanou fungovat a po určité době se jejich činnost obnoví. Ovšem nerv, který je důležitý pro dýchání, tj. hraniční nerv, postupuje v úrovni 4. krčního obratle, obecně lze říct, že pokud má člověk poranění nad 4. krčním obratlem, tak zmírá, pokud mu není nasazen dýchací přístroj, a to proto, že v rámci míšního šoku bránice přestává fungovat a ten člověk se udusí. Co je pod 4. krčním obratlem, tak ten člověk ochrne, ale protože má zachovanou funkci bránice, tak dýchá dál, přežije, ale skončí na vozíčku. V tomto případě to bylo poranění ještě o čtyři obratle výš, tam bylo roztrženo skloubení mezi spodinou lební a 1. krčním obratlem, takže jakékoli zranění v těchto místech vyřadí z činnosti automaticky bránici a přesně v tomhle místě jsou uložena životně důležitá centra a přestává činnost srdeční, přestává dech jako takový (srov. č. l. 282 p. v. spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že všechny tyto skutečnosti je třeba zvážit z hlediska konkrétně zjištěného jednání obviněného R. Š. , který po dopravní nehodě, na níž měl účast, sice podle svého tvrzení zjišťoval u poškozeného P. K. vitální funkce (tep či dýchání), ale neposkytl mu žádnou pomoc, když ani nezavolal lékařskou záchrannou službu, ač jako bývalý policista zřejmě měl v tomto směru potřebné znalosti, a proto je v jeho případě nutné uvažovat ve smyslu shora uvedené judikatury o jeho zavinění ve vztahu k pokusu trestného činu podle §151 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným (ale i dalším odvolatelem) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.