ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1019.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1019/2013-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To 96/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 118/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 19 T 118/2011, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodě I. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil se spoluobviněnou L. J. tím, že „v období od dubna 2010 do srpna 2010 na území hl. m. Prahy a v jeho okolí, v úmyslu neoprávněně se obohatit, po předchozí vzájemné dohodě, iniciované obžalovaným S., kdy obžalovaný S. vždy nejprve obstaral obžalované J. padělané osobní doklady na jména žen s dispozičním právem ke konkrétním bankovním účtům (občanské a řidičské průkazy) s podobiznou obžalované J., která mu k tomuto předem poskytla své průkazové fotografie, a listiny, dle nichž si obžalovaná nacvičila podpisové vzory těchto osob, načež obžalovaný S. vytipoval a osobně dovedl obžalovanou J. k pobočkám jednotlivých bankovních ústavů, kde se obžalovaná J. dle instrukcí obžalovaného S. za pomoci padělaných osobních dokladů a nacvičených podpisových vzorů vydávala za osoby s dispozičním právem k účtům, jejichž čísla jí sdělil obžalovaný S., a opakovaně neoprávněně vybrala či se pokusila vybrat na přepážkách z předmětných bankovních účtů finanční částky do 100.000,- Kč…“ , takto obžalovaná J. jednala v případech dále blíže popsaných pod body I. 1) až 18) výrokové části rozsudku, „…kdy následně vždy 10 % z neoprávněně získaných finančních prostředků si ponechala obžalovaná J. a zbytek získané částky předala včetně padělaných dokladů obžalovanému S., který na ni před pobočkami bank čekal a společně místo opustili, přičemž shora uvedenými výběry tak způsobili celkově škodu ve výši 781.000,- Kč a dále se pokusili o výběry hotovosti ve výši nejméně 613.000,- Kč, celkem tedy 1.394.000,- Kč.“ Dále byl obviněný uznán vinným v bodě III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „od blíže nezjištěné doby do 12. 8. 2010, kdy byla v rámci pátrání po odcizených věcech nalezena v zavazadlovém prostoru jím užívaného a na něj evidovaného vozidla tov. zn. Peugeot 306, RZ: ..., odstaveného v K. ul., P., před domem č. p. ..., bez povolení přechovával střelbyschopnou samonabíjecí vojenskou pistoli zn. Tokarev TT 1933, druhotně odstraněného výrobního čísla, se vsazenou hlavní ze samonabíjecí pistole zn. Tokagypt 58, ráže 9 mm Luger, která spadá do zakázaných zbraní kategorie A dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, s jedním druhově příslušným a funkčním zásobníkem a 7 ks nábojů ráže 9 mm Luger“ .
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí vojenské pistole zn. Tokarev TT 1933 se vsazenou hlavní ze samonabíjecí pistole zn. Totagypt 55 ráže 9 mm Luger s jedním druhově příslušným a funkčním zásobníkem a 7 ks nábojů ráže 9 mm Luger. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 6 To 46/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 1 T 100/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné L. J. a podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obviněný a spoluobviněná L. J. zavázáni k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozené Komerční bance a.s. na náhradě škody částku 95.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To 96/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když na základě provedeného dokazování nelze jednoznačně uzavřít, že je spolupachatelem předmětného zločinu. Prohlásil, že řízení bylo od samotného počátku vedeno neobjektivně a jednostranně a že skutková zjištění nalézacího soudu jsou povrchní a účelová (soud např. bagatelizuje neprovedení domovních či jiných prohlídek, popř. v rozporu se skutečností tvrdí, že jeho tetování není kontrastní). Dále soudu vytkl, že nevyhověl ani jednomu z písemných návrhů na doplnění dokazování, na nichž obhajoba trvala i při hlavním líčení. Shledal, že v důsledku neprovedení navrhovaných úkonů a důkazů nemohl soud spolehlivě zjistit skutkový stav věci, v důsledku čehož je vadné též právní posouzení. Podle jeho názoru soud účelově hodnotil výpovědi svědků Š. a C. ohledně popisu pachatele údajně se vzdalujícího při jednom z dílčích skutků od bankovní pobočky, přičemž vznesl otázku, proč nebyla dříve provedena rekognice. V této souvislosti upozornil, že soud si vůbec nepovšiml osoby L. U., jenž udržoval styky se spoluobviněnou J., ačkoliv dotyčný byl u Městského soudu v Praze stíhán pro zločin podvodu a jeho postava odpovídá popisu obou svědků. Poznamenal, že kdyby se soud důsledně zabýval jeho (obviněného) tetováním, musel by si všimnout, že obsahuje nacistické symboly. Podotkl, že právě z tohoto důvodu již léta nenosí trička bez rukávů, s krátkými rukávy ani košile s vyhrnutými rukávy. Přitom zdůraznil, že L. U. paži potetovanou nemá a že soud mohl požádat příslušný ústav kriminalistické techniky o přiblížení kamerového záznamu, ale neučinil tak. Také se pozastavil nad tím, že kamerový záznam se načas ze spisu ztratil a že ve spise není založena fotografie jeho tetování, ačkoliv její existence v policejních evidencích je samozřejmá. Rovněž se ohradil proti tomu, že soud nepřibral znalce z oboru forenzní biomechaniky a že se nezabýval tvrzením policejního orgánu, že podobné případy nejsou známy, přestože ve spise je založena zpráva Kriminalistického ústavu Praha v tom smyslu, že řada druhově stejných či podobných skutků je řešena speciálním týmem Krajského ředitelství policie Praha. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů v daném případě vyložily výpovědi svědků účelově. Odmítly navrhované svědky, kteří mohli dosvědčit, že mu spoluobviněná J. vyhrožovala pomstou (mohlo se jednat o tzv. syndrom zhrzené milenky). Neověřily jeho tvrzení o tom, že měl při jednom zadržení ve svých věcech věci spoluobviněné J. V neposlední řadě odmítly svědkyni S., jež měla povědomost o trestné činnosti spoluobviněné J., jakož i svědka V., který mohl dosvědčit, že byl L. U. naváděn k tomu, aby tzv. hodil některá obvinění na jeho osobu (na obviněného). Přitom zpochybnil závěr soudu o věrohodnosti doznání spoluobviněné J. (zmínil její trestní minulost). S poukazem na judikát č. 49/89 Sb. rozh. tr. uzavřel, že byl odsouzen za něco, čeho se nedopustil.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To 96/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 19 T 118/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný své dovolání posléze ještě doplnil v tom smyslu, že je namístě, aby se Nejvyšší soud zabýval i jím dále citovanými judikáty, z nichž lze v posuzované trestní věci dovodit porušení práva na spravedlivý proces, revizního principu (odvolací soud se důsledně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami), existenci tzv. opomenutých důkazů a nerespektování zásady in dubio pro reo.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek vymezených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To 96/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a revizního principu a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad a pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení procesní zásady in dubio pro reo a revizního principu a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý